Č. 2273.

Domovské právo (Slov.): K otázce nabytí domovské příslušnosti podle § 10 zák. čl. 22:1886.
(Nález ze dne 27. dubna 1923 č. 6898.)
Prejudikatura: Boh. 1056, 1720, 2184 adm. a j.
Věc: Frant. B. v B. (adv. Dr. V. Wahl z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě o domovskou příslušnost.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zrušilo min. pro Slov. usnesení městské rady v Bratislavě z 8. února 1919 č. —, jímž bylo uznáno, že st-l příslušný dosud do S. v Maďarsku, nabyl podle § 10 zák. čl. 22 z r. 1886 domovské právo v B. rokem 1910 počínajíc a odůvodnilo toto rozhodnutí takto: Provedeným šetřením bylo zjištěno, že st-l za doby svého pobytu v B. po dobu 4 roků, zákonem předepsanou, k břemenům obecním nepřispíval, tedy podmínky § 10 cit. zákona nesplnil a domovského práva v B. podle tohoto ustanovení zákonného nenabyl.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané vycházel nss z těchto úvah:
Při ústním líčení byla především vznesena námitka nepříslušnosti žal. ministerstva ve věcech příslušnosti domovské.
Tuto námitku nemohl nss uznati důvodnou, poněvadž, jak bylo již v nálezu ze dne 16. června 1921 č. 7741 (Boh. 1251 adm.) vysloveno, jest úprava kompetence mezi vládou a min. pro Slov. interní záležitostí vlády, která se vymyká ingerenci stran.
K vydání nař. rozhodnutí došlo na žádost mno, jež převzalo st-le do svazku čsl. armády jako kapitána ve výslužbě a jež pojalo pochybnosti o st-lově domovské příslušnosti. Byl-li tedy deklaratorní výrok, st-li domovské právo přiznávající, zrušen z moci úřední, jest spatřovati v nař. rozhodnutí prohlášení, že výrok onen jest zmatečný, kteréž prohlášení spočívá patrně na předpokladu, že se st-l měl dne 28. října 1918 resp. v den podání žádosti o přiznání domovské příslušnosti (5. února 1919) k čsl. republice právní postavení cizozemce.
Proto musil žal. úřad řešiti otázku, zda st-l nabyl domovské příslušnosti na území čsl. republiky (v Bratislavě) takovým způsobem, jímž by zároveň po zákonu mohl nabýti nebo nabyl i čsl. státního občanství.
Na otázku tu odpověděl žal. úřad záporně a to právem. V daném případě jde o zjištění, zda st-l nabyl domovské příslušnosti za podmínek § 10 uher. zák. čl. 22 z roku 1886. Podle tohoto § 10 jest považovati za příslušníka obce toho, kdo v ní 4 léta nepřetržitě bydlí a k jejím břemenům přispívá, — nehledě k dalším tam stanoveným podmínkám.
V tomto případě bylo zkoumati, vyhověl-li st-l podmínce, žádající přispívání k obecním břemenům.
St-l netvrdí, že tak činil, a dovolává se pouze ustanovení § 138 téhož zákona, podle kterého jsou důstojníci osvobozeni od placení obecních daní ze svého služného.
Z tohoto ustanovení nelze dovozovati, že by byl st-l splnil podmínku přispívání v § 10 stanovenou, neboť zákon nečiní v tomto ohledu žádné výjimky na prospěch žádných osob, ani na prospěch osob osvobozených od placení obecních daní.
Pro tento náhled mluví také ustanovení § 11, že lze do obecního svazku přijmouti i během této 4leté lhůty toho, kdo o to žádá a se v obci ve smyslu §u 9 uradil a že nelze přijmutí to odepříti, bydlil-li usazený v obci 2 léta stále a platil-li po tuto dobu obecní daně a není-li takových, přispíval-li k jiným veřejným břemenům.
Z toho, že zákonodárce v § 11 vyslovil, že přiznání domovské příslušnosti není sice v tomto případu podmíněno bezvýhradným placením obecních daní, že však jest přece aspoň podmíněno přispíváním k jiným veřejným břemenům, a dále z toho, že se v § 138 nemluví o osvobození od jiných obecních nebo veřejných břemen, než od obecní daně ze služného, jest viděti, že zákon chtěl přiznati domovskou pří- slušnost jen tomu, kdo k obecním břemenům skutečně přispíval, jak bylo wsloveno již také nálezem tohoto soudu ze dne 14. prosince 1921 č. 16213 (Boh. č. 1056 adm.).
Poněvadž pak stížnost nepopírá zjištění žal. úřadu, že st-l k břemenům těm nepřispíval, jest dáno, že st-l neprokázal podmínek nabytí domovské příslušnosti v B. Poněvadž také se zřetelem na dobu jeho pobytu v B. nemohlo býti obcí vysloveno, že by byl st-l nabyl domovské příslušnosti přede dnem 1. ledna 1920, vycházel žal. úřad právem z předpokladu, že st-l, příslušný do té doby do S. v M. ležícího, měl v době podání žádosti vůči čsl. státu právní postavení cizince.
Jeho žádost za uznání recte udělení příslušnosti roku 1919 podaná nemohla pak býti posuzována ani podle § 10 ani podle §u 11 cit. zákona, platících pouze pro zdejší státní občany, nýbrž jedině podle §u 16 zák. čl. 5 z r. 1903.
Obec Bratislava mohla mu tudíž na jeho žádost pouze přislíbiti přijetí do obecního svazku pro případ dosažení zdejšího státního občanství a její deklaratorní výrok, jímž proti předpisu těchto zákonných ustanovení jeho domovskou příslušnost v B. vyslovila, jest, jak nss vyslovil a blíže odůvodnil již v nálezu ze dne 14. prosince 1921 č. 16213 (Boh. 1056 adm.), nejen nezákonný, nýbrž absolutně zmatečný, který nemohl právní moci vůbec nabýti a pro st-le žádných práv založiti.
Zrušil-li žal. úřad jako úřad dozorčí tento naprosto zmatečný akt, nelze v jeho postupu ani ve věci samé shledati žádnou nezákonnost a bylo proto zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 2273. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1116-1118.