Č. 1908.

Pozemková reforma: K pojmu »právně samostatný objekt« podle § 3 lit. a) zák. zábor.
(Nález ze dne 30. ledna 1923 č. 1581.) Prejudikatura: Boh. 931 a 1133 adm.
Věc: Jan Sch. v H. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. pres. v. v. Vyšín) o vyloučení objektů ze záboru.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody:
Výnosem ze 17. srpna 1922 rozhodl stpú., že některé v žádosti st-lově uvedené nemovitosti nelze pokládati za objekty vyloučené ze záboru dle § 3 lit. a) zák. záb., ježto se jim nedostává právní samostatnosti, zároveň pak vyhradil sobě stran ostatních nemovitostí rozhodnouti dodatečně.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss:
Nař. rozhodnutí založeno jest na názoru, že určitý objekt postrádá právní samostatnosti, jestliže jest zapsán spolu s jinými nemovitostmi, jež nesporně záboru podléhají, v jedné knihovní vložce, a tvoří s těmito nemovitostmi jediné knihovní těleso.
Důvody, jež nař. rozhodnutí pro tento svůj názor uvádí, kryjí se s dosavadní judikaturou nss-u, jenž vícekráte již vyslovil (srv. na př. nález Boh. 931 adm.), že nemůže býti řeči o právní nezávislosti určitého objektu na ostatních zabraných nemovitostech, když objekt ten jest sloučen se zabranými nemovitostmi v jediné knihovní těleso, a proto nemůže býti samostatnými objektem práva zástavního.
Stížnost má za to, že sloučení určitého objektu s jinými zabranými nemovitostmi v jedno knihovní těleso nevylučuje nikterak existenci právní samostatnosti, i pokládá okolnost tu za úplně nerozhodnou, tvrdíc, že záleží jedině na tom, zda dotčený objekt co do účelu svého a své správy jest nezávislým na ostatním zabraném majetku.
Zastává tedy stížnost názor, že právně samostatným jest objekt tehdy, když má svou vlastní správu, nezávislou na správě nemovitostí, jež nesporně záboru podléhají, a když i hospodářské určení jeho není závislé na ostatní půdě zabrané.
Zmíněné vývody stížnosti nemohly nss pohnouti k tomu, aby se uchýlil od dosavadní své judikatury. To, co stížnost uvádí jako základ samostatnosti právní, mohlo by zajisté padati na váhu, když by šlo o existenci dalšího požadavku pro vyloučení určitého objektu ze záboru, totiž o existenci samostatnosti hospodářské, která nesmí býti pokládána za jedno se samostatností právní, neboť zákon žádá samostatnost právní i hospodářskou. Hospodářské určení objektu mohlo by míti zajisté význam pro otázku, zda jde o objekt vůbec (srv. nález Boh. 1133 adm.), nebo zda dotčený objekt neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech (srv. nález Boh. 1663 adm.), nelze je však pokládati za rozhodné pro otázku samostatnosti právní. Mluví-li zákon o požadavku právní samostatnosti k vyloučení určitého objektu ze záboru, pak nelze požadavek ten vykládati jinak, než že jest potřebí, aby dotčená nemovitost byla způsobilou býti samostatným předmětem práv a právních závazků. Předpoklad ten v plné míře může splniti se jen tehdy, když objekt ten tvoří samostatné knihovní těleso, v němž nejsou zahrnuty též jiné nemovitosti zabrané. Jelikož předpoklad ten u nemovitostí, jichž se nař. rozhodnutí týče, splněn nebyl, a st-l ani netvrdí, že by opak byl pravdou, nemohl nss rozhodnutí úřadu uznati za nezákonné a musil stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 1908. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 383-385.