Č. 1894

Administrativní řízení — vojenské věci: 1. Při zkoumání zákonnosti určitého rozhodnutí neb opatření rozhodný jest zákon, který v době vydání dotčeného výnosu v 1. stolici platil — na zákon vyhlášený později nelze hleděti ani tenkráte, když stanovena zpětná účinnost pro tuto dobu. — 2. Zákon z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. předpokládá pro zánik vojenských zaopatřovacích požitků dle § 22 následkem nastoupení služby civilní státní službě rovné — aby dotčená služba ve smyslu čl. 9 úvod. z. výslovně byla prohlášena za službu civilní státní službě rovnou, což se nestalo ohledně služby úředníků stát. drah.
(Nález ze dne 27. ledna 1923 č. 19926/22.1)
Věc: Vilém R. v Č. L. (adv. Dr. Em. Patz z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. taj. Dr. Ant. (Šafář) stran zastavení vojenských zaopatřovacích požitků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l byl v činné službě vojenské od 14. března 1887 do 1. července 1898, kdy na základě přezkoumání byl dán na odpočinek jako poručík dragounského pluku č. 13. Na to sloužil aktivně od 14. března 1902 do 1. listopadu 1903 a ve světové válce od 13. září 1914 do 1. prosince 1918 jako nadporučík a jako hejtman (rytmistr ve výslužbě). Dnem 1. prosince 1918 byl na novo dán do výslužby a vyměřeny mu roční zaopatřovací požitky, a to výslužné K 1500—, osobní přídavek K 450— a činžovní přídavek K 203—.
Osobním věstníkem vydaným 2. října 1920 byl převzat do svazku čsl. vojska jako gážista ve výslužbě s podmínkou, že toto převzetí odpovídati bude v každém směru ustanovením, budoucího branného zákona.
St-l jest od 1. ledna 1904 ve službách české severní dráhy, nyní sestátněné, od 1. ledna 1906 revidentem státních drah a béře za to příslušný plat. Výnosem čsl. vojenské pensijní likvidatury v Praze ze dne 23. září 1921 byl st-li sdělen výnos mno z 5. září 1921 č. 629 307, kterým se nařizuje, aby gážistům jmenovitě označeným byla ihned zastavena výplata zaopatřovacích požitků vyjma případný přídavek za zranění neb osobní přídavek na místo přídavku za zranění, s odůvodněním, že jsou úředníky státních drah; st-l byl zároveň vyzván, aby sdělil, jakým způsobem hodlá vrátiti dluh 13 132 K 05 h vzniklý vyplácením zaopatřovacích požitků od 1. ledna 1920 do jich zastavení. Stížnost v čas podaná naříká toto opatření jako nezákonné.
St-l dovolává se toho, že jest gážistou ve výslužbě ve svazku čsl. vojska, že má nárok na zaopatřovací požitky, že jako gážista ve výslužbě při poslední mobilisaci byl povolán a že mu výslužné ještě za září 1921 bylo vyplaceno. Jsa ve službě u státních drah není st-l státním úředníkem, nýbrž úředníkem smluvním. Dosud nebyl vydán zákon, o který by zastavení pensijních požitků bylo lze opříti.
Nss opřel rozhodnutí o této stížnosti o následující úvahy:
Kterým vojenským gážistům náleží zaopatřovací požitky a po jakou dobu, jakož i poměr těchto gážistů k služebním požitkům civilním oněch gážistů, kteří vstoupili do civilní státní služby nebo do služby jí rovné, upravil jednak zákon z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z., jednak zákon o vojenských požitcích zaopatřovacích ze dne 17. února 1922 č. 76 sb., který byl řádně prohlášen 16. března 1922 a dle ustanovení § 114 má zpětnou účinnost od 1. ledna 1920.
Dle § 49 ústavní listiny jest k platnosti zákona třeba, aby vyhlášen byl způsobem, jak ustanovuje zákon. Dle § 4 zák. z 13. března 1919 č. 139 sb. počíná — pokud v zákoně není nic jiného stanoveno — účinnost zákona 30 dnů po vyhlášení, t. j. po dni vydání částky sbírky zákonů a nařízení, v které ten který zákon jest otištěn.
Z ustanovení těchto jde, že zákon, který není takto vyhlášen, není platný a nemůže býti při rozhodování určitých případů upotřeben.
Poněvadž nss jest pouze povolán, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí neb opatření správních úřadů, rozhodnutí neb opatření ta pak možno pokládati za zákonná pouze tehdy, lze-li je srovnati se zákony platnými v době, kdy byla vydána — v době, kdy opatření naříkané se stalo (5. září 1921), pak platil zákon ze 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. — kdežto zákon ze dne 17. února 1922 ř. 76 sb. nebyl ještě vydán — dlužno přes to, že zákon tento má zpětnou účinnost od 1. ledna 1920, nař. opatření posouditi pouze dle zákona č. 158 z r. 1875, kterého se také odvodní spis žal. úřadu dovolává.
Zástupce žal. úřadu při veřejném ústním líčení poukázal na to, že v době vydání nař. opatření již v ministerstvu návrh zákona ze 17. února 1922 byl vypracován, ministerstvo tudíž pravenu mohlo míti za to, že zákon se zpětnou účinností od 1. ledna 1920 nabude platnosti a mohlo se dle něho říditi. Toto právní stanovisko žal. úřadu jest v odporu se zákonnými ustanoveními shora uvedenými, nemůže proto nař. opatření odůvodniti.
Podle § 22 zákona č. 158 z r. 1875 zaniká nárok na vojenské zaopatřovací požitky (pensi), vstoupí-li dotčený gážista do civilní státní služby nebo do služby jí na roven postavené.
Zákon sám neuvádí služby, které civilní státní službě jsou rovné, nýbrž odkazuje v čl. 9 uvoz. zák. na zvláštní předpisy.
Když tento čl. 9 stanoví, že zvláštní předpisy označují služby, které pokládají se za rovné civilní státní službě a že předpisy ty platí také pro upotřebení tohoto zákona, sluší ustanovení to vykládati v ten rozum, že pouze ony služby jest pokládati jako rovné civilní státní službě, ohledně kterých tato rovnost určitým předpisem buď již při vydání zákona nebo pozdějším předpisem byla stanovena — že však nelze na tuto rovnost usuzovati z poznatků pro tu kterou službu charakteristických proto, že obdobně se vyskytují při civilní státní službě.
Předpisy takové skutečně jsou (srovn. Mayerhofer — Pace Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst sv. 7 str. 586/7 a sv. 1 str. 162 a násl.), není však výslovného předpisu, který prohlašuje službu zaměstnanců státních drah za rovnou civilní státní službě, zejména není takového předpisu ani v organisačním statutu státních drah z 19. ledna 1896 č. 16 ř. z. ani ve služebním řádu vydaném ministerstvem železnic dne 7. dubna 1898 pod č. 16366. Nař. opatření a odvodní spis se také takového positivního předpisu platného v době vydání tohoto opatření nedovolávají.
Poněvadž dle těchto vývodů nař. opatření nemá opory v zákonu, muselo býti dle § 7 zák. o ss zrušeno, čímž není nikterak prejudikováno použití zákona ze 17. února 1922 č. 76 sb.
Na tom nemění ničeho okolnost, že v § 95 cit. zák. civilní státní službě na roven jest postavena též služba u drah veřejné dopravě sloužících — je—li s ní soustavně spojeno právo na zaopatření — poněvadž, jak shora provedeno — tohoto zákona na nař. opatření nelze upotřebiti.
Vzhledem k tomuto nálezu netřeba se zabývati dalšími námitkami stížnosti — pokud směřují proti vyzvání k vyjádření se o vrácení obnosu od 1. ledna 1920 vybraného.

Stejně nález ze dne 27. ledna 1923 č. 18801/22.

Citace:

Nález č. 1894. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 361-363.