Č. 1952.Sčítání lidu: 1. K pojmu »národnosti« podle zákona o sčítání lidu č. 256/1920 a provád. nař. č. 592/1920 sb. — 2. Tak zv. »Poučení a návod, jak se má vyplňovati sčítací arch« není všeobecně závaznou normou prováděcí k zákonu o sčítání lidu. (Nález ze dne 10. února 1923 č. 10967/22.)Věc: Jan a Anna P. v H. proti zemské správě politické v Brně (odb. r. Dr. J. Študent) stran trestního nálezu. Výrok: Naříkaná rozhodnutí se zrušují pro nezákonnost. Důvody: Trestními nálezy z — odsoudila osp v Olomouci oba st-le k peněžitým pokutám 60 K resp. 200 K pro přestupek § 12 vl. nař. ze dne 30. října 1920 č. 592 sb. spáchaný tím, že při úředním sčítání lidu udala Anna P. sčítacímu komisaři národnost svého manžela vědomě nesprávně jako německou resp. tím, že Jan P. své manželce nařídil, aby tak učinila. Odůvodněn jest tento trestní nález tím, že Jan P. jest rozhodně příslušníkem národnosti české, ačkoli tvrdí, že od doby svého sňatku cítí německy, neboť jak jeho doznáním zjištěno, narodil se z rodičů úplně českých, mateřským jeho jazykem byl jazyk český a školu navštěvoval rovněž českou. Nař. rozhodnutím zamítla zsp odvolání st-lů z důvodu, že skutková podstata přestupku jim za vinu kladeného jest prokázána. Nss nemohl se, rozhoduje o stížnosti na toto rozhodnutí podané, přikloniti k vývodům stížnosti, že vzhledem k předpisu § 20 vl. nař. ze dne 30. října 1920 č. 592 sb. rozhoduje o národnosti vlastní prohlášení strany, poněvadž, jak zákon o sčítání lidu ze dne 8. dubna 1920 č. 256 sb. tak i svrchu cit. prováděcí nařízení k němu výslovně stihají trestem každý vědomě nesprávný údaj při sčítací akci učiněný, kterým se porušuje neb ohrožuje úplnost nebo správnost sčítání a to zajisté z toho důvodu, aby byl sčítáním lidu docílen objektivně správný obraz rozdělení obyvatelstva státu ve všech vztazích, které sčítací akce za účelem státních, hospodářských a sociálních otázek se snaží zjistiti. Není tudíž správným názor stížností zastávaný, že pokud jde o zápis v rubrice »národnost«, rozhoduje jenom vlastní rozhodnutí sčítané osoby o tom, jakou národnost chce udati, a jest naopak povinnosti strany přiznati se k té národnosti, ke které podle objektivních znaků pro posouzení národnosti rozhodných náleží. Ježto však ke skutkové povaze trestného činu stíhaného podle § 4 cit. zák. (§ 12 cit. nař.) náleží, aby nesprávný údaj byl učiněn vědomě, jest úřad vydávaje trestní nález povinen bezvadné zjistiti, zda tu jde skutečně o vědomou nesprávnost. Nař. rozhodnutí vyslovujíc, že Jan P. jest, třebaže cítí německy, národnosti české, protože se narodil z českých rodičů, že jeho mateřskou řečí byla řeč česká a že i školu navštěvoval jenom českou, vychází zřejmě z právního názoru, že okolnosti, jež st-lé ve správním řízení k svému ospravedlnění uváděli, že totiž Jan P. třeba dle svého původu Čech, žije již od roku 1897 v H. jen mezi Němci, že se v roce 1903 oženil s Němkou a všechny svoje 4 děti vychovávati dává německy, jsou pro posouzení skutkové podstaty nerozhodné. Stojí tudíž žal. úřad na stanovisku, že nějaká změna národnosti jest zásadně vyloučena. Že byl rozhodující úřad skutečně veden tímto názorem, vysvítá nade vši pochybnost i z vývodů zástupce tohoto úřadu, který při ústním líčení poukazoval na předpis § 20 cit. nař. a hájil stanovisko, že každá strana jest povinna údaj národnosti učiniti podle »poučení a návodu, jak se má vyplňovati sčítací arch« a že každý údaj, který definici pojmu národnosti v § 8 tohoto poučení obsažené odporuje, pokládati jest za trestní čin podle § 4 zák. (§ 12 nař.). Názor tento jest však mylný. Neboť kdyby měl býti správným názor projevený zástupcem žal. úřadu, že se strana udávajíc svou národnost musí bezpodmínečně říditi podle zmíněného návodu a poučení, musilo by to býti jednak výslovně buď v zákonu samém nebo v provád. nařízení k němu vydaném nebo v jiné závazné normě vyhověno. Takovou normou však onen návod, jenž ostatně nebyl ani ve sbírce zákonů a nařízení uveřejněn, dozajista není. Z pouhé zmínky v § 16 nař., že v obcích, v nichž se sčítání provádí sčítacími archy, doručí starosta majiteli bytu sčítací arch s poučením a návodem k jeho vyplnění, nelze ještě nikterak odvozovati povinnost pro strany, že se musí v každém ohledu tímto návodem říditi, zejména i jde-li o obce, ve kterých bylo sčítáno popisnými archy, jak tomu bylo v daném případě v H. Ostatně již samo označení onoho tiskopisu jako »návod a poučení« dává na jevo, že tu jde o pouhou pomůcku pro strany, nikoli však o nějakou závaznou normu, jejíž nezachování by musilo vždy míti v zápětí potrestání podle § 4 cit. zák. jako vědomě nesprávný údaj. Ani zákon o sčítání lidu ani provád. nař. k němu vydané nestanoví pojem národnosti. Národnost lze zajisté definovati jako kmenovou příslušnost, jejímž hlavním vnějším znakem jest zpravidla mateřský jazyk. Definice této nelze však v každém případě a bezvýjimečně použíti, poněvadž zkušenost ukazuje, že národnost jednotlivců se během času následkem různých vlivů a okolností, zejména vystěhováním do území obývaného převážně příslušníky jiné národnosti, skutečně změnilo a že osoby ty podle jejich činnosti, vystupování a chování nelze již čítati k příslušníkům národnosti, kterou původně měly. Jest tudíž v pochybnosti zjistiti národnost i podle jiných objektivních znaků, a ne jenom podle mateřského jazyka, který tudíž nemůže býti jediným objektivním znakem pro národnost. Takovými mohu býti též jazyk, kterého osoba v denním styku jako dorozumívacího užívá, prostředí, ve kterém v době pro zjištění národnosti rozhodné po delší dobu žije, kmenová příslušnost a obcovací řeč manžela a jiných příslušníků rodiny, způsob výchovy dětí, příslušnost k spolkům, politické přesvědčení, místo dlouholetého trvalého pobytu a podobné. Může-li tedy jednotlivec, dokud není normy, jež by jinak stanovila, změniti svou národnost, pak jeho projev o národnosti, odporující zmíněné definici, může býti jenom tehdy právně hodnocen jako vědomě nesprávný, když bylo šetřením, při kterémž třeba se říditi zásadou slyšení stran, zjištěno, že objektivní znaky, jimiž se národnost určuje, se dosud u tohoto jednotlivce nezměnily a že tudíž jeho udání není v souhlasu v oněmi jinými objektivními znaky. Poněvadž nař. rozhodnutí založeno jest na jiném právním názoru, jenž podle toho, co svrchu bylo vytčeno, jest právně mylným, bylo rozhodnutí toto podle § 7 zák. o ss zrušiti pro nezákonnost.