Č. 1944.Pozemková reforma: Oznámení zamýšleného převzetí dle § 2 a násl. náhrad. zákona nesmí se vztahovati také na nemovitosti, jichž vyloučení ze záboru dle § 3 lit. a) zábor. zák. bylo se domáháno, pokud o nároku za vyloučení nebylo rozhodnuto. Opatření stpú, pokud vztahuje se i na tyto nemovitosti, je nezákonné. (Nález ze dne 8. února 1923 č. 1866.)Prejudikatura: Boh. 946, 1196 a 1757, srovn. též č. 1778 a 1941 adm. Věc: Oldřich K. a společníci (adv. Dr. J. Vaníček z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. pres. v. v. R. Vyšín) o zamýšlené převzetí zabraných nemovitostí. Výrok: Stížnost, pokud podána jest Frant. J. A., Rudolfem F. K. a Rudolfem A. K., odmítá se jako nepřípustná. Ke stížnosti Oldřicha F. K. zrušuje se naříkané rozhodnutí, pokud týká se nemovitostí, jichž vyloučení ze záboru podle § 3 lit. a) zábor. zák. bylo žádáno, pro nezákonnost. V ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Žal. úřad oznámil po rozumu § 2 a násl. zák. ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. st-li Oldřichu K., jako přihlášenému dědici po Karlu F. K., vlastníku velkostatku Č. K. a četných rustikalií, že se rozhodl převzíti z jeho zabraného majetku pozemkového nemovitosti v oznámení tom uvedené a dal toto zamýšlené převzetí poznamenati v zemských deskách i příslušných knihách pozemkových. Oznámení to spolu s nařízením příslušné poznámky a vyzváním, aby se dle § 11 zábor. zák. vyjádřil, bylo Oldřichu K. doručeno zemským soudem civilním v Praze. Proti tomuto opatření žal. úřadu směřuje stížnost podaná u nss-u Oldřichem K., Františkem J. A., Rudolfem F. K. a Rudolfem A. K., která namítá: 1. nemovitosti, o které jde, stížený jsou fideikomisární substitucí a měli tedy i substituční dědici a kurátor býti o zamýšleném převzetí zpraveni; 2. správní výbor žal. úřadu složen je nesprávně, byv zvolen revolučním Národním shromážděním; 3. záborový zákon je neplatný, poněvadž odporuje státním základním zákonům, které platily v době jeho vydání; 4. nemovtiost ve vložce č. 441 v D. Ch. zanesená je alodním jměním zemřelého Karla K., nemá výměry v § 2 zábor. zákona a nepodléhá proto záboru ani převzetí; 5. nař. rozhodnutí zachvacuje i objekty, jež jsou dle § 3 lit. a) zábor. zák. ze záboru vyloučeny, ač již v soupise bylo žádáno, aby ze záboru byly vyloučeny. Rozhoduje o této stížnosti veden byl nss těmito úvahami: 1. Stížnost, pokud podána je Františkem J. A. jako opatrovníkem nenarozeného potomstva a kolisním kurátorem nezl. Oldřicha K., čekatele to jmění substitučního, Rudolfem F. K. jako opatrovníkem substitučního jmění a poručníkem čekatele nezl. Ferdinanda K. K. a Rudolfem A. K. jako dalším čekatelem substitučního jmění, shledána byla nepřípustnou. Neboť tito st-lé nejsou legitimováni, aby nař. rozhodnutí brali stížností u nss-u v odpor. Z důvodů vyslovených ve zdejším nálezu ze dne 16. prosince 1922 č. 17111 (Boh. 1757 adm.), na který se zde dle § 44 jedn. řádu poukazuje, přísluší pouze vlastníku právo stěžovati si do rozhodnutí neb opatření, které učinil žal. úřad dle § 2 náhr. zák., a nepřísluší právo to čekatelům jmění substitučního a kurátorovi, poněvadž tito vlastníky nejsou. Dle toho je tedy vlastníkem, resp. přihlásivším se dědicem k substituční pozůstalosti po Karlu K., pouze st-l Oldřich F. K., a nikoliv i ostatní st-lé. Proto bylo jejich stížnost dle § 2 zák. o ss odmítnouti. 2. Pokud jde o stížnost Oldřicha K., uvážil nss toto:ad 1. Nař. opatření rozložiti lze ve dvě složky a to: a) oznámení učiněné vlastníku o tom, které jeho nemovitosti rozhodl se žal. úřad převzíti a b) návrh učiněný soudu v příčině doručení tohoto oznámení vlastníku a vyzvání vlastníka k uplatnění nároku dle § 11 zábor. zák. Jediné první složka jest rozhodnutím stpú, kdežto druhá je toliko jeho návrhem na soud, o němž přísluší rozhodnouti onomu soudu, u něhož oznámení ve smyslu §§ 2 a 3 zák. náhr. bylo podáno. Pokud tedy stížnost vytýká, že rozhodnutí žal. úřadu bylo vadně doručeno, směřuje proti druhé ze složek svrchu uvedených, jež však není rozhodnutím správního úřadu, nýbrž právě jen návrhem, o němž rozhodnutí přísluší soudu. Přezkoumání soudního rozhodnutí nss-em je však dle § 3 a) zák. o ss vyloučeno. Ovšem vytýká stížnost vadu i prvé z obou složek, uvádějíc, že žal. úřad v oznámení svém, tedy ve svém opatření vadně t. j. neúplně uvedl vlastníka substitučního jmění. Bezdůvodnost této námitky vyplývá již z toho, co uvedeno pod 1. Je-li vlastníkem, resp. přihlášeným dědicem k jmění Karla K. pouze st-l Oldřich K., pak stačilo, byl-li on v opatření žal. úřadu vydaném dle § 2 náhr. zák. o zamýšleném převzetí jako vlastník uveden a není vady v tom, nebyli-li tam uvedeni i čekatelé a kurátoři jmění substitučního. ad 2) Námitka tato postrádá již proto podkladu, poněvadž nař. opatření nebylo vydáno správním výborem stpú, nýbrž stpú-em samým, který podle §§ 5 a 15 zábor. zák. a § 2 náhr. zák. k opatření tomu je příslušný. Chce-li snad stížnost námitkou tou uplatňovati, že pracovní plán, dle něhož se rozhodl stpú uvedené nemovitosti převzíti, nebyl za souhlasu řádně složeného správního výboru sestaven — čemu svědčí citace § 11 č. 2 zák. o pozemkovém úřadě — nutno námitku tu odmítnouti jako nepřípustnou. Neboť dle stálé judikatury tohoto soudu má předpis § 11 č. 2 zák. o poz. úřadě ráz pouhé vnitřní direktivy pro stpú, jež nemůže býti pramenem subjektivních práv strany. Proto tím méně může strana vytýkati, že plán byl sestaven se souhlasem správního výboru, jehož složení dle názoru strany neodpovídá zákonu. ad 3) Námitka tato jest nepřípustná, ježto ve příčině zákonů přísluší nss-u zkoumati jediné, byli-li zákon řádně vyhlášen (§ 8 zák. o ss, § 102 úst. listiny). Již v nálezu ze dne 21. dubna 1922 č. 5552, Boh. 1311 adm., na který se zde dle § 44 j. ř. poukazuje — vyslovil nss právní názor, že při 'fideikomisarní substituci jest pozemkový majetek patřící k substituční podstatě sčítati s ostatním jměním jejího vlastníka, fideikomissarní substitucí nestíženým, v jediný majetkový soubor dle § 2 zák. zábor. Stížnost připouští, že kn. vl. č. 441 kat. obce D. Ch. náleží do pozůstalosti po Karlu K. stejně jako náleží tam majetek Č. K., má však za to, že nemovitosti ty nelze sčítati, poněvadž velkostatek Č. K. je stížen fideikomissarní substitucí, vl. č. 411 v D. Ch. však nikoli. Tento názor je však mylný, jak vyplývá z toho, co ve svrchu cit. nálezu vysloveno. Trvaje na názoru v cit. nálezu vysloveném shledal proto nss tuto námitku stížnosti bezdůvodnou, když není sporu o tom, že již velkostatek Č. K. výměru v § 2 zábor. zák. uvedenou přesahuje. ad 5) Žal. úřad nepopřel v odvodním spise tvrzení stížnosti, že st-l již podávaje soupis velkého majetku žádal, aby určité nemovitosti byly ze záboru jako objekty, mající náležitosti § 3 lit. a) zábor. zák., vyloučeny (při ústním líčení bylo to zástupcem žal. úřadu i výslovně doznáno) a zastává pouze stanovisko, že může zamýšlené převzetí straně ohlásiti, aniž by žádost její dříve vyřídil. Toto stanovisko nss neshledal správným. Všechny disposice stpú-u podle zákona zábor. a dalších předpisů jej provádějících mohou se vztahovati toliko na statky, které jsou dle zákona podrobeny záboru. Zákon záborový vylučuje v § 3 lit. a) zábor. zák. určité objekty ze záboru. Vyloučení objektů těch ze záboru nenastává ovšem ipso facto, nýbrž je třeba, aby bylo deklarováno zvláštním rozhodnutím stpú. Nss vyslovil již v nálezu ze dne 22. prosince 1922 č. 19610 (Boh. 1778 adm.) právní názor, opakovaný i v nálezech později vydaných, že bylo-li vlastníkem uplatněno, že mezi zabranými nemovitostmi nalézají se objekty dle § 3 lit. a) zábor. zák. ze záboru vyloučené, nesmí stpú tento jeho nárok při dalších svých úkonech ignorovati, nýbrž musí napřed o tomto nároku rozhodnouti, po případě svůj výkon omeziti jen na ony části zabraného majetku, ohledně nichž nebylo uplatněno, že jsou objekty dle § 3 lit. a) zábor. zák. ze záboru vyloučenými. Tento názor aplikován byl v cit. nálezu na výpověď z hospodaření dle § 12 náhrad. zák., vysloven však všeobecně i pro další úkony, následující po poznamenání záboru a nss trvá při něm i pokud se jedná o zamýšlené převzetí a jeho poznamenání. Neboť toto je, jak vyplývá zejména z ustanovení §§ 9 a 26 zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb., úkonem připravujícím skutečné převzetí zabraných nemovitostí a vklad práva vlastnického pro stát. Stačíť, jak vyplývá z § 26 cit. zák., poznámka zamýšleného převzetí, aby pak k pouhé žádosti stpú u soudu podané na nemovitostech, na kterých z mýšlené převzetí je poznamenáno, vloženo bylo vlastnické právo pro stát. Tvrdí-li tedy strana, že určité její nemovitosti, jsouce objekty dle § 3 lit. a) zábor. zák. ze záboru vyloučenými, vůbec záboru nepodléhají a žádá vyloučení jich ze záboru, tvrdí tím ovšem také, že nemohou býti státem převzaty. Jestliže žal. úřad nerozhodnuv o tomto nároku oznamuje straně, že přes to i tyto nemovitosti hodlá převzíti a dá na nich zamýšlené převzetí poznamenati, je to v rozporu s právním názorem svrchu vysloveným, dle něhož nutno dříve vyřešiti spornou otázku, zda určité nemovitosti jsou dle § 3 lit. a) zábor. zák. ze záboru vyloučeny či nikoli. Proto muselo nař. opatření, pokud týká se objektů, jichž vyloučení ze záboru byl st-l v soupisu uplatnil, býti zrušeno dle § 7 zák. o ss. Vycházeje z těchto úvah rohodl nss jak svrchu uvedeno.