Č. 1805.

Bratrské pokladny: Právní povaha výroku báňského úřadu o příspěvcích do bratrské pokladny.
(Nález ze dne 2. ledna 1923 č. 20260/22).
Věc: Kamenouhelné těžařstvo »Vilémína« v Ž. (adv. Dr. Vincenc Adam z Prahy) proti báňskému hejtmanství z Praze (vrchní báňský rada Dr. František Kňourek) o příspěvky do bratrské pokladny v S.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Ministerstvo veřejných prací ve Vídni rozhodnutím ze dne 3. listopadu 1913 č. — vyslovilo, že důl na kamenné uhlí v 2. tvoří dosud právně součást bratrské pokladny v M. S.
Stížnost dřívějším majitelem tohoto dolu Gustavem D. do řečeného rozhodnutí podaná byla nálezem správního soudu ve Vídni ze dne 25. června 1914 č. 6876 zamítnuta pro bezdůvodnost.
Poněvadž majitel dolu nepředkládal bratrské pokladně výpočty příspěvků, neodváděl příspěvky a pokladna v této věci postupovala proti majiteli dolu liknavě, následkem čehož nebylo lze docíliti, aby byly předloženy bezvadné výpočty příspěvků, zakročil revírní horní úřad v Kutné Hoře a provedl místní jednání za příčinou vypočtení příspěvků, přibrav k němu pojišťovacího technika, jemuž svěřil zhotovení výpočtu příspěvku, které stěžující si těžařstvo v Ž. dluhuje do bratrské pokladny v M. S.
Revírní horní úřad výměrem ze dne 26. března 1921 č. — sdělil těžařstvu, že dluhuje do udané bratrské pokladny za dobu od 1. prosince 1913 do 31. července 1920 na příspěvcích do provisorního oddělení 22078 K 20 h, do nemocenského oddělení 41402 K 69 h, celkem 63480 K 89 h, a podotkl, že pojistný technik nepočítal sanačních příspěvků, protože prý nárok bratrské pokladny jest sporný a on na svoje risiko nemůže tak velikou práci podniknout, která by vzhledem k rozhodnutí ministerstva sociální péče ze dne 20. ledna 1920 č. 3555 mohla býti marná.
Současně vyslovil báňský revírní úřad názor, že rozhodnutí ministerstva sociální péče nemůže míti vliv na obsah stanov, dle nichž (§ 49) je majitel dolu povinen sám příspěvky vypočísti. Úřad dále vyslovil, že majitel dolu jest povinen vypočísti i sanační příspěvky, protože tyto příspěvky byly pojaty do stanov a sdělil těžařstvu, že uložil pojišťovacímu techniku, aby také sanační příspěvky vypočítal.
Konečně podotkl úřad, že výpočet příspěvků bude po přezkoušení
bratrskou pokladnou předložen těžařstvu k prozkoumání.
Proti tomuto výměru podalo těžařstvo rekurs, v němž udává, že sanační příspěvky, pokud by se vztahovaly na mužstvo dolu »Vilemína« za čas od 1. prosince 1913 do 31. července 1920, jsou zaplaceny a sice S-kou společností. Proto prý podle rozhodnutí min. soc. péče ze dne 25. ledna 1920 č. 3555 povinnost úhrady nepostihuje těžařstvo »Vilemína« resp. jeho mužstvo. Těžařstvo »Vilemína« nehodlá tyto příspěvky vypočítávati a necítí se k tomu povinným. Schodek u bratrské pokladny s-ské byl svého času zjištěn dozorčím úřadem, rozvržen ve formě ročních anuit, jež byly zcela zaplaceny s-skou bratrskou pokladnou, takže za dobu svrchu udanou jsou veškeré anuity vyrovnány a jest zcela nerozhodno, kým a z jakých důvodů byly anuity zaplaceny.
Ostatně jde o záležitost, kterou dlužno posuzovati s hlediska § 21 zák. o bratrských pokladnách a jest proto k takovému opatření a vydání rozkazu příslušná jedině okresní správa politická ve shodě s revírním úřadem báňským. Horní úřad v této věci rozhodovati nemůže, tím méně pak sám.
Konečně bylo podotknuto, že okresní správa politická, po případě za souhlasu revírního úřadu horního, má dle §21 zák. o bratrských pokladnách hájiti zájmy pokladny, aby škodu netrpěla; není-li tu škoda, přestává všeliká úřední činnost.
Báňské hejtmanství rozhodnutím z 18. června 1921 zamítlo rekurs těžařstva.
V důvodech bylo udáno, že nálezy báňského revírního úřadu v Kutné Hoře ze dne 20. března 1920 a ze dne 16. dubna 1920 bylo podle § 26 zákona ze dne 28. července 1889 č. 127 ř. z. těžařstvu uloženo, aby vypočítalo měsíční příspěvky členů k pojištění povinných a bylo současně vysloveno, že nestane-li se tak v ustanovené lhůtě, budou příspěvky vypočteny pojišťovacím technikem na útraty majitele dolů. Tyto nálezy jsou pravoplatné.
Dále se udává, že k výpočtu příspěvků do provisorního oddělení, do nemocenského oddělení, jakož i příspěvků sanačních jest majitel dolu povinen dle § 49 stanov. Na tom ničeho nemění okolnost, že amortisační kvóty připadající na tuto dobu byly opatřeny z příspěvků s-ské důlní společnosti a jejího dělnictva, poněvadž opatřením plné amortisační kvóty nebylo těžařstvo »Vilemína« zproštěno ani své povinnosti k zaplacení dlužných sanačních příspěvků do pokladny, ani nezanikl nárok bratrské pokladny vůči těžařstvu »Vilemína« na placení příspěvkových nedoplatků a dodatečné vybrání nedoplatků má pro pokladnu význam, poněvadž sanačních příspěvků dodatečně splacených může býti v následujících letech běžící umořovací periody za určitých okolností užito ke snížení příspěvků dolů a dělníků k placení povinných. Kdyby dělnictvo a majitel dolu »Vilemína« neměli platiti sanačních příspěvků, byly by v pokladně dva druhy členu, jednak ti, kteří sanační příspěvky platiti musí, jednak ti, kteří jich neplatí, ačkoli jejich požitky byly stejné, což však dle zákona a stanov jest nepřípustno.
Pokud jde o kompetenci udává se, že báňský revírní úřad jest dle § 26 cit. zák. povinen ujati se povinnosti uložené představenstvu pokladny a příspěvky za účelem vymožení vypočísti, jakož i žádati u příslušné politické správy, aby těžařstvo je zaplatilo.
Konečně bylo podotknuto, že z opatrnosti těžařstvem podaný rekurs proti ciferné výši příspěvků těžařstvu uložených neobsahuje žádných konkrétních námitek proti jednotlivým položkám a dlužno výpočet zdělaný pojišťovacím znalcem považovati za správný, pokud nejsou podány odůvodněné námitky proti tomuto výpočtu.
O stížnosti k N. s. s. do tohoto rozhodnutí kamenouhelným těžařstvem »Vilemína« podané, uvážil soud toto: Spor netýká se věcné správnosti nař. rozhodnutí, nýbrž koncentruje se na otázku, byl-li báňský úřad revírní kompetentní vydati »výměr« ze dne 26. března 1921 č. —, adresovaný kamenouhelnému těžařstvu »Vilemína« v Z.
Zástupce žal. úřadu namítl při veřejném ústním líčení, že kompetence báňského úřadu revírního zakládá se na ustanovení § 26 zák. o bratrských pokladnách ze dne 28. července 1889 č. 127 ř. z. Z jeho vývodů je však zřejmo, že onen výměr považuje za pouhé prohlášení strany vůči majiteli dolu, a nikoliv za úřední rozhodnutí právní moci schopné, ježto rozhodnutí o sporech, které z poměru pojistného vzejdou mezi majitelem dolu s jedné strany a bratrskou pokladnou s druhé strany, přísluší dle § 21 cit. zák. o bratrských pokladnách nikoli báňskému úřadu revírnímu, nýbrž úřadu politickému v dohodě s úřadem báňským.
Toto stanovisko zástupce žal. úřadu sluší zajisté uznati správným.
Úřad báňský jest dle § 26 cit. zák. vskutku za určitých předpokladů povolán, aby vykonával oprávnění a plnil povinnosti orgánů bratrské pokladny a to buď sám anebo skrze zástupce k tomu konci zvlášť ustanoveného. Je k tomu povolán zejména tehdy, když orgány pokladny odpírají plnění svých zákonných nebo statutárních povinností.
Kompetence tato přináleží k dozorčí moci úřadu báňského nad bratrskou pokladnou a jednání právní, které úřad báňský předsebéře, užívaje této své kompetence, jsou akty náhradní, jimiž úřad nahrazuje úkony, které orgány pokladny opominuly předsevzíti.
Takové akty dozorčí jsou ovšem vůči pokladně bratrské projevem úřední moci dozorčí, ale když byly předsevzaty vůči třetím osobám, nemohou míti jiné právní povahy, než by měl akt, kdyby jej byla předsevzala pokladna sama. To jest právě podstata náhradního úkonu dozorčího úřadu.
Omezil-li se tedy úřad báňský na takovýto akt vůči majiteli dolu, tedy v daném případě na výzvu nebo jinaké prohlášení strany, nebylo by zajisté možno v náhradním úkonu úřadu báňského viděti nějaké rozhodnutí neb opatření« vůči majiteli dolu, jež by tento mohl instančně a po vyčerpání pořadu instančního před tímto soudem naříkati (§ 2 a 21 zák. o ss). Byla by tu dána jen možnost sporu mezi pokladnou a majitelem dolu, o němž by příslušelo »rozhodnutí« úřadu politickému dle § 21 cit. zákona. Záleží tedy na tom, jaká jest právní povaha výměru, báňským úřadem revírním vydaného. Text výměru ze dne 26. března 1921 připouští výklad, že vskutku nejde o nic více, než o pouhé upozornění nebo prohlášení úřadem revírním za pokladnu jako stranu učiněné. Pokud má výměr jen tento obsah, jest nepochybně, co do obsahu svého v rámci § 26. zák. o bratrských pokladnách.
Kdyby byl žal. úřad výměr báňského úřadu revírního takto pojal a autoritativním způsobem vyložil výměr tento jako pouhé prohlášení strany a pak z tohoto důvodu rekurs odmítl, nemohl by v tom N. s. s. nepochybně nalézti žádnou nezákonnost.
Žalovaný úřad se však takto nezachoval. On naopak vyložil výměr báňského úřadu revírního jako »rozhodnutí neb opatření« správní, tedy jako úřední výrok do právní sféry st-le autoritativním způsobem zasahující, neboť kvalifikoval jej jako rozkaz na vypočtení příspěvků, a připisuje výslovně právní moc vůči st-li i výměru báňského revírního úřadu ze dne 20. března 1920, který má obsah stejné povahy.
Žal. úřad přiznal tedy výměru báňského úřadu revírního z 26. března 1921 povahu úředního rozhodnutí právní moci schopného, jako takový jej instančně zkoumal a zákonným uznal domnívaje se, že báňský úřad revírní jest povolán dle § 26 zák. o bratrských pokladnách i takovýto akt vydati. Bylo však již svrchu dovozeno, že takovýto výklad zákona nelze uznati správným, neboť úkony, které dle § 26 cit. zákona úřad předsevezme na místě bratrské pokladny, zůstávají tím, čími by byly, kdyby je byla předsevzala bratrská pokladna sama, a nemohou jen proto, že vycházejí od úřadu na místě pokladny jednajícího, nabýti vůči třetím osobám jiné povahy právní.
Pro tuto nezákonnost bylo nař. rozhodnutí zrušiti.

Citace:

Nález č. 1805. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, číslo/sešit 1, s. 161-164.