Č. 2169.

Státní zaměstnanci. — Pražská konservatoř hudby: 1. Otázka odborné kvalifikace učitele konservatoře hudby za účelem jeho zařazení podle zákona z 19. března 1920 č. 179 sb. jest otázkou skutkovou. — 2. Jmenování učitele na pražské konservatoři hudby provedené před jejím sestátněním neprejudikuje úpravě služebního poměru téhož učitele na konservatoři sestátněné.
Řízení před nss-em: 1. Zrušil-li nss rozhodnutí úřadu podle § 7 zák. o ss. a vydal-li úřad — řídě se právním názorem nss-u — rozhodnutí nové, jsou ve stížnosti do toho podané nepřípustný námitky brojící proti názoru vyslovenému nss-em v nálezu prvém. — 2. Vydávaje rozhodnutí druhé nemusí úřad dospěti nutně k výsledkům věcně jiným než v rozh. prvém.
(Nález ze dne 30. března 1923 č. 5287.)
Věc: Ludmila U. v Praze (adv. Dr. Vojtěch Fifka z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (min. konc. Dr. Jar. Jandík) o jmenování profesorem konservatoře.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem nss-u Boh. 1181 adm. zrušeno bylo pro nezákonnost rozhodnutí min. škol. ze 14. září 1920, jímž byla st-lka při svém převzetí na státní konservatoř hudby v Praze vřazena podle zákona z 19. března 1920 č. 179 sb. do 2. kategorie skupiny B státních úředníků.
Proto vydalo min. škol. nař. rozhodnutí ze 14. května 1922, jímž rozhodlo znovu o zařadění st-lčině a řídíc se právním názorem vysloveným nss-em, zařadilo st-lku opětně mezi skutečné učitele proto, že byla určena vyučovati v nižších ročnících, a do postupové skupiny B pro zjištěný nižší stupeň její odborné kvalifikace.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané a namítající jemu vady řízení i nezákonnost uvážil nss toto:
Jako nepřípustné bylo předem odmítnouti námitky stížnosti brojící proti názoru vyslovenému nss-em již v nálezu shora uvedeném a snažící se dovoditi, že st-lčino zařazení do kategorie 2 A a jmenování profesorkou, provedené dne 23. září 1919 komisí pro sestátnění pražské konservatoře, má účinnost i pro její nynější služební poměr ve službě státní, jde zjevně o věc již rozhodnutou, k jejímuž opětnému přezkoumávání nedostává se nss-u ani důvodu ani možnosti (§ 21, odst. 1 zák. o ss).
Než ani námitce, že žal. úřad v důsledku kasatorního výroku nss-u nebyl oprávněn vydati rozhodnutí stejného meritorního obsahu s rozhodnutím zrušeným, nebylo lze dáti za pravdu. Podle § 7 zák. o ss-ě jsou sice úřadové správní povinni, zruší-li nss rozhodnutí jejich pro nezákonnost, učiniti ve věci opatření další a říditi se při tom právním názorem, na kterém tento soud nález svůj založil, tím však není řečeno, že by musili vždy a bezpodmínečně dospěti k věcně jinému výsledku, než jaký obsahovalo jejich rozhodnutí prvé, naopak nelze brániti a nelze v tom shledávati nezákonnost, dospějí-li i na podkladě právního názoru nss-em vysloveného k meritornímu rozhodnutí totožnému.
Dalšími námitkami uplatňuje stížnost vlastně vady řízení, jež spatřuje v tom, 1. že žal. úřad nehleděl k podmínkám, za jakých byla st-lka původně na konservatoř přijata, jakož i k tomu, že měla také již jednu žákyni z 5. ročníku,
2. že neprovedl při zjišťování její odborné kvalifikace (zdatnosti umělecké a pedagogické) důkazů jí nabídnutých vyžádáním vysvědčení od světově známých učitelů klavíru, u nichž se byla svého času učila,
3. že po této stránce také odmítl jako nepřípustné nové dobrozdání poradního sboru konservatoře jenž původní svůj nepříznivý posudek o ní později změnil, a
4. že vůbec provedl toto zkoumání bez jejího slyšení a vědomí. Pokud jde o okolnosti ad 1. namítané nelze žal. úřadu důvodně vytýkati jako vadu, že k nim nehleděl. Jsou to okolnosti sběhnuvší se za doby, kdy pražská konservatoř byla dosud ústavem soukromým, pročež platí zde totéž, co řečeno již v původním rozhodnutí tohoto soudu o jmenování st-lčinu na konservatoř jako ústav soukromý, t. j. že nelze z nich vyvozovati ničeho pro poměr st-lčin k nynějšímu ústavu státnímu, pro kterýžto poměr mohou přijíti v úvahu jediné okolnosti sběhnuvší se po sestátnění tohoto ústavu, resp. pro st-lku teprve od doby jejího převzetí a jmenování na ústav tento. Že by pak při tomto převzetí byla bývala určena k vyučování hry na klavír v ročnících vyšších, st-lka ani netvrdí, naopak ze spisů je zřejmý pravý opak.
K dalším bodům stížnosti shora sub 2—4 uvedeným dlužno předem zdůrazniti, že otázka odborné kvalifikace st-lčiny jest otázkou skutkovou, jejíž věcnou správnost přezkoumávati nss-u podle § 6 zák. o ss nepřísluší. Po této stránce lze jen přihlížeti k tomu, netrpí-li řízení správní podstatnými vadami a jeví-li se úsudek žal. úřadu z bezvadně získaných premis logicky možným.
Stížnost vytýká tu oyšem celou řadu domnělých vad, než činí tak neprávem. Jak ze spisů patrno, založil žal. úřad svůj úsudek o nižším stupni odborné kvalifikace st-lčiny na dobrozdání svého odborného referenta, kterýžto svůj posudek opřel jednak o vyjádření rektorátu ústavního, jednak o zprávu prof. K. H., jednak konečně o vlastní zkušenosti získané vyslechnutím žáků st-lčiných. Že při tom nepřihlížel k vysvědčením z dob minulých, st-lkou nabízených o jejím prospěchu jako žákyně, v tom nelze shledávati nijaké neúplnosti, kdyžtě šlo o posouzení její nynější odborné kvalifikace jako učitelky, tedy hlavně po stránce pedagogické. Avšak ani v tom nelze žal. úřadu vytýkati nějaké opomenutí, že prý nepřihlížel k dobrozdání poradního sboru ústavního z 10. února 1922. Jak ze spisů patrno, neusnesl se poradní sbor pod uvedeným datem vůbec na žádném dobrozdání, jeho usnesení vyznělo jediné v ten smysl, že se žádost st-lčina za udělení titulu profesora a zařadění do skupiny A jednomyslně doporučuje příznivému vyřízení, jde tu tedy o pouhé doporučení poradního sboru, na něž úřad při svém rozhodování vázán nebyl, jak ostatně plyne i z § 7 prozatímního statutu státní konservatoře hudby v Praze (vydaného výnosem min. škol. z 30. listopadu 1920 č. 45285, věstn. č. 100).
Pokud by pak stížnost chtěla snad tvrditi, že žal. úřad měl povinnost před vydáním svého rozhodnutí vyžádati si dobrozdání poradního sboru, dlužno k tomu poukázati, že není takového předpisu ani v zá- koně, ani v jinaké platné normě, zejména také ne ve shora cit. prozatímním statutu.
Nelze konečně dáti stížnosti za pravdu, vidí-li porušení zásady slyšení strany v tom, že žal. úřad provedl kvalifikaci st-lčinu bez její součinnosti. Zde nešlo o zjišťování nějakých sporných skutečností, jež by musilo býti provedeno za součinnosti strany, nýbrž o pouhé utvoření si úsudku o odborných kvalitách st-lčiných, při němž slyšení stran místa nemá.
Ježto tedy v řízení, jež tvoří podklad nař. rozhodnutí, podstatných vad neshledáno a nelze ani tvrditi, že by logický úsudek vyvoděný žal úřadem z dobrozdání odborného referenta a vyznívající v ten smysl, že st-lka vykazuje pouze nižší stupeň odborné kvalifikace, nebyl logicky možným, slušelo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 2169. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 916-919.