Č. 1973.

Policejní právo trestní (nesplnění soupisové povinosti): 1. Právní věta jako u č. 1619 ad II (o promlčení deliktů trvacích). — 2. Účinnost a všeobecná závaznost vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 1920 č. 61 sb. nastala i v Podkarpatské Rusi dnem 18. února 1920. — 3. I při pozemkovém majetku, který je ve spoluvlastnictví několika osob, vzchází povinnost podati soupis jeho podle vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb., přesahuje-li výměra jeho 150 ha půdy zemědělské nebo 250 ha půdy vůbec.
(Nález ze dne 15. února 1923 č. 2087).
Věc: Vdova po Frant. B. v B. proti županskému úřadu v Mukačevu o trestní nález pro přestupek soupisové povinnosti ohledně zabraného majetku pozemkového.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žal. úřad nař. rozhodnutím, v němž uvedl, že rozsudkem prvé stolice byla vdova po Františku B. pro nevyhovění soupisové povinnosti dle § 9 nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. a § 18 zákona ze dne 11. března 1921 č. 108 sb. potrestána pokutou 3000 Kč, v případě nedobytnosti uzamčením v trvání dvou měsíců, zamítl odvolání »rekurentky« z té příčiny, že důvody uvedené v rozsudku 1. stolice pokládá za správné.
Rozhoduje o stížnosti vdovy po Frant. B. vycházel nss z těchto úvah:
1. Nejprve bylo se soudu zabývati námitkou, že st-lka nemohla vůbec býti potrestána pro přestupek § 9 vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb., ježto nařízení toho neznala a nemohla znáti neboť nařízení to a zvláště také jeho maďarský překlad nebyly v Podkarpatské Rusi a zejména ne v městě Beregsázu vůbec publikovány způsobem, jakým prý se uvádějí v Podkarpatské Rusi ve veřejnou známost zákony a nařízení, totiž vyhláškami a vybubnováním.
Tuto námitku neshledal soud důvodnou.
Podle §§ 1 a 2 zákona ze dne 13. března 1919 č. 139 sb. vyhlašují se jak zákony, tak i nařízení vydávaná ústředními úřady — a tudíž i nařízení vládní — ve »Sbírce zákonů a nařízení státu československého«. K publikaci zákonů a nařízení postačí podle §§ 2, 3 a 4 cit. zákona uveřejnění jich v uvedené sbírce a to — jak plyne z ustanovení § 3, odst. 2 téhož zákona (změna tohoto ustanovení provedená zákonem ze dne 20. prosince 1921 č. 500 sb. nepřichází v daném případě vůbec v úvahu) — uveřejnění v českém znění, které podle § 3, odst. 1 jest zněním původním. Podle § 4 cit. zákona vztahuje se pak účinnost zákonů a nařízení uveřejněných v uvedené sbírce, pokud není v nich nic jiného ustanoveno, na celé území státu čsl.
Vzhledem k těmto ustanovením cit. zákona jest nepochybno, že vl. nařízení ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. bylo platně publikováno již uveřejněním jeho v českém znění ve Sbírce zákonu a nařízení — t. j. dne 4. února 1920; vzhledem pak k ustanovení svého § 10 nabylo cit. vl. nař. účinnosti dnem 18. února 1920 a to — ježto v nařízení není obsažen opačný předpis — v celém území republiky čsl., k němuž, jak v daném případě nesporno, náležela již v den 4. února 1920 i v den 18. února 1920 také Podkarpatská Rus a zejména také město Beregsáz, v němž vzešla sporná věc, o kterou v daném případě jde.
Nabylo tudíž cit. vl. nař. dnem 18. února 1920 také v Podkarpatské Rusi a zejména také v městě B. účinnosti jako řádně publikovaná a tudíž závazná právní norma, aniž by k tomu bylo třeba„ aby nařízení to bylo v městě B. vyhlášeno ještě jiným způsobem, nežli uveřejněním jeho ve Sbírce zákonů a nařízení.
Vzhledem k zásadě vyjádřené v § 81 zák. čl. 5:1878 a v § 12 zák. čl. 40:1879 nemůže se tedy st-lka omlouvati neznalostí cit. vl. nař.
Bezdůvodnou jest také námitka, že se účinnost cit. nařízení proto nevztahuje na Podkarpatskou Rus, že v »soupisech« — čímž míní st-lka patrně vzorce soupisů, jež připojeny jsou k cit. vl. nař. ve Sbírce zákonů a nařízení — není uvedena vedle ostatních částí republiky čsl. také Podkarpatská Rus, neboť z této okolnosti o sobě nelze nikterak dovozovati, že účinnost cit. nař. nevztahuje se na Podkarpatskou Rus, když nařízení samo — tedy vlastní právní norma — neobsahuje, jak svrchu bylo poznamenáno, předpisu, který by z účinnosti tohoto nařízení území Podkarpatské Rusi vyjímal.
2. Další námitky stížnosti směřují pouze proti výroku o vině; co do výroku o trestu nemá stížnost stižného bodu (§ 18 zák. o ss).
Mohl tudíž také nss přezkoumávati nař. rozhodnutí pouze, pokud jde o výrok o vině.
Skutková podstata přestupku § 9, odst. 2 vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb., které bylo vydáno k provedení § 16 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. (zákona záborového), doplněného zákonem ze dne 11. července 1919 č. 387 sb. a zákonem ze dne 11. března 1921 č. 108 sb., záleží v tom, že osoba, která jest podle cit. nařízení (§§ 1, 2, 3) povinna soupisem nemovitého majetku, nepředloží soupis do určité pevné lhůty stanovené v § 5 téhož nařízení.
Cit. nařízení rozeznává pak dva druhy osob, jež postihuje povinnost soupisová: jednak osoby, které jsou soupisem povinny přímo ze zákona, aniž se k založení jejich soupisové povinnosti vyhledává, aby byly stpú-em vyzvány, by soupis předložily — to jsou osoby uvedené v §§ 1 a 2 cit. nař., jednak osoby, jichž soupisová povinnost nastává teprve, když byly stpú-em k soupisové povinnosti přidrženy zvláštním vyzváním, aby soupisy předložily — to jsou osoby uvedené v § 3 cit. nař. K osobám pak, které podle §§ 1 a 2 cit. nař. postihuje soupisová povinnost přímo ze zákona, náležejí, jak plyne zcela jasně z ustanovení §§ 1 a 2 t. nař. ve spojitosti s §em 2 zák. zábor., v první řadě vlastníci a spoluvlastníci nemovitého majetku, který měl ještě v době mezi 28. říjnem 1918 a 24. dubnem 1919 na území republiky čsl. výměru velkého majetku pozemkového, t. j. výměru přes 150 ha půdy zemědělské nebo výměru přes 250 ha půdy vůbec.
Z ustanovení) §§ 1 a 2 cit. nař. ve spojitosti s §em 2 zák. zábor. (srov. slova: » výměra náležející v území republiky čsl. vlastnicky jediné osobě nebo týmž spoluvlastníkům«) jde zcela nepochybně na jevo, že pro otázku soupisové povinnosti ohledně nemovitého majetku, který jest ve spoluvlastnictví několika osob, z nichž každé přísluší na majetku tom ideální podíl spoluvlastnický, jest rozhodným, zda-li celý onen majetek, který jest ve spoluvlastnictví více osob, má v území republiky čsl. výměru přes 150 ha půdy zemědělské neb přes 250 ha půdy vůbec.
Pro uvedenou otázku jest tedy zcela nerozhodno, jsou-li ony alikvotní části této výměry, které by odpovídaly ideálními podílům jednotlivých spoluvlastníků, menší nežli 150 ha, pokud se týče nežli 250 ha.
V daném případě, jak z nař. rozhodnutí jde zcela nepochybně na jevo, pokládal žal. úřad st-lku za osobu, kterou podle §§ 1 a 2 cit. nař. postihuje soupisová povinnost přímo ze zákona. Ani z nař. rozhodnutí, ani ze spisů správních nevychází, že by v policejním trestním řízení, které bylo ukončeno vydáním nař. rozhodnutí, bylo st-lce kladeno za vinu, že nevyhověla nějakému vyznání stpú, kterým by ji byl tento úřad ve smyslu § 3 cit. nař. teprve přidržel k soupisové povinnosti.
Žal. úřad, pokládaje pak st-lku za osobu povinnou soupisem přímo ze zákona podle §§ 1 a 2 cit. nař., vycházel — stejně jako úřad 1. stolice — z předpokladu, že st-lka jest spoluvlastnicí nemovitého majetku, náležejícího více osobám podle ideálních podílů a sestávajícího z půdy zemědělské a jinaké, který měl v den 28. října na území republiky čsl. výměru 985 kat. jiter, t. j. vzhledem k tomu, že 1 kat. jitro = 0,5755 ha (srovn. § 14 zák. čl. z r. 1907) výměru přes 566 ha, tutíž výměru přes 250 ha půdy vůbec; vycházeje pak z tohoto předpokladu, dospěl žal. úřad k závěru, že st-lka měla soupis předložiti podle § 5 cit. nař. ve lhůtě končící dnem 18. dubna 1920.
Že st-lka v této lhůtě soupis nepředložila, jest v daném případě mimo spor.
O jednotlivých námitkách stížnosti uvážil nss toto:
1. St-lka namítá především, že nepodléhala soupisové povinnosti, ježto nemovitý majetek, o jehož soupis jde, měl v území republiky čsl. v rozhodné době jen výměru 934 kat. jiter půdy vůbec a nikoliv, jak úřad předpokládal, výměru 985 kat. jiter půdy vůbec.
Nss neshledal, že by tato okolnost měla nějaký právní význam pro posouzení otázky, podléhala-li st-lka podle §§ 1 a 2 cit. nař. soupisové povinnosti čili nic.
St-lka nepopírá, že nemovitý majetek ten jest ve spoluvlastnictví několika osob podle ideálních podílů a že k těmto osobám patří také st-lka.
Podle toho, co svrchu bylo vyloženo, jest pro otázku soupisové povinnosti st-lky jako spoluvlastnice nemovitého majetku rozhod- ným, měl-li majetek, jehož spoluvlastnicí st-lka jest, a který, jak nesporno, skládá se z půdy zemědělské i jinaké, v době podle §§ 1 a 2 cit. nař. směrodatné, t. j. v době mezi 28. říjnem 1918 a 24. dubnem 1919 v území republiky čsl. výměru přes 250 ha půdy vůbec.
I když by tedy nemovitý majetek, jehož spoluvlastnicí st-lka jest, byl měl v uvedené rozhodné době v území republiky vskutku pouze výměru 934 kat. jiter (= přes 537 ha) půdy vůbec, přesahovala by výměra majetku toho stále ještě 250 ha půdy vůbec; měl by tedy i při výměře 934 kat. jiter půdy vůbec majetek ten stále ještě výměru), která jest při majetku skládajícím se, jako jest tomu v daném případě, z půdy zemědělské a jinaké, předpokladem soupisové povinnosti podle §§ 1 a 2 cit. nař.
Pokud by snad ze stížnosti, v níž st-lka uvádí, že nemovitý majetek, o jehož soupis jde, jest ve vlastnictví pěti různých osob, aniž však vůbec tvrdí, že majetek ten jest mezi těchto 5 osob reálně rozdělen, bylo lze souditi, že st-lka jest toho názoru, že při posouzení otázky soupisové povinnosti ohledně majetku, jenž jest ve spoluvlastnictví více osob podle ideálních podílů, padají na váhu ony alikvotní části úhrnné výměry majetku toho, které odpovídají ideálním podílům jednotlivých spoluvlastníků a že, je-li každá z těchto alikvotních částí menší nežli 150 ha, pokud se týče 250 ha půdy vůbec, nenastává tu soupisová povinnost ohledně takového majetku, neměl by ovšem, jak plyne z hořejších úvah, tento názor st-lčin v zákoně opory.
Z toho, co bylo vyloženo, jde tedy na jevo, že námitka st-lčina, že vzhledem k výměře nemovitého majetku nepodléhala soupisové povinnosti, podle §§ 1 a 2 cit. nařízení, není důvodnou.
V této souvislosti sluší ještě poukázati k tomu, že okolnost, st-lkou uplatňovaná, že nemovitý majetek měl v době rozhodné v území republiky čsl. výměru pouze 934 kat. jiter půdy vůbec, jest také bez právního významu pro lhůtu, do níž měla st-lka podle § 5 cit. nař. soupis předložiti, neboť, jak při výměře 985 kat. jiter (= 966 ha), tak i při výměře 934 kat. jiter (= přes 537 ha) končila lhůta stanovená v § 5 cit. nař. dnem 18. dubna 1920.
2. St-lka namítá dále, že nemůže býti obviňována, že nevyhověla včas vyzvání stpú-u ve smyslu § 3 cit. nař., ježto prý předložila soupisy stpú-u ještě dříve, nežli ji tento úřad k předložení soupisů vyzval.
St-lka však přehlíží, že v daném případě, jak bylo svrchu poznamenáno, žal. úřad neklade jí vůbec za vinu, že nevyhověla nějakému vyzvání stpú-u, vydanému ve smyslu § 3 cit. nař., nýbrž že spatřuje skutkovou podstatu deliktu st-lce za vinu kladeného jediné v tom, že st-lka jako osoba, kterou soupisová povinnost postihuje podle §§ 1 a 2 cit. nař. přímo ex lege, aniž by se k založení této soupisové povinnosti vyhledávalo nějakého vyzvání se strany stpú-u k předložení soupisů — této soupisové povinnosti, ze zákona ji postihující, včas nevyhověla. Jest tedy tato námitka vůbec bezpředmětná.
3. Namítá-li st-lka, že nebyla vyrozuměna o tom, že zábor nemovitého majetku, o jehož soupis v daném případě jde, byl poznamenán v knize pozemkové, slušelo odkázati k tomu, že z cit. nař. nelze dovoditi, že by soupisová povinnost podle §§ 1 a 2 cit. nař. nastávala teprve, když vlast- níci neb spoluvlastníci nemovitého majetku byli vyrozumění o poznámce záboru v knize pozemkové.
4. Nss neshledal také důvodnou námitku stížnosti, že přestupek st-lce za vinu kladený byl v době kdy stpú učinil proti ní návrh na zahájení policejního trestního řízení, již promlčen; st-lka uvádí v tomto směru, že 6měsíční lhůtu stanovenou v § 31 zák. čl. 50:1879 sluší počítati ode dne, kdy končila lhůta, do níž měla st-lka soupis předložiti; tato lhůta končila v daném případě podle mínění st-lčina dnem 1. dubna 1920, stpú však učinil návrh na zahájení trestního policejního řízení teprve v říjnu 1921, tedy po uplynutí promlčecí lhůty.
Nss vyslovil již ve svém nálezu ze dne 4. listopadu 1922 č. 15632, Boh. 1619 adm., k němuž se podle § 44 jedn. řádu odkazuje, právní názor, že přestupek § 9, odst. 2 vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. jest podle své povahy nesporně t. zv. deliktem trvacím, že tudíž může promlčení tohoto přestupku započíti teprve oním dnem, kdy osoba soupisem povinná soupis skutečně předložila a že teprve od toho dne lze počítati šestiměsíční lhůtu promlčecí, stanovenou v § 31 zák. čl. 40:1879.
Při tomto svém právním názoru setrval nss také v daném případu. Jest nespono, že st-lka předložila soupis teprve dne 11. prosince 1921. Podle svrchu zmíněného právního názoru nss-u lze tedy teprve od tohoto dne počítati šestiměsíční lhůtu promlčecí; bylo by tedy v daném případě zahájení policejního trestního řízení pro uvedený přestupek z důvodu promlčení vyloučeno teprve tehdy, kdyby po 11. prosinci 1921 bylo uplynulo 6 měsíců.
Že tomu však tak v daném, případě není, plyne zcela jasně z toho, že podle spisů správních byl již dne 10. května 1922 vynesen rozsudek policejního trestního soudu 1. stolice, kterým byla st-lka pro uvedený přestupek odsouzena.
Za tohoto stavu věci nemůže tedy st-lka důvodně tvrditi, že by řízení trestní bylo proti ní zahájeno v době, kdy přestupek jí za vinu kladený byl již promlčen.
5. Bezdůvodnou jest posléze i námitka stížnosti, že st-lka nemohla prý býti pro přestupek § 9, odst. 2. cit. nař. stíhána také proto, že pro takovýto přestupek bylo již dříve u služnovského úřadu v Kosinově provedeno trestní policejní řízení proti pachtýřům majetku st-lčina.
Jak svrchu bylo již řečeno, šlo v daném případě v policejním trestním řízení jediné o to, zda stěžovatelka jako spoluvlastnice nemovitého majetku splnila včas soupisovou povinnost, kterou cit. nařízení v §§ 1 a 2 ukládá vlastníkům a spoluvlastníkům nemovitého majetku. Že by zahájení tohoto řízení proti st-lce bylo vyloučeno z toho důvodu, že pro přestupek st-lce za vinu kladený byly již dříve stíhány jiné osoby, které jako pouzí pachtýři nemovitého majetku vůbec nepodléhající podle §§ 1 a 2 cit. nař. soupisové povinnosti, nelze z cit. nařízení ani z jiné právní normy dovoditi.
Ze všech těchto příčin bylo tedy stížnost zamítnouti.

Citace:

Nález č. 1973. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 518-522.