Č. 2145.

Stavební právo. — Stavební ruch: 1. Povolení parcelační podle stavebního řádu pro Čechy-venkov nelze odepříti z toho důvodu, že by následkem navržené konfigurace parcel bylo sousedovi znemožněno účelné zastavění jeho pozemku. 2. I za účinnosti zákona o stavebním ruchu č. 100/1921 je nutno, aby dříve nežli lze jednati o povolení ke stavbě, pozemek nabyl právní povahy staveniště buď povolením parcelačním nebo prohlášením za pozemek stavební. Kompetenční předpisy platných stavebních řádů v obou směrech právě uvedených zůstaly zákonem o stavebním ruchu nedotčeny.
(Nález ze dne 26. března 1923 č. 3625).
Prejudikatura: Boh. 301, 1327 a 1791 adm. Věc: Josef B. v K. proti zemskému správnímu výboru v Praze o změnu rozdělovacího plánu a stavební povolení.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem městské rady v K. z 2. prosince 1908 byla podle usnesení měst. zastupitelstva ze 4. listopadu 1908 povolena Marii L-ové parcelace pozemků č. kat. — — — na stavební místa podle plánu při komisi dne 13. června 1907 schváleného za podmínek při této komisi dojednaných. Podle těchto podmínek měla stavební místa na parc. č. kat. —, označená na plánu čísly V. a VI., doplněna býti sousedními parcelami č. kat. — a —, náležejícími Františku a Anně D. tak, že plocha V. měla tvořiti s parcelou č. kat. — jednu stavební parcelu o dvou průčelích v délce 24 m do ulice Král. cesta a 20 m do Žižkovy třídy a plocha VI. s parcelou č. kat. — druhou stavební parcelu o průčelí 14 m do Žižkovy třídy.
Plochy označené na parcel, plánku čísly V, VI, VII (parc. č. kat. —) přešly do vlastnictví manželů Josefa a Anny B., kteří v roce 1910 na ploše č. VII vystavěli dům čp. — a 10. července 1914 podali dále žádost za povolení k stavbě rodinného domku také na ploše č. V., sousedící se stavební parcelou manželů D. č. kat. —. V cestě instanční rozhodnutím zemské správní komise král. Českého z 11. března 1915 bylo žádané stavební povolení, první instancí udělené, odepřeno, z důvodu, že mu nepředcházela ohledně staveniště č. V změna parcelace upravené pravoplatným parc. povolením z 2. prosince 1908. Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná byla nálezem správního soudu ve Vídni z 3. prosince 1915 č. 7694 zamítnuta.
Zatím podali manželé B-vi již dne 6. března 1915 žádost za povolení změny parcelace ploch č. V a VI, a předložili dva návrhy změn. Podle alternativy první mělo se staveniště rozděliti na dvě stavební parcely, a to rohovou parcelu č. V zahrnující parcelu manželů D. č. kat. — a parcelu č. V a (t. j. dílec parc. č. kat. — pojatý do staveniště č. V), vždy o průčelní délce 12 m do ulice Královská cesta. Podle druhé alternativy měla se plocha původně projektovaných stavenišť č. V. a VI. rozděliti opačným příčným směrem na dvě stavební plochy v souhlase s vlastnickými poměry, takže staveniště č. V mělo zahrnovati parcely č. kat. — a — manželů D. o průčelí 34 m do Žižkovy třídy a 12 m do Královské cesty, a staveniště č. VI o průčelí 12 m do Královské cesty ony dílce parc. č. kat. —, jež dosuď byly zahrnuty do plochy V a VI s malou opravou hranice ve prospěch zahrady u domku čp. —. Usnesením obecního zastupitelstva z 31. května 1915, intim. výměrem z 26. června 1915 byla žádaná »změna parcelace stavenišť V. a VI. povolena dle alternativy 2. v ten způsob, že pozemek č. kat. —, který dle parcelačního povolení z r. 1908 měl býti doplněn ze stavební parcely č. kat. — na dvě stavební parcely, prohlašuje se za samostatné místo stavební označené ve schválené anternativě č. 2 číslem VI.«
Rozhodnutím zemské správní komise ze 14. března 1918 bylo však povolení to zrušeno a v plném rozsahu obnoveno parcel, povolení z 2. prosince 1908; pro rozhodnutí to byla po stránce věcné směrodatnou úvaha, že by povolením změny utvořen byl pozemek stavební (číslo VI) pro úzké své průčelí k vhodnému zastavění nevhodný, a že by tím byla dále stížená možnost vhodného zastavění sousedních pozemků manželů D. Stížnost podaná na toto rozhodnutí byla nálezem nss-u ze dne 14. ledna 1920 č. 257 (Boh. 301 adm.) jako bezdůvodná zamítnuta.
Dne 2. července 1921 učinil Josef B. na městský úřad podání, v němž vzhledem k zákonu o stavebním ruchu a úlevám tímto zákonem poskytnutým žádá o obnovu řízení z r. 1914 s návrhem, aby mu na jeho pozemku č. kat. —, označeném v polohopisném plánu číslem V, povoleno bylo postaviti rodinný domek, a aby tato plocha, která je jeho vlastnictvím, prohlášena byla za samostatné místo stavební, při čemž se odvolává na alternativu změny parcelace č. 1, podanou s žádostí jeho dne 16. března 1915, a na plánek stavební přiložený k žádosti na městky úřad dne 10. července 1914.
O této žádosti konáno dne 27. srpna 1921 komisionelní řízení, při čemž jednáno — bez protestu stran a zejména žadatele — o změně parcelace ploch V a VI podle alternativy 2. návrhu žadatelova z 16. března 1915. Konstatováno, že parcela č. kat. —, používaná nyní jako zahrada při domě st-lově čp. — přiléhá podle schváleného regul. plánu k veřejné ulici Královská cesta délkou průčelí 12 m a má hloubku 32 m. Proti prohlášení pozemku č. kat. — za samostatnou parcelu stavební nečiní komise ani s hlediska technického ani z ohledů zdravotních námitek.
Soused František D. vznesl proti povolení námitky, uváděje, že by mu bylo povolením žádané změny parcelace znemožněno, aby svou sousední rohovou parcelu vzhledem k malé její hloubce 12 m účelně zastavěl, a dovolávaje se příznivého jemu rozhodnutí, které ve věci vydáno bylo zemskou správní komisí v r. 1918 resp. nss-em nálezem Boh. 301 adm. Na svých námitkách setrval, i když technickým znalcem byl upozorněn, že jde nyní o stavbu dle zákona o stavebním ruchu, a že i v případě povolení změny bude moci svou rohovou parcelu účelně zastaviti.
Na základě výsledku této komise obecní zastupitelstvo usnesením z 19. září 1921, intim. z 18. října 1921, prohlásilo parcelu č. kat. — za samostatnou parcelu stavební, ježto ani v technickém, zdravotním, ani policejním ohledu není proti tomu námitek, a to za podmínek stanovených komisí, t. j. 1) že nutno přesně zachovati stavební čáru souhlasnou se schválenou čárou regulační, 2) že parcela zastavěna bude obytným domem jednopatrovým, a to tak, aby od nynějšího domu čp. — byl v předepsané vzdálenosti 6 m, a aby s pozdější stavbou na rohové parcele manželů D. tvořil jak výškově tak i architektonicky jeden celek, 3) ježto má parcely použito býti k stavbě dle zákona o stavebním ruchu, dlužno ihned k stavbě přikročiti a ji ve lhůtě zákonem tím stanovené provésti, jinak pozbývá uznání parcely č. kat. — za parcelu stavební platnosti.
K odvolání manželů D. osk rozhodnutím z 8. ledna 1922 zrušila »usnesení městského zastupitelstva a stavební výměr ze dne 18. října 1921, pokud se jím parcela tato prohlašuje za místo stavební a pokud se jím dle řádu stavebního povoluje na parcele té postaviti jednopatrový dům«. Odvolání dnešního st-le, podané z tohoto usnesení, bylo nař. rozhodnutím zsv-u zamítnuto:
St-l Josef B. domáhá se v daném případě změny pravoplatného povolení parcelačního z 12. prosince 1908, a sice v tom směru, aby parcela označená č. VI byla prohlášena za samostatné stavební místo dle alternativy 2. navrhované již v žádosti o změnu parcelace v roce 1915.
Okolnost, že st-l hodlá tuto parcelu zastaviti za přispění státu ve smyslu zákona o stavebním ruchu, nemůže míti vliv na předcházející řízení o změnu parcelace, neboť zákon o stavebním ruchu z 11. března 1921 č. 100 sb., na který se st-l odvolává, nezná ustanovení, dle něhož by bylo možno pravoplatné parcelace pozemků měniti nebo je obejíti prohlášením libovolně sestavené plochy za stavební místo, naopak vztahuje se k dosavadním parcelacím a dokonce uhaslá parcelační povolení znovu uvádí v činnost.
Byla tudíž osk ve smyslu § 132 stav. řádu povolána, aby rozhodla v 2. instanci o včas podané stížnosti manželů D.
Ve věci samé došel zsv k tomu názoru, že za jedině účelné a vyhovující možno považovati řešení parcelace dle parcelačního povolení z roku 1908.
Řešení parcelace dle návrhu st-le, které sice připouští zastavění parcely čís. VI. i při jejím nevhodném tvaru rodinným domkem, odporuje jak pravoplatnému parcelačnímu povolení z roku 1908, tak i stavebnímu zužitkování parcel č. — a —, neboť parcela č. — při novém zastavění nedala by se samostatně zastavěti pro svoji nepatrnost, což platí i o parcele č. —. V případě sloučení obou těchto parcel v jediné staveniště rohové — jak navrženo dle stavu 2. čís. V — vznikne potíž potud, že při straně k ulici »Čechovy sady« dá se stěží postaviti budova o tak dlouhém průčelí při malé stavební hloubce, a postavením domu na rohu zůstane značná část parcely čís. V jako stavební místo nezužitkována ku škodě jak majitele Františka D., tak i částečně ke škodě dotyčného stavebního bloku po stránce estetické.«
Stížnost podaná do rozhodnutí toho vytýká především, že zsv neprávem rozhodoval ve věci meritorně, ježto rozhodnutí městského úřadu z 18. října 1921 vydáno bylo na základě zákona o stavebním ruchu, podle tohoto zákona pak jednak rekurs jde na úřad politický a nikoli samosprávný, jednak je připustily toliko do 8 dnů; v daném případě podán byl však rekurs manželi D. teprve 9. den, nabylo tedy stavební povolení právní moci, a manželé D. nemohou proti stavbě ničeho namítati, ani prostředkem rekursu proti povolení změny parcelace stavbu tu znemožňovati. Námitkou tou chce st-l patrně říci, že osk nebyla příslušná rozhodovati o rekursu manželů D. meritorně, a že tedy zsv na jeho odvolání měl rozhodnutí jako nezákonné zrušiti. Avšak námitka ta spočívá jak na nesprávném pojímání obsahu výměru stavebního úřadu z 18. října 1921, tak i na mylném výkladu zákona o stavebním ruchu ze dne 11. března 1921 č. 100 sb.
St-l domáhal se žádostí z 2. července 1921 dvojího výroku: jednak, aby stavební úřad — změně parcelační povolení z 2. prosince 1908 — uznal pozemek jeho č. kat. — za samostatnou parcelu stavební, jednak, aby mu povolil postaviti na tomto pozemku rodinný domek dle plánu zadaného svého času žádostí z 10. července 1914. Stavební úřad stanovil na to komisionelní řízení, avšak toliko o žádosti »za povolení k prohlášení parcely č. kat. — za stavební.« Při této komisi konané dne 27. srpna 1921 jednalo se pouze o této věci, nikoli také o žádosti st-le za povolení k stavbě rodinného domku; projekt a plány na stavbu samu nebyly podrobeny žádnému zkoumání dle § 36 stav. ř., a také usnesení obecního zastupitelstva z 19. září 1921 podle intimátu z 18. října 1921 čj. 5970 vyčerpává se v tom, že »prohlašuje .... pozemek č. kat. — za samostatnou stavební parcelu«. Arciť váže uznání to ustanovením, že musí býti ihned přikročeno k zastavění zmíněné parcely domkem ve smyslu zákona o stavebním ruchu z 11. března 1921 č. 100 sb. Toto ustanovení má však zřejmě povahu pouze vedlejšího modu připojeného k uznání pozemku č. kat. — za stavební parcelu, jehož nesplněním uznání toto pozbývá platnosti, není jím však vysloveno ještě povolení projektované stavby ve smyslu § 37 stav. řádu nebo § 50 zák. o stav. ruchu.
S tohoto hlediska — že totiž usnesení obecního zastupitelstva z 19. září 1921 obsahuje toliko prohlášení pozemku č. kat. — za samostatnou parcelu stavební, — dlužno pak posuzovati oprávnění nadřízených instancí samosprávných k meritornímu rozhodnutí, jež učinily.
Jestliže osk ve svém rozhodnutí praví také, že se zrušuje usnesení městského zastupitelstva, pokud se jím dle řádu stavebního povoluje na parcele č. kat. — postaviti jednopatrový dům, nemůže tento výrok vzhledem k tomu, že usnesení městského zastupitelstva takového povolení vůbec neobsahovalo, míti žádného významu.
Stížnost stojí na stanovisku, že při stavbách, na něž použíti jest zákona o stavebním ruchu, není třeba, aby pozemek, na němž se má stavěti, byl předem ať parcelačním povolením, ať jiným aktem stavebního úřadu uznán za parcelu stavební, nýbrž že stačí pouze, je—li k stavbě vhodný.
Má tedy stížnost za to, že ustanovení § 10 česk. stavebního řádu pro venkov resp. příslušné ustanovení § 6 tohoto řádu o proměně parcely pozemkové v parcelu stavební nemají, pokud jde o stavby prováděné dle zákona o stav. ruchu, účinnosti, a že ustanovení ono patří mezi ony normy česk. stav. řádu pro venkov, jež byly ve smyslu § 45 zák. o stav. ruchu změněny, pokud se týče nahrazeny ustanoveními hlavy VIII. tohoto zákona.
Názor ten neuznal nss za správný. 1
I za účinnosti zákona o stavebním ruchu je nutno, aby dříve, než lze jednati o povolení k stavbě, byl pozemek formálně uznán za zastavitelný, čili aby nabyl právní povahy staveniště, a to buď povolením parcelačním nebo prohlášením za pozemek stavební. I za účinnosti zákona o stavebním ruchu platí a zůstaly pak nedotčeny také kompetenční předpisy platných stavebních řádů, jak pokud jde o povolení parcelační, tak i potud jde o přeměnu parcely pozemkové v parcelu stavební. Pro obor česk. stav. řádu venkovského jsou to §§ 6, 21, 131 a 132, dle nichž přísluší onen výrok v první instanci obecnímu zastupitelstvu, v druhé stolici výboru okresnímu a v třetí instanci výboru zemskému. Rovněž nedotčen zůstal pro tyto případy předpis § 132, dle něhož pro rekurs stanovena je lhůta 14 dnů.
Za tohoto právního stavu nelze tudíž přiznati zsp-é kompetenci rozdohovati o zastavitelnosti pozemku ve smyslu § 6 stav. řádu, táž ne- může povolením stavby dle zákona o stavebním ruchu implicite prohlásiti parcelu pozemkovou za parcelu stavební.
Z toho, co uvedeno, jde tedy, že povolení stavebnímu podle zákona o stav. ruchu na pozemku č. kat. — muselo předcházeti uznání tohoto pozemku za parcelu stavební ve smyslu § 6 stav. řádu, že k výroku tomu kompetentní bylo v první stolici obecní zastupitelstvo, a že k rekursu podanému do příslušného usnesení tohoto sboru v zákonné 14denní lhůtě legitimovanou stranou byla oprávněna a povinna rozhodnouti o věci meritorně osk jako druhá instance. Ježto je nesporno, že manželé D-vi jako sousedé k rekursu legitimování byli a že rekurs jejich proti výměru z 18. října 1921 č. — podán byl ještě během 14-denní rekursní lhůty, není pochybnosti, že v 2. stolici byla k meritornímu rozhodování příslušná osk a v 3. instanci zsv.
Pro stanovisko, které zaujal ve věci samé, žal. úřad uvádí dvojí důvod:
1) že za jedině účelné a vyhovující možno považovati řešení pracelace dle parcelačního povolení z r. 1908, jemuž návrh st-lův, který sice připouští zastavění parcely č. VI i při jejím nevhodném tvaru rodinným domkem, odporuje,
2) že řešení st-lem navrhované vadí stavebnímu zužitkování parcel manželů D-ových č. kat. — a — ke škodě jich vlastníků a částečně i ke škodě onoho stavebního bloku po stránce esthetické.
St-l v posledním směru namítá — nehledě k vadnosti řízení — že není správno, aby s ohledem na zájmy manželů D. jako vlastníků sousedního pozemku bylo mu znemožňováno zastavěti jeho vlastní parcelu, když žal. úřad sám uznává, že parcela ta zastavění rodinným domkem připouští. Tím po názoru soudu brojí proti právnímu názoru v důvodu ad 2. nepřímo vyslovenému, dle něhož pro otázku přípustnosti navrhované změny parcelace jsou rozhodný i účinky, jaké zamýšlená změna vyvolává na možnost a způsob stavebního využitkování pozemků sousedních. Tato námitka je ovšem důvodná.
Oprávnění vlastníka pozemku, využitkovati pozemku toho stavebně, je výronem jeho práva vlastnického, a je tedy dle § 364 o. z. o. omezeno jenom potud, pokud tomu vadí práva osob nebo zákony vydané v zájmu obecném. Z této zásady plyne, že stavební úřad není oprávněn žádanou parcelaci nebo přeměnu parcely pozemkové v parcelu stavební odpírati dle svého volného uvážení, nýbrž jenom tehdy a potud, pokud je tu nějaký zákonný důvod uznaný stavebním řádem nebo předpisy na jeho podkladě vydanými. Že by v důsledku parcelačního povolení z r. 1908 manželé D. byli nabyli nějakého subjektivního práva stavebního, výrokem stavebního úřadu již formalisovaného, které by žádané změně parcel, povolení bylo na závadu, žal. úřad nepředpokládá. Může se tedy jednati toliko o omezení st-lova oprávnění z ohledů veřejných. Které momenty v tom směru jsou směrodatny pro posuzo- vání přípustnosti žádané parcelace, uvádí § 13 stav. řádu. Vedle toho přicházejí tu v úvahu — ježto jde o zásadní uznání zastavitelnosti pozemku — ovšem také veškery ty momenty, které podle předpisů III. hlavy stav. řádu jsou překážkou povolení stavby samé, pokud se netýkají jenom způsobu provedení stavby, nýbrž zastavění pozemku v zásadě (srv. zejm. § 47).
Veškery tyto předpisy chrání výlučně zájmy veřejné; jde o to, aby zamezeno bylo zastavění pozemků tam a takovým způsobem, že by to veřejným zájmům stavebním řádem chráněným bylo na újmu. Naproti tomu nestanoví se v normách těch nikde omezení vlastníka pozemku v jeho oprávnění stavebním ve prospěch individuálních zájmů sousedů. Vlastník pozemku, chtěje vykonávati své oprávnění jej zastavěti, musí se při tom s omezujícími předpisy stav. řádu vypořádati uvnitř svého vlastnictví a nemůže žádati, aby za tím účelem, by sám mohl pozemek svůj. způsobem dle stav. řádu možným a dovoleným stavebně využitkovati, jeho soused byl v obdobném svém oprávnění nějak omezován. Z této zásady plyne tedy také, že nelze vlastníku odepírati uznání zastavitelnosti jeho pozemku, vzhledem k poměrům tohoto pozemku o sobě přípustné, z toho jedině důvodu, že by soused nemohl následkem toho svého pozemku stavebně využíti. Jestliže tedy úřad v daném případě žádané uznání parcely č. kat. — za parcelu stavební odepírá proto, že by pak vlastník sousední parcely č. kat. — a — nemohl tuto účelně způsobem stavebnímu řádu vyhovujícím zastavěti, ukládá mu omezení v stavebním řádu neodůvodněné a tudíž nezákonné.
Na tom nemění ničeho ani okolnost, že by po názoru žal. úřadu byl tím dotčen, pokud jde o parcely č. kat. — a —, i veřejný zájem esthetický. Aby zájem tento neutrpěl újmy při zastavění parcel č. kat. — a —, lze omezeními stavebním řádem dovolenými uplatniti jenom proti vlastníku těchto parcel, nelze však z tohoto důvodu omezovati v stavebním oprávnění majitele parcely sousední, jenž sám výkonem svého oprávnění onoho veřejného zájmu neohrožuje a k nějakému omezování tedy nezavdává příčiny.
Ježto důvod nař. rozhodnutí, čerpaný z vlivu navržené změny parcelace na zastavitelnost parcel č. kat. — a —, shledán nezákonným, nebylo třeba zabývati se námitkami, jež stížnost v tomto bodu činí po stránce formální.
Druhý důvod, o nějž se nař. rozhodnutí opírá, je formulován tak, že změna parcelace st-lem navrhovaná odporuje pravoplatnému parcelačnímu povolení z r. 1908. Stížnost spatřuje v tom projev právního názoru, že parcelační povolení jednou udělené je nezměnitelné, a s tohoto hlediska proti němu brojí. Po názoru nss-u je však smysl oné věty jiný. Kdyby žal. úřad byl vycházel z názoru, který mu imputuje stížnost, nebyl by se mohl důsledně pouštěti do merita věci. Ježto přes to tak učinil, nutno vykládati si projev, o nějž tu jde, patrně jinak. Cestu ukazuje první odstavec věcného odůvodnění, kde se prohlašuje, že zemský výbor dospěl k názoru, že za jedině účelné a vyhovující možno považovati řešení parcelace dle parcelačního povolení z r. 1908. Zemský výbor chce tedy patrně — jak bylo shora již anticipando podotčeno — říci: jedině účelné řešení je řešení obsažené v parcelačním povolení z r. 1908. Návrh st-lův mu odporuje, je proto neúčelný a tedy nepřípustný.
S tímto odůvodněním bylo by možno se spokojiti, kdyby uznání nebo neuznání zastavitelnosti pozemku bylo dáno do volného uvážení úřadu. Již shora bylo však poukázáno na to, že majitel pozemku ve svém oprávnění stavebně ho využitkovati, může býti omezován jenom potud, pokud to stavební řád připouští. Může tedy úřad odepříti žádané uznání zastavitelnosti pozemku jenom tehdy, je—li tu nějaká závada stavebním řádem uznaná, a musí tedy — nemá-li účinná obrana straně býti znemožněna, — vysloviti, z kterého důvodu zastavitelnost pozemku nepřiznává.
Nař. rozhodnutí zůstavuje však v tomto směru v pochybnostech, které se ještě zvyšují, uvádí-li dále, že plocha VI, jak st-lem je navržena, zastavění rodinným domkem připouští, současně však prohlašuje, že plocha ta má pro zastavění nevhodný tvar. Je tedy nař. rozhodnutí v tomto bodě tak neurčité, že nelze jeho zákonitost přezkoumati.
Z uvedených důvodů bylo je jako nezákonné, po případě jako vadné zrušiti.

Další vývody kryjí se s vývody prejudikátů, načež se pokračuje jak uvedeno nahoře.

Citace:

Nález č. 2145. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 872-879.