Č. 2087.

Stavební právo. — Řízení před nss-em: 1. Obec má v stavebním řízení postavení strany jen jako soused, po případě jako pán a majitel veřejného statku. — 2. Proti rozhodnutí poslední instance, kterým se nařizuje doplnění procesního materiálu, není stížnost na nss přípustná.
(Nález ze dne 14. března 1923 č. 4225.)
Věc: Obec R. (adv. Dr. Václ. Růžička z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o stavební povolení.
Výrok: Stížnost zamítá se jednak jako bezdůvodná, jednak jako nepřípustná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zsv zrušil usnesení obou nižších instancí, jimiž odepřeno Františku Š. žádané dodatečné povolení k postavení dvou provisorních dřevěných baráků na parc. č. kat. 409/1 a 409/7 v R., ježto spočívají na nedostatečném komisionelním jednání, a nařídil provedení nového komisionelního řízení.
O stížnosti, kterou do rozhodnutí toho podává obec R., nss uvážil: Stížnost podává obec; ježto neuvádí, v jaké vlastnosti tak činí, je myslitelný dvojí případ: buďto vznáší stížnost ve své vlastnosti jako stavební úřad první stolice anebo jako majitelka veřejného statku spornou stavbou dotčeného.
Z vývodů přednesených zástupcem stížnosti při veřejném ústním líčení, v nichž — souhlasně se závěrečnými vývody písemné stížnosti — zdůrazňováno zachování autority obce, jde, že tane st-lce na mysli především případ prvý. Po této stránce nelze jí však přiznati legitimaci k stížnosti. Neboť i pokud jako úřady stavební vystupují orgánové obce, jsou správní oprávnění za účelem provádění stav. řádu v této jejich vlastnosti jim svěřená pouhými úředními kompetencemi, nikoli subjektivními právy obce. Vykonávaje tyto úřední kompetence je stavební úřad obecní instančně podřízen stavebním stolicím vyšším, ze zásady instanční hierarchie úřední vyplývá pak, že není přípustno, aby stolice nižší poháněla nadřízenou instanci k odpovědnosti proto, že tato v pořadí instančním rozhodnutí její zrušila nebo změnila. Z tohoto hlediska je tedy stížnost dle § 2 zák. o ss nepřípustná.
Obci v její vlastnosti jako majitelce veřejného statku projektovanou stavbou dotčeného legitimaci ke stížnosti na nss upírati ovšem nelze. V tomto ohledu bylo však uvážiti:
Podle § 2 zák. o ss podléhají stížnosti na nss toliko rozhodnutí a opatření správních úřadů, která jsou schopna dotknouti se subjektivních práv strany, a podle § 5 je stížnost přípustná teprve tehdy, když pořad administrativní jest již vyčerpán. Může tedy nss podrobiti svoji kognici toliko taková rozhodnutí a opatření poslední instance správní, jimiž určitý právní poměr definitivně byl upraven, nikoli však pouhá procesní opatření ve věci, o níž výrok rozhodující bude teprve učiněn. Zsv v daném případě ve věci sporné stavby meritorního rozhodnutí ještě neučinil, nýbrž vyslovil toliko, že materiál dosaváde provedeným řízením opatřený pro věcné rozhodnutí nepostačuje, a nařídil řízení doplniti. Není tu tedy definitivního výroku o sporném právním poměru, nýbrž pouhé opatření procesní, proti němuž podle §§ 2 a 5 zák. o ss stížnost na nss nemá místa.
V důvodech nař. rozhodnutí obsaženy jsou toliko dva výroky, které mají povahu definitivní a podléhají tedy stížnosti: Je to především vý- rok, jímž se uznává zásadně přípustnost zřízení provisorní stavby na demoliční revers na pozemku uličním. Námitky, které proti tomuto názoru vznesl zástupce stížnosti teprve při veřejném líčení a jež nejsou obsaženy již v písemné stížnosti, jeví se proto dle § 18 zák. o ss nepřípustnými.
V písemné stížnosti formulována v tomto směru jediná námitka, že by totiž demoliční revers mohl vydati obci pouze vlastník pozemku, a tím že je dosud ještě stavitel K. a nikoli stavebník. Avšak tato otázka bude právě teprve v naříkaném novém řízení správním úřadem řešena.
Dále žal. úřad vyslovil, že plány sporné stavby jsou ve spisech. Stížnost sama k tomu doznává, že byly předloženy při stavební komisi, konané na základě rozhodnutí zsv-u z 25. listopadu 1920 dne 7. května 1921, ale namítá, že nebyly předloženy současně s původní žádostí za povolení stavby v prvním řízení o sporné stavbě konaném. Pokud tedy stížnost brojí proti nař. rozhodnutí, jeví se bezdůvodnou. Pokud však namítá, že nebyly plány předloženy již v prvním řízení, které došlo svého vyřízení cit. rozhodnutím zsv-u z 25. listopadu 1920, napadá vlastně toto rozhodnutí, po této stránce je však dle § 14 zák. o ss opožděna.
Bylo proto stížnost jednak jako nepřípustnou, jednak jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

Nález č. 2087. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 769-771.