Č. 2150.

Úrazové pojištění děln.: 1. V podniku »nájem hotelu«, ve kterém se — třeba v míře malé — avšak jako součásti provozovny užívá motoru hnaného elementární silou, podléhají všichni dělníci, učňové a výkonní úředníci povinnému pojištění úrazovému. — 2. Výrok o počátku pojistné povinnosti sám o sobě neprejudikuje otázce, od kdy má podnikatel platiti příspěvky.
(Nález ze dne 27. března 1923 č. 5111).
Věc: Bohdan P. ve V. proti ministerstvu soc. péče (za zúčastněnou stranu Úrazovou pojišťovnu dělnickou v Praze právní koncipista Dr. V. Mazánek) stran pojistné povinnosti úrazové.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem úrazové pojišťovny dělnické pro Čechy v Praze z 19. ledna 1921 byl podnik nájem hotelu »U bílého beránka« Bohdana P. v K. uznán pojištěním povinným a podle nařízení býv. min. vnitra ze dne 6. července 1914 č. 143 ř. z. od 1. ledna 1910 dle titulu 469 b) »hotely a hostince« zařaděn do nebezpečenské třídy I. a do procenta nebezpečenského 6 s tím, že všichni dělníci, učňové a výkonní úředníci v tomto podniku zaměstnaní jsou od roku 1910 pojištěni proti následkům úrazu. Výměr tento byl pak v pořadí instančním, v třetí stolici nař. rozhodnutím min. sociální péče potvrzen s tím, že titul č. 469 b) »Hotely a hostince« platil dle min. nař. ze dne 2. srpna 1909 č. 117 ř. z. již v období od 1. ledna 1910 do 31. prosince 1914 a že ustanovení § 3 zák. ze dne 8. února 1909 č. 29 ř. z. v tomto případě, kde jde o ustanovení počátku pojistné povinnosti a nikoliv o předepsání pojistných příspěvků, nepřichází v úvahu.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto: Předmětem nař. rozhodnutí jest v prvé řadě otázka, zdali dělníci, učňové a výkonní úředníci v hotelu st-lově zaměstnaní jsou podrobeni pojistné povinnosti úrazové. Žal. úřad na otázku tu odpověděl kladně, spatřuje důvod pojistné povinnosti ve skutkové okolnosti, že se v zmíněném hotelu používá motoru hnaného elementární silou.
Tuto skutkovou okolnost stížnost nepopírá. Popírá však pojistnou povinnost tvrdíc, že v daném případě nejsou splněny předpoklady § 1, odst. 3, č. 2 zák. o úrazovém pojištění ze dne 28. prosince 1887 č. 1 ř. z. z r. 1888, poněvadž se motoru neužívá stále, nýbrž jen přechodně. Mimo to hájí právní názor, že v daném případě náleží analogicky použíti ustanovení §u 2, odst. 2 nař. min. vnitra ze dne 2. srpna 1909 č. 117 ř. z. a ze dne 6. července 1914 č. 143 ř. z., z něhož dovozuje důsledek, že po stránce pojistné jest hleděti k podniku st-lovu tak, jako by se v něm vůbec motorické síly nepoužívalo, poněvadž síla používaného motoru jest tak nepatrná, že se jí nebezpečí úrazu proti pouhé ruční práci nezvyšuje.
Tuto poslední námitku neuznal nss důvodnou. O pojistné povinnosti úrazové rozhodují v tomto případě jedině předpisy zákona ze dne 28. prosince 1887 č. 1. ř. z. z roku 1888. Nařízení, jichž stížnost se dovolává, upravují zcela jinou otázku, a to zařadění podniků, jichž pojistná povinnost úrazová byla již zjištěna, do určité třídy nebezpečenské a do určitého procenta nebezpečenství. Nařízení tato nemohla tudíž měniti předpisy zákona o předpokladech povinnosti pojistné a také jich neměnila. Nelze proto ze zásady vyslovené v cit. nařízení, že nepatrná, nebezpečí úrazu proti ruční prací podstatně nezvyšující síla upotřebeného motoru odůvodňuje zařadění podniku do nebezpečenských tříd stanovených pro podniky neužívajících motorů, ničeho odvozovati pro otázku úrazové povinnosti pojistné. Pokud jde o tuto otázku, zákon sám mezi větším nebo menším nebezpečím úrazovým nerozlišuje.
Namítá-li stížnost, že není zde zákonných podmínek pojistné povinnosti proto, že se motoru nepoužívá trvale, jest stížnost v rozporu se slovným zněním dovolaného ustanovení § 1, odst. 3, č. 2 zákona, jenž ve větě druhé vyjímá z povinnosti pojistné podniky tam vypočtené toliko, když motory v nich užívané nejsou součástí provozovny a mimo to se takových motorů užívá jen přechodně. Podle tohoto ustanovení intensita motoru má pro otázku pojistné povinnosti právní význam toliko tehdy, když motor není součástkou provozovny. Že by však motor, jehož užívá st-l ve svém podniku, nebyl součástí hotelu, st-l nenamítal ani v řízení správním, ani ve stížnosti. Jest pak též bez právního významu, zdali se motoru v podniku st-lově užívá stále nebo jen přechodně, neboť zákon, jde-li o motory tvořící součástku provozovny, nečiní v tomto směru žádného rozdílu.
Stížnost namítá také nezákonnost nař. rozhodnutí, pokud jím bylo vysloveno, že veškeré osoby zaměstnané v podniku st-lově podrobeny jsou úrazové pojistné povinnosti, a hájí právní názor, že pojistná povinnost vztahuje se toliko na ony zaměstnance, kteří nepřicházejí s motorem ve styk. Ani tuto námitku neshledal nss důvodnou, neboť jest v rozporu se zásadou kolektivního pojištění, na níž vybudován jest úrazový zákon, kterážto zásada podrobuje úrazové povinnosti podniky in toto (§ 14, odst. 1) a prohlašuje veškeré osoby zaměstnané v podniku úrazovému pojištění podléhajícím za pojištěny (§ 1, odst 1). Výjimky z této zásady, jež došla výrazu ve 4. odst. § 1 úraz. zákona jest právě jen výjimkou, již vykládati jest přesně a jež platí proto pouze pro podniky tam uvedené, t. j. pro podniky hospodářské, polní neb lesní a nelze jí proto použíti, jde-li o podniky, které do kategorií tam vypočtených nenáležejí. Jinak by bylo, kdyby šlo snad o zvláštní dílčí závod podniku, jak o něm mluví § 3 min. nařízení ze dne 2. srpna 1909 č. 117 ř. z. a ze dne 6. července 1914 č. 143 ř. z. Že by však v tomto případě šlo o takové odvětví podnikové, netvrdil st-l ani v řízení správním ani ve stížnosti. Opírá-li se stížnost k utvrzení názoru, že se povinnost úrazová nevztahuje na veškeré osoby podniku o § 2, odst. 3 a § 6, odst. 2 a 3 nařízení ze dne 6. července 1914 č. 143 ř. z., stačí poukázati na to, že okolnosti v těchto předpisech obsažené mají význam pouze pro zařazení podniku do určité třídy nebezpečenské a určitého procenta nebezpečenství, jsou však bez právního významu pro povinnost úrazovou, upravenou zákonem.
Stížnost obrací se konečně proti výroku nař. rozhodnutí, kterým byla uznána pojistná povinnost podniku ode dne 1. ledna 1910, tvrdíc, že povinnost tato mohla býti stanovena teprv ode dne 1. ledna 1915.
Ve směru tom nutno poukázati na doslovné znění nař. rozhodnutí se zřetelem k ustanovení § 3 zák. ze dne 8. února 1909 č. 29 ř. z., podle něhož žal. úřad rozhodl toliko o stanovení počátku pojistné povinnosti a nikoliv o předepsání pojistných příspěvků. Nebyl tudíž nař. rozhodnutím stanoven nějaký počáteční termín, pro předepsání pojistných příspěvků; žal. úřad se touto otázkou vůbec nezabýval a nebylo tím, že počátek pojistné povinnosti stanoven byl dnem 1. ledna 1910, nikterak prejudikováno otázce, od kterého dne podnikatel má platiti příspěvky. Nemohl se proto ani nss námitkou touto zabývati ani pokud tvrdí nastalé promlčení.
Poněvadž však stížnost dalších námitek nevznáší, zejména se neobrací proti tomu, že podnik st-lův byl zařazen do 1. třídy nebezpečenské a do 6. procenta nebezpečenského, bylo ji zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 2150. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 884-886.