Č. 2025.

Pozemková reforma: 1. Neuplatnil-li vlastník zabraného majetku nárok dle § 11 zák. zábor. nebo dle § 20 příděl. zák. dříve, než mu byla dána výpověď z hospodaření dle zákona náhradového, nemůže proti výpovědi důvodně namítati, že úřad tohoto nároku jeho ve výpovědi nedbal. — 2. Vlastník zabraných nemovitostí má za splnění předpokladů § 20 zák. přídělového, k nimž patří i plné zabezpečení ochrany přírodních krás a památek dle věty prvé tohoto ustanovení, právní nárok na to, aby mu propuštěna byla ze záboru výměra půdy přes meze dané § 11 zák. záborového. — 3. Vlastník zabraného majetku nemůže se proti povinnosti odevzdati majetek ten státu hájiti tvrzením, že tu není osob, kterým by majetek ten mohl býti přidělen. — 4. K otázce převzetí příslušenství zabraných nemovitostí.
(Nález ze dne 28. února 1923 č. 3470.)
Prejudikatura: Boh. 1941, 1999 adm. a j.
Věc: Jiří H. v B. (adv. Dr. Žáček z Brna) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. pres. v. v. R. Vyšín) o výpovědi z hospodaření na zabraných nemovitostech. Výrok: Stížnost se zamítá dílem jako nepřípustná, dílem jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem ze dne 4. července 1922 č. — vypověděl stpú dle §§ 12 až 25 zák. náhrad. st-li hospodaření na zabraném velkostatku B. a rustikaliích, zapsaných v —. Výpovědní lhůta stanovena byla na dobu 6 měsíců a st-li bylo uloženo, aby dotyčné nemovitosti v této lhůtě vyklidil a je stpú-u neb osobě jím označené i s příslušenstvím odevzdal, ježto prý jest třeba, aby nemovitosti ty již počátkem roku 1923 byly převzaty a ministerstvu zemědělství odevzdány. Zároveň navrhl stpú, aby okresní soud ve V. doručil tuto výpověď st-li s poučením, že mu dle § 20 náhrad. zákona přísluší právo, stěžovati si proti výpovědi z důvodu, že nebylo šetřeno předpisů zákona náhradového, a to stížností k onomu soudu, jenž jest nadřízen soudu výpověď doručivšímu. Ke konci podotkl úřad, že si vyhrazuje vzíti zpět výpovědná ty nemovitosti, jež propuštěny budou ze záboru vlastníkovi k případné jeho žádosti dle § 11 zák. zábor.
Proti výpovědi podal st-l stížnost k nss-u, ve které uplatňuje tyto námitky:
1. Stpú neměl výpověď svoji vztahovati na veškeré nemovitosti, nýbrž měl dříve ve smyslu § 5 zák. náhrad. a § 11 zák. zábor. rozhodnouti o vyjádření vlastníka ohledně propuštění nemovitostí ze záboru, na něž st-l ve smyslu těchto zákonných ustanovení nárok svůj uplatňuje. Úřad ignoruje prý vyjádření st-le, jež tento dříve již podal, a nyní opětně z opatrnosti zvláště podává.
2. Úřad může sice spojiti výpověď s oznámením zamýšleného převzetí a také to skutečně učinil, ale oznámení jeho neodpovídá předpisům § 3, neboť st-li nedostalo se vyzvání, aby se do 30 dnů vyjádřil, zda uplatňuje své právo podle § 11 zák. zábor.
3. Nezákonnou jest výhrada, dle níž úřad může výpověď svoji odvolati ohledně těch nemovitostí, jež st-li budou propuštěny ze záboru podle § 11 zák. zábor., neboť tím dal úřad na jevo, že neví ještě, které nemovitosti ve skutečnosti převezme.
4. Úřad nejednal se st-lem o tom, které nemovitosti mají mu býti propuštěny podle § 11 zák. zábor. a § 5 zák. náhrad., ačkoliv tak dle platných předpisů učiniti měl.
5. Výpovědní lhůta končí dle nař. rozhodnutí dnem 14. ledna 1923, ačkoliv pravidelně má skončiti po provedení prací sklizňových, tedy koncem září. Jen z důležitých příčin mohl by úřad dáti výpověď bez ohledu na dobu, kdy skončí práce sklizňové. Takových důležitých důvodů zde však není.
6. Podle § 5 má úřad přihlížeti k tomu, je-li zde místní potřeba pro příděl půdy. Takové místní potřeby v tomto případě však není, což patrno již z toho, že vnucení pachtýři, jimž se půdy zabrané dostalo, nechávají ji ležeti ladem.
7. Účelem záboru jest přiděliti půdu osobám, které by mohly a chtěly na ní řádně hospodařiti. Není-li takových osob, jak tomu jest zde, nelze ani zabranou půdu přejímati.
8. Z označení věci v nadpisu »lesní program«, jakož i z okolnosti, že nemovitosti, o něž jde, mají býti odevzdány ministerstvu zemědělství, vyplývá, že jde o postátnění pohraničních lesů. Tato akce však vymyká se z provádění pozemkové reformy, mající za účel provedení nové úpravy pozemkového vlastnictví. Dle § 5 zák. zábor. nabývá stát záborem práva pozemkový majetek přejímati a přidělovati, nikoli tedy práva, pozemkový majetek přejímati nebo přidělovati. Nemůže tedy převzatým majetkem býti naloženo jinak, než že se ve smyslu § 5 zák. příděl. zase určitým subjektům přidělí. Z toho plyne, že stát nemůže majetek ten v celku ponechati pro sebe; mohl by tak vzhledem k ustanovení § 10 zák. zábor. učiniti pouze ohledně části jeho a to jen tehdy, kdyby části té použil pro účel všeobecně prospěšný. Za takový všeobecně prospěšný účel nelze však pokládati postátnění lesů. Zejména nelze míti za to, že by postátněním lesů daly se zvýšiti státní příjmy, což stížnost blíže dovozuje. Nemožno také se domnívati, že by postátnění lesů vyžadovaly účely strategické, neboť zřízenci sami neučiní lesy pohraniční strategicky bezpečnějšími, nehledě ani k tomu, že v případě války bylo by postátnění lesů dvousečnou zbraní, uváží-li se, jak právo válečné dívá se na majetek státu. Rovněž nelze mysliti na to, že by postátnění lesů v tomto případě bylo potřebí k účelům kolonisačním.
Z toho plyne, že postátnění lesů nelze provésti v rámci pozemkové reformy, a že jest nezákonné, jestliže úřad pro tento účel používá zákonů o pozemkové reformě.
9. V daném případě nejde o lesy pohraniční, nelze tedy přejímati lesy st-lovy za účelem provedení akce, související s postátněním pohraničních lesů, nejde také o kolonisaci, neboť obyvatelstvo i úřednictvo jest české.
10. Dle § 20 zák. příděl. má stpú přihlížeti k tomu, aby přídělem nebyly porušeny přírodní, historické a umělecké památky, a může k ochraně těchto zájmů propustiti st-li vedle výměry dle § 11 zák. zábor. ještě výměru další. Hodlá-li stpú převzíti majetek, jehož se dotčené ustanovení týče, musí se dříve dohodnouti s vlastníkem majetku toho a příslušným ministerstvem. Dohoda taková se nestala, ačkoliv rozdělením panství B. skutečně by byly porušeny krásy přírodní a památky historické i umělecké, jichž reální cena jest nesmírná.
V dalším vykládá stížnost historii hradů B. a C, vypočítává a líčí četné historické a umělecké památky tu dosud zachované, jakož i přírodní krásy, jež nesmí býti porušeny, a vytýká, že úřad nezjišťoval tyto historicky cenné památky a přírodní krásy, ani neuvážil v dohodě s min. škol. a s min. fin., jaká opatření mají býti učiněna k zachování těchto památek. Uchování památek těch bude jen tehdy možné, bude-li držiteli ponecháno celé panství, z jehož výtěžku památky ony musí býti udržovány. Bude-li panství držiteli odňato, nebude možno památky ty zachovati, neboť udržení jich vyžaduje velkého nákladu, na který s tíží vystačí výtěžek celého panství.
11. Výpovědí byl st-l vyzván, aby vyklidil veškeré nemovitosti, tedy i zámek s příslušenstvím. Podle § 12 zák. zábor. jest však vlastník povinen prodati státu pouze ono zařízení, jež slouží hospodaření na na převzatém majetku, není však povinen prodati také historicky cenné zařízení svého zámku, kaple a jinaké příslušenství. Stpú nemohl by ono cenné zařízení ani na žádost st-le převzíti. Odstraniti toto zařízení jest nemožno, neboť dotčené objekty nemohou o památky ty býti oloupeny, .
nemají-li býti poškozeny důležité zájmy veřejné. Jestliže úřad nebral zřetele na tyto zájmy veřejné, pak jest rozhodnutí jeho nezákonné.
12. Soud nedoručil výpověď tuto k vlastním rukám vlastníka dle předpisu zákona. Uvažuje o této stížnosti musil soud především zkoumati vlastní svoji příslušnost k rozhodování u jednotlivých námitkách stížnosti.
Již v nálezu svém ze dne 22. prosince 1922 č. 19610 (Boh. 1778 adm.), na jehož vývody se zde ve smyslu § 44 jedn. řádu poukazuje, vyslovil nss, že výpověď daná osobě hospodařící neb vlastníku z hospodaření na zabraném majetku skládá se ze dvou složek a to jednak z rozhodnutí stpú-u nebo jeho obvodové úřadovny o tom, že výpověď má se dáti, jednak z usnesení příslušného okresního soudu, jímž ona výpověď doručuje se osobě, proti které má působiti.
V témže nálezu vyložil nss, že jen proti prvé složce výpovědi lze si stěžovati k nss, kdežto proti složce druhé, obsahující v sobě rozhodnutí soudní o tom, že výpověď svou formou i obsahem vyhovuje předpisům částky I c) zák. náhrad., možno si stěžovati jediné k soudu, jenž jest nadřízen soudu výpověď doručivšímu (§ 20 zák. náhrad.).
Z toho plyne, že námitky, jimiž st-l vytýká porušení právních předpisů, obsažených v částce I. c) zák. náhrad., nemůže nss vzhledem k ustanovení § 3 lit. a) svého zákona věcně řešiti, nýbrž musí je jako nepřípustné odmítnouti.
Dle toho nepřípustnou jest námitka sub 2 uvedená, kterou stížnost vytýká, že nebylo aspoň s výpovědí samou spojeno řádné, předpisům zákona vyhovující oznámení zamýšleného' převzetí zabraných nemovitostí dle § 3 náhrad. zák., čímž patrně chce namítati porušení předpisů §ů 19 a 23 zák. náhrad.
Rovněž nepřípustná jest námitka sub 5 uvedená o stanovení výpovědní lhůty, a námitka sub 12 vytčená ohledně vady sběhlé při doručování výpovědi, neboť námitkami těmi vytýká stížnost nešetření předpisu § 12, odst. 2 a § 18, odst. 2 náhrad. zák., tedy vesměs ustanovení obsažených v částce I. c) náhrad, zák., jichž přestoupení možno dle § 20 náhrad. zák. vytýkati jediné stížností k nadřízenému soudu (§ 3 lit. a) zák. o ss).
V příčině ostatních námitek uvažoval soud takto:
Námitky sub 1,3 a 4 dají se shrnouti ve výtku, že úřad nevyloučil ze své výpovědi nemovitosti, jež mají st-li býti ponechány dle § 11 zák. zábor., což učiniti měl tím spíše, když st-l úřadu již před výpovědí vyjádření v tom směru podal.
Této povinnosti nemohl prý úřad zhostiti se tím, že si vyhradil odvolati svoji výpověď ohledně oněch nemovitostí, jež st-li později ze záboru dle cit. zák. ustanovení propustí, neboť nelze dáti výpověď z pozemků, o nichž úřad neví, zda je převezme.
Při námitkách těchto jde v podstatě o otázku, zda stpú má, dříve než dá výpověď z hospodaření, rozhodnouti o nároku vlastníka dle § 11 zák. zábor. a vyloučiti pak z výpovědi ony nemovitosti, jež vlastníku dle jeho rozhodnutí mají býti ponechány, či zda může vypověděti vlastníka ze všech nemovitostí, a teprve potom o nároku jeho rozhodnouti a na základě tohoto rozhodnutí odvolati pak svoji výpověď ohledně nemovitostí vlastníku ponechaných. V tom směru uvážil nss toto:
Všecky disposice stpú-u podle zák. záborového a dalších předpisů jej provádějících mohou se vztahovati toliko na statky, které jsou podle zákona podrobeny záboru.
Nemovitosti, na které si vlastník činí nárok podle § 11 zák. zábor., sluší ovšem ve smyslu zákona považovati za zabrané po tak dlouho, pokud stpú k žádosti vlastníkově nevysloví, že je ze záboru propouští. Podal-li však vlastník žádost takovou před určitým disposičním aktem stpú se zabranou půdou, pak nutno — nemá-li právo vlastníkovo obmezováno býti nad míru zákonem samým stanovenou — trvati na tom, že stpú nesmí, aniž napřed rozhodl o tom. zda reklamované části majetku mají býti vlastníku ponechány čili nic, zamýšlenou disposici provésti, na příklad tedy dáti výpověď z hospodaření, v níž by byly zahrnuty i tyto reklamované části.
Naproti tomu nemusí stpú přihlížeti k nároku st-lovu, když nárok ten v době, kdy výpověď se dává, dosud uplatněn nebyl.
V tom případě může pak úřad ovšem dáti výpověď z hospodaření na celém statku, a teprve pak, když vlastník dodatečně, ale ještě včas právo své uplatnil, o nároku jeho rozhodnouti, a uznal-li jej za důvodný, výpověď ohledně nemovitostí vlastníku dle § 11 zák. zábor. propuštěných odvolati.
V daném případě úřad před výpovědí nerozhodl o tom, které nemovitosti ponechati jest st-li dle §u 11 zák. zábor., nýbrž vztáhl výpověď svoji na celý statek st-lův. Odpověď na otázku, zda učinil tak právem, závisí dle svrchu uvedených vývodů na okolnosti, zda st-l nárok dle §u 11 zák. zábor. před výpovědí uplatnil.
St-l tvrdí, že ano, a odvolává se na své podání ze dne 21. října 1921. Avšak toto podání nelze pokládati za uplatnění nároku dle § 11 zák. zábor. Úřad totiž výnosem svým ze dne 6. června 1921 č. — sdělil st-li, že celý velkostatek B. jest pojat do prvního pracovního období pozemkové reformy, a že úřad jest ochoten za účelem přesného určení objektů, které dle programu jest převzíti, se st-lem jednati, že však konečné rozhodnutí úřadu sděleno bude st-li dle § 3 zák. náhrad. prostřednictvím příslušného soudu.
K vyzvání tomu st-l odpověděl, že žádá, aby mu ponecháno bylo panství celé, a pro ten případ, že by stpú žádosti této nevyhověl úplně, by mu byly ponechány aspoň lesy a dvůr V. nebo dvory A., T. a ostatní pak dle možnosti. Dalším podáním svým nabízel pak st-l stpú-u k použití dvůr V. a žádal, aby mu ponechány byly dvory ostatní a veškeré lesy. Šlo tedy pouze o předběžné smlouvání mezi žal. úřadem a st-lem o to, které nemovitosti vůbec byl by st-l ochoten nabídnouti stpú-u, při čemž tento úřad si vyhradil, že rozhodnutí své oznámí st-li předepsanou cestou, totiž prostřednictvím soudu. Nelze proto ani dotčené vyzvání úřadu pokládati za vyzvání k uplatnění nároku dle § 11 zák. zábor. ve smyslu § 3 zák. náhrad., ani uvedená vyjádření st-lova pokládati za uplatnění onoho nároku.
Nebyl-li však nárok ten uplatněn, pak dle toho, co svrchu řečeno, nemůže st-l vytýkati, že úřad, než dal st-li výpověď, neurčil nemovitosti, jež mají mu býti ponechány dle § 11 zák. zábor. ad 6., 7. Námitkami těmito stojí st-l na stanovisku, že majitel zabraného statku jest jen tehdy povinen odevzdati statek svůj úřadu k provádění pozemkové reformy, když by zde byla potřeba půdy, a kdyby zde byly osoby, jež chtějí na půdě té hospodařiti, a že může odpírati odevzdání statku, když takové potřeby a takových osob zde není.
Názor ten však není správný. Zákon všeobecně neváže povinnost vlastníka k odevzdání zabraného majetku na uvedený předpoklad a činí tak výminečně pouze v § 63 příděl. zák. v příčině prozatímního pachtu, o který však v daném případě nejde.
Nemůže proto st-l odpírati splnění své zákonné povinnosti poukazem na to, že nemovitostí těch není k provádění pozemkové reformy třeba, ježto není zde dostatek uchazečů ochotných k hospodaření na těchto nemovitostech. Při tom ovšem přehlíží také stížnost, že rozdělení půdy mezi uchazeče oprávněné dle přídělového zákona není jediné možným způsobem provádění pozemkové reformy, a že naopak, jak níže ještě bude uvedeno, může stát převzatý majetek ponechati také pro sebe nebo přenechati jej pro účely všeužitečné.
ad 8—9. Námitkami těmito vytýká stížnost, že účel, pro který úřad přejímá pozemkový majetek st-lův, totiž postátnění pohraničních lesů, není kryt zákony o pozemkové reformě, a že k dosažení cílů, jež úřad postátněním lesů sleduje, naříkaného opatření zapotřebí není, a také by jím ani ony cíle dosaženy býti nemohly.
Nss nemohl uznati důvodnost těchto námitek.
I kdyby v nař. rozhodnutí skutečně bylo lze spatřovati rozhodnutí, že stát převzatý majetek st-lův sám si podrží pro účely ve stížnosti uváděné, nebylo by možno přisvědčiti názoru zastávanému stížností, že totiž stát nemůže převzatý majetek ponechati pro sebe, nýbrž že jest vzhledem k předpisu §u 5 zák. zábor. v každém případě nucen majetek, který na základě záboru převzal, zase dále přiděliti.
Ustanovení §u 5 nutno zajisté rozuměti tak, že stát může zabraný majetek nejen přejímati, nýbrž i přidělovati, tedy třeba také jen převzíti a nepřiděliti.
Že tomu skutečně tak, vyplývá i z §u 1 zákona příděl., který způsobem veškeru pochybnost vylučujícím stanoví právo státu zabranou a převzatou půdu buď ponechati pro sebe, nebo použíti jí k účelům všeobecně prospěšným, nebo ji konečně přiděliti dle ustanovení tohoto zákona.
Pří tom zákon neomezuje úřad nikterak v příčině účelu, pro který stát převzatou půdu pro sebe podržeti chce, zejména mu neukládá, že by musil podržených nemovitostí použíti k účelům všeobecně prospěšným a nemohl na nich sám po způsobu podnikatele soukromého hospodařiti.
Jsou tedy svrchu uvedené výtky vesměs bezdůvodné.
ad 10. Námitkou touto vytýkáno jest porušení §u 20 zák. příděl.
Dle tohoto ustanovení má stpú při sdělávání plánu přihlížeti k tomu, aby nebyly rušeny krásy přírodní a ráz krajiny, aby nevzaly újmy památky přírodní, historické a umělecké. K tomu cíli může stpú svoliti, aby vlastníku vedle výměry půdy, která podle § 11 zák. zábor. má mu ze záboru býti propuštěna, ponechány byly ještě další plochy, pokud toho jest zapotřebí k zajištění rázu krajiny a ochrany historických neb uměleckých památek.
Úřad dal st-li výpověď z hospodaření na zabraném majetku, aniž si předem rozhodl otázku, zda by bylo vlastníku propustiti nějaké plochy dle tohoto ustanovení zákona.
Jest tedy předem zkoumati, zda z ustanovení §u 20 zák. příděl. plyne za jistých okolností pro vlastníka zabraných nemovitostí subjektivní nárok na ponechání nemovitostí přes míru vytčenou v §u 11 zák. zábor., či zda rozhodnutí o tom ponecháno jest úplně volnému uvážení úřadu, jež na prospěch vlastníka zákonem nikterak omezeno není.
Nss dospěl k úsudku, že ustanovení § 20 zák. příděl. nutno se zřetelem na jeho souvislost s ustanovením § 11 zák. zábor., jež v něm jest citováno, vyložiti ve smyslu eventuality prvé.
Předpisem §u 11 zák. zábor. poskytnuto bylo vlastníku zabraných nemovitostí právo, aby mu úřad propustil ze záboru výměru půdy v ustanovení tom uvedenou, a to pokud možno dle volby vlastníka. Nároků dále jdoucích vlastník dle zákona záborového neměl. Zákon přídělový ve svém §u 20 uchýlil se od principu, že vlastníku možno dle § 11 zábor. zák. propustiti ze záboru jen výměru v tomto ustanovení uvedenou, a prohlásil, že úřad může za určitých podmínek propu- stiti vlastníku i půdy více. Nevyjadřuje tedy slovo »může« v druhé větě § 20 příděl. zák. nic více, než onu možnost uchýlení se od principu vysloveného v § 11 zák. zábor., a nelze z něho ještě usuzovati, že by úřadu také ponecháno bylo úplně na vůli, zda možnosti té použíti chce či nikoliv.
Nss v četných svých nálezech vyslovil právní názor, že zákony o pozemkové reformě omezují vlastníka jen potud, pokud toho jest potřebí k provedení pozemkové reformy. Připouští-li zákon v §u 20, že nepříčí se účelům pozemkové reformy, když úřad reformu tu provádějící ponechá za určitých podmínek majiteli zabraného statku jisté nemovitosti ve vlastnictví přes výměru stanovenou v §u 11 zábor. zák., pak nutno v mezích této možnosti dané úřadu přiznati také vlastníku nárok vůči úřadu na to, aby pokud zákon šetření jeho vlastnického práva připouští, práva toho také bylo šetřeno.
Není tedy nárok dle § 20 příděl. zák. ničím jiným než pouhým doplňkem nároku dle §u 11 zák. příděl. Obsahem svým jest ovšem nárok ten značně omezen, neboť úspěšné uplatnění jeho vázáno jest na předpoklad, že úřad ponecháním dotyčných nemovitostí vlastníku vyhoví v plné míře příkazu, jenž dán jest mu větou prvou §u 20, a že vlastník nemovitostí podrobí se podmínkám stanoveným vlastníku dle věty druhé. Z toho vysvítá, že z ustanovení § 20 příděl. zák. za předpokladů tam uvedených plyne pro vlastníka určitý právní nárok vůči úřadu.
Uvážiti jest nyní, zda nárok ten byl svrchu uvedeným postupem úřadu dotčen. Nss neshledal, že by se tak bylo stalo.
Již svrchu bylo poznamenáno, že § 20 příděl. zák. jest vlastně doplňkem § 11 zák. zábor. To, co svrchu bylo uvedeno v příčině toho, do jaké míry musí úřad respektovati nárok vlastníka dle § 11 zák. zábor., platí i ohledně § 20 zák. příděl. Dle vývodů těch mohl by vlast- ník jen tehdy proti výpovědi nedbající nároku toho vystoupiti, když by před výpovědí nárok svůj byl již uplatnil. V daném případě st-l tak neučinil, neboť předchozí podání st-lova za uplatnění nároku toho, jak svrchu vyloženo, pokládati nelze. Není tedy proti zákonu, když úřad dal výpověď st-li bez ohledu na jeho nárok dle § 20 příděl. zák. v době výpovědi ještě neuplatněný.
ad 11. Námitkou touto brání se stížnost tomu, aby výpověď vztahována mohla býti i na historicky cenné zařízení zámku, kaple a jinaké příslušenství zabraných nemovitostí, vyjímaje ono zařízení, jež dosud sloužilo hospodaření na převzatém statku.
K této námitce především jest připomenouti, že nař. rozhodnutí mluví jen o příslušenství.
Pokud stížnost brojí také proti převzetí příslušenství, t. j. toho, co ve smyslu § 294 o. z. o. uvedeno bylo se zabranou nemovitostí do trvalého spojení, třeba uvésti, že okolnost, že daná výpověď týká se také příslušenství přejímaných budov, nečiní nař. rozhodnutí nezákonným, neboť příslušenství sdílí právní osud nemovité věci, k níž patří, a může tedy zásadně zabraná nemovitost úřadem i s příslušenstvím býti převzata.
Co v daném případě příslušenstvím zámku, kaple a pod. jest, a co nikoliv, o tom není zde dosud rozhodnutí úřadů, jež by nss-em mohlo býti přezkoumáno, a není možno tedy po té stránce stížností se zabývati. Ostatně nejde o to, jak mylně domnívá se stížnost, že by dotčené budovy měly o své příslušenství býti připraveny, neboť úřad chce budovy ty převzíti i s příslušenstvím a nikoliv příslušenství bez budov, neb budovy bez příslušenství.
Ze všech těchto důvodů musila stížnost jednak jako nepřípustná, jednak jako bezdůvodná býti zamítnuta.

Citace:

Nález č. 2025. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 623-630.