Č. 1942.

Vyvlastnění pro stavbu rod. domků: 1. Expropriát nemá nároku na to, aby se vyvlastňující úřad řídil ve svém rozhodnutí posudkem památkového úřadu, vyžádaným dle odst. 2 § 5 zák. č. 45/1922. — 2. »Půdou zabranou« v odst. 3 § 3 zák. o stav. ruchu ze dne 27. ledna 1922 č. 45 sb., je míněna půda, podléhající záboru dle §§ 1 a 2 zák. zábor. Pro pořadí, ve kterém má půda býti vyvlastněna, je směrodatnou vlastnost její v okamžiku, kdy se o vyvlastnění rozhoduje. Nebylo-li v té době propuštění určité plochy ze záboru dle § 11 zák. zábor. stát. pozem. úřadem ještě vysloveno, není v řízení vyvlastňovacím, plochy té se týkají- cím, oprávněna námitka, že se vlastníku znemožní vyvlastněním právo volby dle § 11 zák. zábor. — 3. Také expropriát jest oprávněn v řízení vyvlastňovacím dle zák. ze dne 27. ledna 1922 č. 45 sb. vznésti námitku, že určitý pozemek nelze vyvlastniti, protože se k němu nedají snadno zříditi komunikace bez větších nákladů (§ 5 odst. 1 cit. zák.). 4. Pro námitku expropriátovu, že vyvlastňující družstvo stavební nemá dostatek finančních prostředků ani uchazečů o půdu, kteří by chtěli stavěti, není v zákoně č. 45/1922 opory.
(Nález ze dne 7. února 1923 č. 1864.)
Věc: Jan S. v P. a společníci (adv. Dr. Vogel z Prahy) proti zemské správě politické v Praze (za zúčastn. stranu Fr. J.) o vyvlastnění pozemku pro stavbu rodinných domků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo pro stavbu dělnických a rodinných domků vS., zaps. spol. s ruč. obm., zažádalo dne 3. září 1921 u osp v Jičíně o vyvlastnění jedné poloviny role č. kat. 1508 v S. od velkostatku K., ve výměře 4 ha 97 a 98 m2, a to oné poloviny, která sousedi s veřejnou cestou č. kat. 2276 po celé jeho délce, pro stavbu obytných domků.
Po provedeném šetření vydala osp dne 8. prosince 1921 nález, kterým na základě zákona z 11. března 1921 č. 100 sb. vy vlastnila z parcely č. kat. 1508 v S. část při veřejné cestě č. kat. 2276 ve výměře 7640 m2 pro 15 rodinných domků, a to 8 s 2 malými byty a 7 s jedním malým bytem za 1 K 50 h za 1 m, tedy celkem za 11460 Kč, nečítaje v to stromy.
Proti tomuto rozhodnutí podala stížnost jednak obec S., žádajíc, aby byla vyvlastněna větší prostora pro veřejnou komunikaci, by se mohla zříditi ulice v šíři 10 m (čítaje v to chodníky), jednak zástupce držitele svěřenského panství K.
Zsp dala především provésti doplnění řízení, načež rozhodnutím z 12. dubna 1922 přihlížejíc k ustanovením zákona ze dne 27. ledna 1922 č. 45 sb. nevyhověla odvolání držitele svěřenství a potvrdila vyslovené vyvlastnění, zároveň však ke stížnosti obce S. pozměnila nález 1. stolice v ten smysl, že se z pozemku 5. kat. 1508 vyvlastňuje plocha ve výměře 8760 m2 patrná z dodatečně předloženého plánku ke spisům připojeného a to za náhradu 1 K 50 h za 1 m2. Z plochy vyvlastněněné připadá na stavbu 8 rodinných domků o 2 bytech 4000 m2, na 7 rodinných domků s 1 bytem 2800 m2 a zbývajících 1960 m2 na rozšíření komunikace.
Rozhoduje o stížnosti, kterou do tohoto nálezu podali společně držitel fideikomisního velkostatku s kurátorem fideikomisu a nejbližším čekatelem, pro vadnost řízení a nezákonnost, uvažovali nss takto:
Pokud především spolustěžovatel Dr. J. jako opatrovník svěřenství a potomstva svěřenství K. v úvodu stížnosti podotýká, že nař. rozhodnutí nemůže vejíti v moc práva, protože mu nebylo doručeno, netřeba se poznámkou touto, neobsahující žádný přesně formulovaný stížný bod podle § 18 zák. o ss, blíže zabývati, zvláště když jmenovaný opatrovník společně s ostatními účastníky stížnost beze vší výhrady podává a tím také k nař. rozhodnutí zaujímá posici takovou, jako by bylo bývalo také jemu doručeno. Ve věci samé sluší především všeobecně konstatovati, že žal. úřad založil svoje rozhodnutí na předpisech zákona ze dne 27. ledna 1922 č. 45 sb. o stavebním ruchu a že tak učinil právem, protože nař. rozhodnutí bylo vydáno dne 12. dubna 1922, tedy již za platnosti tohoto zákona, který nabyl dle svého § 63 účinnosti dnem vyhlášení, t. j. dnem 18. února 1922. Pokud tedy st-lé čerpají své námitky proti nař. rozhodnutí z dřívějšího zákona z 11. března 1921 č. 100 sb., za jehož platnosti vydáno rozhodnutí 1. stolice, bude k nim v dalším odůvodnění možno přihlížeti jen pod zorným uhlem zákona z 27. ledna 1922 č. 45, neboť ustanovení 1. hlavy zákona č. 100/21, jimiž otázka vyvlastnění pozemků za účelem opatření stavenišť byla normována, pozbyla účinnosti již dnem 31. prosince 1921 a byla nahrazena předpisy 1. hlavy nového zákona č. 45 z r. 1922, který nestanovil, že by na vyvlastňovací řízení, zahájené za platnosti zákona č. 100/21, do 18. února 1922 však neskončené, slušelo použiti ještě ustanovení onoho dřívějšího zákona.
Pokud jde o jednotlivé námitky st-lů, uvážil o nich nss takto:
1. St-lé vytýkají především, že žal. úřad povoliv vyvlastnění pozemku č. kat. 1508 z důvodu, že jest to půda zabraná, nakládá s ním jako se zabraným, ač zabrání jeho nebylo v čas konání komisionelního řízení v 1. stolici ještě ani vysloveno, ani poznamenáno, což se stalo teprve usnesením stpú ze dne 5. ledna 1922, doručeným dne 11. ledna 1922. Ale i tento zábor nemůže prý ještě majitele nutiti, aby vykonal volbu dle § 11 zák. zábor., dokud nejde o převzetí velkostatku státem, které jest imperativně předepsáno jako předpoklad pro příděl půdy.
Tato námitka jest lichá.
Zákon o stavebním ruchu ze dne 27. ledna 1922 č. 45 sb. nevykládá pojem »zabrané půdy«, kterého použil ve svém § 3, odst. 3. Nutno proto míti za to, že za zabranou půdu pokládá tu, která je podrobena záboru podle §§ 1 a 2 zák. zábor. Zábor velkého majetku pozemkového, vyhovujícího zákonným podmínkám, nastává však dle § 16 zák. zábor. již po samém zákonu, i když není ještě v knihách poznamenán, takže v daném případě již 1. stolice mohla právem vycházeti z předpokladu, že velkostatek K. a patřící k němu pozemek č. kat. 1508 jest půdou zabranou. Ostatně přiznává st-l sám, že zábor byl příslušným úřadem před vydáním nař. rozhodnutí i formálně prohlášen a knihovně poznamenán, takže v čas vydání nař . rozhodnutí nebylo již o povaze vyvlastňovaného pozemku jako půdy zabrané nijaké pochybnosti.
Namítají-li st-lé, že se vyvlastněním stává uplatnění jejich práva volby dle § 11 zák. zábor. ilusorním, sluší na to odpověděti, že úřady správní musí soubor velkého majetku pozemkového téhož vlastníka pokládati jako celek za půdu zabranou po tak dlouho, dokud si vlastník její nevymůže rozhodnutí stpú o propuštění určité plochy půdy té ze záboru dle § 11 zák. zábor.
Pro otázku, zda dle toho jde ve smyslu zákona o stavebním ruchu o půdu zabranou čili nic, je ovšem směrodatným okamžik, ve kterém se o vyvlastnění rozhoduje. Nebyl-li v té chvíli — jako v daném případě — návrh na propuštění ze záboru vlastníkem ještě ani vznesen, tím méně pak o něm stpú-etm rozhodnuto, právem hodnotily úřady správní pozemek č. kat. 1508 jako půdu zabranou a přihlížely k ní při vyvlastňování v pořadí určeném citovaným § 3 odst. 3. zákona č. 45/22. 2. St-lé namítají dále, že tu není dán předpoklad pro vyvlastnění stanovený v § 3 č. 1 zák. z 11. března 1921 č. 100 sb. či — jak výše naznačeno — v § 3, odst. 1 zákona č. 45/22, protože by komunikace k domkům, jež vyvlastňující družstvo hodlá na pozemku č. kat. 1508 postaviti, vyžadovala velmi značných nákladů. Třebaže zásadně nelze expropriátu upříti právo, aby takovouto námitku uplatňoval, neboť se v ní dovozuje neschopnost sporného pozemku, aby byl předmětem vyvlastnění dle cit. odst. 1 § 3 —-je v daném případe námitka ta bezdůvodná, jak zřejmo z prohlášení obecní rady S. z — tlumočené v přípise obecního úřadu z —, jehož se také žal. úřad dovolal a dle něhož bude náklad na zřízení ulice podél pozemku č. kat. 1508 stejný jako jinde.
Tím je dána způsobilost pozemku toho k vyvlastnění i dle cit. předpisu zákonného a nebylo za tohoto stavu věci ani třeba uvažovati o tom, zda zákon v § 3, odst. 1 mínil slovy »zřízení komunikace« dokonalou úpravu ulice, či zda snad o zřízení komunikace lze mluviti již tehdy, když k vyvlastněnému pozemku vede — jako v tomto případě — veřejná, třebas ještě řádně neupravená cesta.
3. Namítají-li st-lé dále, že nebylo vůbec příčiny k vyvlastnění části parcely č. kat. 1508, když prý se konstatovalo, že jsou tu volná stavební místa č. kat. 622 a 618/1, kde komunikace jest již utvořena, stačí poukázati na to, že tato stavební místa jsou pozemkem obecním a že k nim tedy dle § 3, odst. 3 zákona č, 45/22 sáhnouti lze teprve, když by tu nebylo půdy zabrané ani pudy fondů veřejných, že tedy žal. úřad právem nedbal poukazu zástupce expropriátova na ony obecní pozemky.
4. Námitka vadnosti řízení spočívající v tom, že při komisionelním řízení předsevzatém osp. v Jičíně byl přítomen jen jediný znalec stavební, kdežto druhý byli vyslechnut zvláště obecním úřadem v S., je založena na předpisu § 5, odst. 2 zák. č. 100/21, který však došel v zákoně č. 45/22 změny v ten rozum, že úřad má vydati nález vyvlastňovací vyslechna soudního stavebního znalce a je-li toho třeba, také hospodářského znalce. I když by tedy výslech druhého znalce stavebního B. F. dožádaným obecním úřadem za přítomnosti všech účastníků, zejména i zástupce st-lů, nemohl býti pokládán za řádně provedený, o čemž netřeba tu uvažovati, stačí dle rozhodného v tomto případě předpisu § 5, odst. 4 zákona č. 45/22 výslech jediného znalce stavebního, proti jehož osobě nebylo podáno námitek. Že by bylo v daném případě třeba vyslechnouti též znalce hospodářského, stížnost ani netvrdí.
5 a) Pro uplatnění námitky, že vyvlastněná plocha jest nepřiměřeně veliká a že vyvlastňující družstvo nemá dostatek finančních prostředků, ani tolik uchazečů o půdu, kteří by vyvlastněné půdy chtěli použíti k stavbě obytných domků, není v zákoně ze dne 27. ledna 1922 č. 45 sb. opory. Průkaz požadovaný st-li o tom, že vyvlastnitel jest finančně zabezpečen a že vyvlastněná plocha bude skutečně ve lhůtě dle § 8 cit. zákona určené zastavěna, není dle zákona předpokladem pro vyvlastnění, což plyne již z ustanovení § 7 zákona č. 45/22, dle něhož se vyvlastněný pozemek odevzdá vyvlastniteli v držení teprve, když byla náhrada za něj určená zaplacena nebo náhrada či prozatímní jistota dle § 5 u knihovního soudu složena, kterýžto předpis zajišťuje, aby nemohlo býti vyvlastnitelem s vyvlastněným pozemkem disponováno, když by neměl dostatečného fondu ke krytí náhrady za něj. Bezdůvodnost této námitky st-lů plyne dále i z předpisu § 8 cit. zák., dle něhož jest vyvlastnitel nebo jeho právní nástupce povinen provésti dílo, k jehož zřízení byl vyvlastňovací nález vydán, v přiměřené lhůtě stanovené úřadem vyvlastňovacím, jakož i z § 10 téhož zákona, v němž normovány jsou právní prostředky, kterých může vyvlastněný použíti, nebude-li stavba ve lhůtě dle § 8 dané provedena. Dále jdoucích kautel zákon nezná a nelze proto uznati odůvodněným požadavek st-lů, aby již před vyvlastněním bylo osvědčeno, že bude vyvlastněná půda také vskutku zastavěna.
Z této příčiny není také vadou a neúplností řízení, že se žal. úřad nepostaral o vyšetření této okolnosti.
5 b) Pouhým rozvedením předešlé námitky jest další námitka stížnosti, která shledává neúplnost nebo zmatečnost řízení v tom, že nebylo úředně zjištěno, kde a na kterém místě vyvlastněného pozemku má býti stavěno, a proto, že kdyby byly postaveny jen 2—3 domky, znehodnotil by se zbytek prvotřídního pozemku č. kat. 1508 tou měrou, že zisk veřejný není a nebude v žádném poměru se ztrátou, již by utrpěl vlastník a nájemce dvora H. pro průmysl cukrovarnický a veřejnou aprovisaci tak důležitého.
Bezdůvodnost námitky této jest zřejmá již z vývodů pod č. 5 a), kdež bylo poukázáno na to, že zákon neposkytuje expropriátu žádného prostředku, kterým by mohl zameziti povolení vyvlastnění v případech, o jaký tu jde.
6. Okolnost, že žal. úřad nedbal při svém rozhodnutí námitek památkového úřadu, nemohou st-lé s úspěchem uplatňovati. Neboť expropriátovi bylo by vzhledem k imperativnímu znění 2. odst. § 5 cit. zák. (»budiž slyšen památkový úřad«) lze přiznati nejvýše právo vytýkati vadnost řízení, při kterém by nebyl památkový úřad vyslechnut, ač šlo o předměty historicky neb umělecky cenné, ale nějaký nárok na to, aby vyvlastňující úřad přihlížel k posudku památkového úřadu, expropriát nemá již proto, že zákon mluví jen o tom, že k posudku památkového úřadu má býti přihlíženo dle možnosti, jde-li o vyvlastnění k účelům obytným. Neprohlašuje tedy nepříznivý posudek památkového úřadu za překážku pro vyvlastnění jinak odůvodněné. Není proto námitka tato s hlediska § 2 zák. o ss přípustná.

Citace:

Nález č. 1942. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 450-454.