Č. 1808.

Administrativní řízení: O poměru dvou rozhodnutí téhož úřadu v téže věci.
Legionáři: Podmínky přiznání charakteru legionáře a řízení při tom.
(Nález ze dne 3. ledna 1923 č. 20229/22).
Věc: Ing. Antonín Š. v P. (adv. Dr. K. Bergmann z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. místotajemník Dr. Jos. Pešout) o přiznání charakteru legionáře. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení..
Důvody: Mno (kancelář čsl. legií, komise pro přiznání charakteru legionářského) zamítlo rozhodnutím ze 16. srpna 1921 st-lovu žádost o přiznání charakteru legionáře z důvodu, že neodpovídá podmínkám zákona ze dne 24. července 1919 č. 462 sb., zejména proto, že st-l nesloužil v čsl. armádě před 28. říjnem 1918, ač měl k tomu dosti příležitosti.
Podáním ze dne 2. srpna 1921 žádal st-l presidium mno, aby toto rozhodnutí podrobilo revisi a přezkoumání, neboť mu vytýká, že nikterak neukazuje důvody, pro které se úřad domnívá, že st-l nesloužil v čsl. zahraniční armádě, a že nebral zřetele k nabídnutým důkazům a předloženým dokladům. Ve věci samé nabídl st-l v tomto podání důkazy již dříve nabídnuté a uvedl nové skutkové okolnosti, o nichž rovněž důkazy nabídl.
Nař. výnosem presidia mno ze dne 20. září 1921 bylo st-li sděleno, že mu po provedeném šetření nebyl komisí pro přiznání charakteru legionářského charakter legionáře přiznán z těchto důvodů: Není záznamů o tom, že se přihlásil do čsl. vojska k službě ve zbrani. V době války nabyl v Rumunsku srbského občanství a dle přípisu náčelníka konsulátního odboru (v Rusku) ze dne 20. listopadu 1919 byl pokládán za občana čsl. republiky; vzhledem k údaji, že se narodil v Bečově — okres Most — neměl však nároků na evakuaci do vlasti na útraty státní.
Jelikož st-l byl ženat a otcem jednoho dítka, obdržel od vojenského eráru průkaz č. — o dočasném osvobození od konání vojenské povinnosti pracovní do zvláštního povolání. Dle přílohy 9 žádosti byl evakuován se ženou a dcerou na vlastní útraty podle potvrzení finanční správy č. — a přípisu politického plnomocníka čsl. vlády v Rusku č. — lodí »Sheridan«, kdežto v případě, že by byl považován za dobrovolce, byl by i rodina jeho evakuován na útraty čsl. republiky.
Rozhodnutí komise pro přiznání charakteru legionářského, opírá se o ustanovení zákona z 24. července 1919 č. 462 sb., jakož i prováděcího nařízení ze dne 4. března 1920 č. 151 sb.; nabídnuté důkazy nikterak uvedené důvody nevyvrátily.
O stížnosti do obou těchto rozhodnutí vznesené a vadnost řízení vytýkající uvážil N. s. s. toto:
St-l opíral svůj nárok na přiznání charakteru legionáře ve své první žádosti jednak o ustanovení § 2 zák. ze dne 24. července 1919 č. 462 sb., jednak o čl. 6, bod c), a tím i o čl. 5 vl. nař. ze dne 4. března 1920 č. 151 sb., ve své druhé žádosti pak zejména o tento čl. 5.
Z cit. zákona jsou pro daný případ směrodatná tato ustanovení: Dle § 1, odst. 1 jsou legionáři vojíni čsl., kteří vyhovují podmínkám stanoveným v § 2. Dle § 2, odst. 1, jest legionářem každý dobrovolník čsl. legionářské (revoluční — zahraniční) armády, který byl do ní zařaděn na základě přihlášky, učiněné příslušnému orgánu nebo zástupci čsl. Národní rady v Paříži nebo některé z jejích odboček nejdéle do 28. října 1918, a to úplně dobrovolně a v den převratu, t. j. 28. října 1918 skutečně v ní služby podle svého služebního přidělení konal nebo který byl z ní řádně propuštěn.
Tento pojem legionáře byl extensivním výkladem zákona rozšířen v čl. 5 cit. nař. tím, že službě ve zbrani byla na roven postavena služba politická, propagační, služba v závodech na obranu, učitelská a pod., která výslovným ustanovením kompetentních úřadů zahraničního hnutí (čsl. Národní Radou v Paříži a jejími odbočkami a kancelářemi v Rusku, Itálii, Americe a Anglii) za takovou byla prohlášena, ale jen tehdy, přihlásila-li se dotčená osoba ke službě ve zbrani ve smyslu čl. 2 t. nař.
Tento čl. 2 uznává jen takovou přihlášku, kterou se kdo dobrovolně zavázal ihned a bezpodmínečně se zbraní v ruce bojovati za osvobození čsl. národa. Přihlášku nahrazuje písemné potvrzení orgánu k přijímání přihlášek oprávněného, že se legionář řádně u něho přihlásil. Orgány těmito byly shora zmíněná Národní rada i její pobočky a kanceláře a mimo to jim podléhající dobrovolnické organisace.
Dle čl. 6 bod c) má žadatel, který nesloužil přímo ve vojsku a svůj nárok opírá o čl. 5, uvésti v žádosti datum své přihlášky ke službě ve zbrani a datum ustanovení k dotčené službě, jakož i orgán, který jej k ní ustanovil.
Podle tvrzení své první žádosti a podle jejích příloh se st-l, přibyv před vypuknutím ruské revoluce do Petrohradu, ihned hlásil u J. D., místopředsedy čs. zahraniční Národní Rady, nabízeje se k jakýmkoli službám, nebyl však nikam poslán. Odebrav se do Čity, konal tam čsl. vojsku služby výzvědné a hlásil se generálu G. před zabráním Čity (t. j. v létě 1918) do vojska, byl však řadové vojenské povinnosti sproštěn a ponechán v dosavadní výzvědné službě, kterou konal ve štábu velitele čsl. posádky v Čitě až do 29. října 1918 a sloužil jako dobrovolec až do 15. září 1919 v Sibiři.
V druhé své žádosti doplnil st-l tato tvrzení, připojil nové doklady a nabídl nové důkazy o tom, že se Josefu D. hlásil počátkem ledna 1917 bezpodmínečně k jakýmkoli službám v zájmech cílů sledovaných čsl. zahraniční národní radou, že D. tuto přihlášku přijal a dodal, že dá st-li příslušné rozkazy, že generál G. přidělil st-le rozkazem ze dne 30. srpna 1918 č. — štábu náčelníka posádky města Čity, v kterémž přidělení byl — ovšem ne se zbraní v ruce — činným až do 29. října 1918, že pak sloužil vojenské kontrole irkutské a zjišťoval rozložení Semenovských vojsk a konečně o tom, že st-l urgoval plukovníka K. za jeho pobytu v Čitě o své zařadění písemně a žádal znovu o jakoukoli službu.
Nař. rozhodnutí prvé, ze dne 16. srpna 1921, vydáno jsouc kanceláří čsl. legií (komisí pro přiznání charatkeru legionářského), bylo nesporně rozhodnutím konečným. Toto rozhodnutí nepřihlíželo k tomu, že st-l opírá svůj nárok zejména o čl. 5 cit. nař.
Nař. rozhodnutí druhé, ze dne 20. září 1921, bylo k žádosti st-lově o revisi a přezkoumání rozhodnutí prvého vydáno týmž úřadem po provedeném šetření, opatřeno novými důvody a bylo presidiem mno, jemuž st-l tuto druhou žádost adresoval, st-li intimováno. Rozhodnutí toto neodvolává se na shora uvedené rozhodnutí dřívější. Ze vzájemného poměru obou rozhodnutí jest zřejmo, že druhé rozhodnutí vydáno bylo v řízení obnoveném, že povolením obnovy řízení bylo rozhodnutí prvé zrušeno, a stížnost do něho jest bezpředmětnou.
Rozhodnutí druhé zamítá žádost st-lovu opět, ale z důvodu, že není záznamů o tom, že se st-l přihlásil k službě ve zbrani a z důvodu, že byl st-l od konání vojenské povinnosti pracovní osvobozen a že dobrovolcem nebyl,— tedy opět s hlediska § 2 zákona, a jen částečně i s hlediska čl. 5 nařízení, pokud totiž jde o přihlášku.
St-l, připouštěje ve druhé žádosti, že ve zbrani nesloužil a poukazuje zejména na čl. 5 nařízení, omezil se tím na žádost ve smyslu tohoto čl. 5, jenž služby se zbraní nevyžaduje. Na tento petit vztahuje se pouze první důvod nař. rozhodnutí, že není záznamu o st-lově přihlášce ke službě se zbraní. Že by služby výzvědné st-lem tvrzené nebyly službami takovými, jaké čl. 5 předpokládá, nař. rozhodnutí netvrdí. Průkaz o tom, že služba žadatelem tvrzená nemá ověření v čl. 5 nařízení požadovaného, nepadá podle článku 6 bod c) nařízení na žadatele, jenž pravidelně ani znáti nemůže, byla-li ta která služba prohlášena za rovnocennou službě se zbraní. Tvrdil-li žadatel, že konal služby výzvědné, tvrdil služby podobné službám politickým a propagačním, a žádal-li o přiznání nároku dle čl. 5 nař., tvrdil tím, že služba ta jest rovnocennou službě se zbraní.
Podle čl. 6, odst. 3 cit. nař. lze k okolnostem žadatelem uvedeným přihlížeti jen, pokud jsou pro ně písemné doklady. Svědectví přípustná jsou jen výjimečně.
Podle odst. 5 téhož článku rozhoduje se o přiznání práva legionářského na základě originálních dokladů z archivu a z evidenční kanceláře příslušné legie, ve sporných případech pak se rozhodne po zvláštním řízení.
Z toho plyne, že nedostatek úředních dokladů činí případ sporným, o němž jest zvláštní řízení zahájiti a při něm provésti důkaz výslechem svědků.
St-l tvrdil, že se hlásil v lednu 1917 Josefu D. k službám jakýmkoliv, na to poručíkovi P. v Čitě, pak v létě 1918 generálu G. k službě ve vojsku a konečně před 28. říjnem 1918 plukovníku K. opět k službě jakékoli a že své zařadění u něho urgoval. Dále tvrdil st-l, že Josef D. jeho přihlášku přijal, slíbené další rozkazy však mu pro vypuknutí ruské revoluce již nedal, kdežto poručík P. a generál G. ustanovili st-le na jeho přihlášku ihned k vojenské službě výzvědné.
O těchto přihláškách, o kterých průkazu písemných není, i o jejich obsahu, jakož i o svém přidělení ke službě výzvědné, nabídl st-l důkaz výslechem osob jmenovaných i výslechem svědků dalších, zvláště J. Š.
Tím splnil st-l veškeré podmínky uvedené v čl. 6 lit. c) cit. nař. ohledně obsahu žádosti.
Byly-li tvrzené přihlášky nebo některá z nich toho rázu, jak je žádá čl. 5 ve spojení s čl. 2 nařízení, byl by zjednán jeden z předpokladů uvedených v čl. 5. Při tom má N.s. s. za to, že jak přihláška k službě jakékoli, tak i přihláška k službě v čsl. vojsku může se rovnati přihlášce k službě se zbraní v ruce za účelem boje o osvobození čsl. národa.
Právem výtka tedy stížnost, že st-lem nabídnuté svědecké důkazy o faktu a obsahu jeho přihlášek nebyly provedeny.
Byla-li učiněna přihláška toho druhu, jak žádá čl. 5, bylo by zkoumati, jsou-li služby výzvědné, které st-l nesporně konal, kvalifikovány dle čl. 5 jako služby postavené na roven službě ve zbrani, či je-li dán druhý předpoklad čl. 5.
O kvalitě st-lových služeb výzvědných se úřad vůbec nevyslovil. Posouzení služeb těch a výrok o tom, byly-li prohlášeny za rovnocenné se službou ve zbrani, musilo by se však státi, byl-li splněn předpoklad prvý ohledně přihlášky.
Poněvadž v obou těchto směrech není řízení úplné, musilo býti nař. rozhodnutí podle § 6 zák. o ss zrušeno.

Citace:

Nález č. 1808. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, číslo/sešit 1, s. 167-171.