Č. 1999.

Pozemková reforma: 1. Proti usnesení stpú o zamýšleném převzetí nemovitostí straně nepatřících, o kterém však stpú stranu dal soudem zpraviti jako domnělého vlastníka, má tato právo stížnosti k nss-u. — 2. Soupis podaný podle vl. nař. č. 61/1920 je pouhou pomůckou, jejíž opravy se může strana kdykoli domáhati. — 3. Podle § 23 zák. č. 329/1920 je přípustná výpověď z hospodaření na zabraném statku i tehdy, nebyla-li knihovní poznámka zamýšleného převzetí ještě vykonána — stačí pouhá poznámka záboru. — 4. Rozhodnutí podle §§ 3a a 11 zák. zábor. není stpú povinen učiniti ex officio. — 5. Není zák. předpisu, že před oznámením zamýšleného převzetí má předcházeti pokus o dohodu s vlastníkem. — 6. Ze smluv mírových nemůže rakouský neb německý příslušník odvozovati nárok na to, aby jeho velký majetek pozemkový byl ze záboru vyloučen.
(Nález ze dne 21. února 1923 č. 1869.)
Gottfried H.-L. v Č. H. (adv. Dr. F. Wellemin z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. pres. v. v. R. Vyšín) o zamýšlené převzetí velkého majetku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud se týká vložek, zrušuje se pro vady řízení; jinak se zamítá stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: Návrhem ze dne 2. července 1922 podaným u zemského soudu civilního v Praze oznámil žal. úřad st-li jako vlastníkovi, že se rozhodl převzíti z jeho zabraného pozemkového majetku nemovitosti zapsané jednak ve vl. č. — českých desk zemských, jednak v různých vložkách pozemkových knih v návrhu podrobně uvedených a žádal za knihovní poznámku zamýšleného převzetí i za výzvu st-le ve smyslu § 3 zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb.
O stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí uvažoval nss takto:
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí řadu vad formálních a nezákonností. Z výtek těch shledána důvodnou pouze jedna, totiž ta, která vytýká, že návrh žal. úřadu, učiněný u soudu po rozumu § 2 náhrad. zákona, obsahoval i nemovitosti, jichž vlastníkem není st-l, nýbrž osoba jiná (t. j. nemovitosti ve vložce —), a nemovitosti vůbec neexistující (t. j. vl. č. —). Žal. úřad v odvodním spisu výslovně uznává, že se tak stalo, míní však, že výtka stížnosti je bezpodstatná proto, že st-li není to na škodu, ježto soud příslušný návrh zamítl a poněvadž prý st-l onu vadnost návrhu sám zavinil, když ony vložky uvedl v soupisu svého velkého majetku.
Nss vychází však z názoru, že se oznámení o zamýšleném převzetí dle §u 2 a násl. zák. náhr. skládá ze dvou podstatných složek: jednak z usnesení stpú., že zamýšlené převzetí má býti vlastníku zabraných nemovitostí oznámeno a poznamenání jeho v knihách veřejných u soudu navrženo, jednak z usnesení a opatření soudu, jímž oznámení ono se doručuje a v knihách zamýšlené převzetí se poznamená. Obě složky jsou výsledkem rozhodovací neb nařizovací činnosti úřadů, schopné právní moci. Výroky první ze složek těch podléhají přezkoumání nss-u, byvše učiněny konečnou instancí administrativního úřadu.
Usnesl-li se stpú převzíti nemovitosti st-li nepatřící a navrhl st-le o tom vyrozuměti, pak se může st-l proti tomuto usnesení, ukládajícímu mu povinnost nesplnitelnou, oním způsobem brániti, který mu jest jedině přístupný, t. j. stížností k nss.
Stížnost ta se nestala bezpředmětnou výrokem řádného soudu, jenž knihovní poznámku převzetí dotčených nemovitostí odepřel, jinak však st-le — jak ani jinak nemohl učiniti — o zmíněném usnesení stpú vyrozuměl.
Žal. úřad vycházel čině toto usnesení zřejmě ze skutkového předpokladu, že i svrchu uvedené vložky jsou vlastnictvím st-lovým, jak vychází z odvodního spisu. Odvodní spis však sám připouští, že předpoklad ten nebyl správný. Muselo proto nař. opatření žal. úřadu, pokud se týká těchto vložek, býti zrušeno pro vady řízení. Na věci ničeho nemění, že st-l v soupisu svého velkého majetku ony vložky jako svůj majetek uvedl. Neboť soupis, podaný ve smyslu nařízení ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb., je pouhou pomůckou, aby vyšetřen a v patrnost uveden byl zabraný majetek pozemkový. Opravy této pomůcky strana se smí vždycky domáhati. Může se tedy i obraceti proti rozhodnutím a opatřením úředním, kterými úřad stihá nemovitosti nexu záborovému nepodléhající, třeba by je strana v soupisu byla uvedla.
Ostatní výtky shledány bezdůvodnými, případně nepřípustnými, a to z těchto důvodů:
Bezdůvodnou jest námitka, vytýkající, že nař. rozhodnutí není odůvodněno. Oznámení žal. úřadu o zamýšleném převzetí zabraného majetku st-lova vypočítává jednak zevrubně ony nemovitosti, které žal. úřad hodlá převzíti, jednak se k svému odůvodnění dovolává předpisu §u 5 zábor. zák. a §§ 2 a násl. zákona náhrad. Tím vytčeny jsou jak skutkové okolnosti, na kterých nař. rozhodnutí je založeno, tak i právní normy, o něž výrok ten je opřen, způsobem zcela postačitelným. Dovolává-li se stížnost v té příčině §u 92 zák. ze 17. března 1855 č. 52 ř. z., sluší podotknouti, že zákon ten obsahuje instrukce pro politické úřady okresní a že nebylo by se ho tedy lze dovolávati, ale i kdyby použití tohoto předpisu per analogiam bylo přípustné, nař. rozhodnutí by mu plně vyhovovalo, poněvadž poukazujíc na pří- slušná ustanovení zákonná, zejména citujíc § 2 náhr. zák., dává patrně na jevo, že důvodem jeho vydání je výkon práva určeného §em 5 zábor. zákona. To, co stížnost při této námitce uvádí o lesním programu, jde mimo, poněvadž slov »lesní program« užito, jak stížnost sama uvádí, pouze jako označení věci, nikoliv ale jako důvodu nař. rozhodnutí.
Další vadu případně zmatečnost spatřuje stížnost v tom, že nař. rozhodnutí bylo st-li doručeno později, než byla mu doručena jako vlastníku nemovitostí těch výpověď dle §u 12 náhr. zák., v čemž spatřuje porušení zákona, který prý pro jednotlivé úkony přesné pořadí stanoví.
Námitka ta je bezdůvodná. § 23 zák. ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. ustanovuje, že výpověď může býti dána, když byla poznámka záboru nebo zamýšleného převzetí vykonána, nebo když se současně s výpovědí vykoná. Zákon uvádí obě poznámky alternativně, z čehož plyne, že neuvádí přesného pořadí, jak za to má stížnost, totiž poznámku záboru, poznámku převzetí a pak teprve výpověď, nýbrž že připouští výpověď již, byl-li třeba pouze zábor poznamenán.
Opak neplyne ani z §§ 19 a 21 náhr. zák., jichž se stížnost dovolává. Neboť připouští-li § 19 sloučení vyrozumění vlastníka o zamýšleném převzetí s výpovědí, nelze z toho vzhledem k ustanovení §u 23 cit. zák. ještě dovozovati, že by tím byl stanovil určité pořadí a § 21 cit. zák. má specielní ustanovení o výpovědi z bytu, která ovšem je rozdílná od výpovědi z hospodaření dle §u 12.
Namítá-li stížnost jako vadu řízení, že žal. úřad nevyšetřil, není-li mezi nemovitostmi, o které jde, objektů dle §u 3 a) ze záboru vyloučených, trvá nss na názoru vícekráte již vysloveném a zejména opakovaném i v nálezu ze 7. února 1923 č. 1863, Boh. 1941 adm., a který formulovati lze v ten smysl, že žal. úřad, nežádá-li strana výslovně, aby bylo vyřčeno, že určité objekty jsou dle §u 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučeny, může si otázku tu pro sebe rozřešiti bez zvláštního šetření a neshledá-li ničeho, co by ho nutilo ke kladnému zodpovězení jejímu, že může do svého disposičního aktu pojmouti veškeru půdu dle §§ 1 a 2 z. z. zabranou. Jsouť sice objekty v § 3 a) záb. zák. uvedené ze záboru vyloučeny ex lege, ale nikoli ipso facto, nýbrž je třeba, aby vyloučení to deklarováno bylo zvláštním výrokem žal. úřadu. K této deklarační (judikující) činnosti může býti stpú stranou donucen jen příslušným návrhem, kterým jest otázka ta formálně vznesena in iudicium.
Je proto i výtka nezákonnosti v tom směru nař. rozhodnutí činěná bezdůvodná, když stížnost ani netvrdí, že by st-l byl nárok na vyloučení určitých objektů dle §u 3 a) zábor. zák. ze záboru učinil, míníc pouze, arciť nesprávně, že žal. úřad byl ex officio povinen okolnost tu vyšetřiti, když z různých podání a dokladů st-lem již předložených mohl shledati, že takové objekty mezi nemovitostmi, o které jde, jsou.
Bezdůvodná je námitka, vytýkající, že se st-lem nebylo před vydáním nař. opatření jednáno. Právo státu na převzetí zabraného velkého majetku pozemkového založeno jest zákonem samým (§ 5 zábor. zák.) a nemá již proto vlastník nároku na to, aby s ním bylo před rozhodnutím o zamýšleném převzetí jednáno o tom, zda, kdy a v jaké míře hodlá své povinnosti zákonné dostáti. Na tom nemění ničeho, že žal. úřad dle nepopřeného a nevyvráceného tvrzení stížnosti st-le k jednání o dohodě vyzval a když týž ochotu k jednání tomu vyslovil, dále se st-lem nejednal, nýbrž učinil nař. nyní opatření. Neboť v zákoně není ustanovení, že by před oznámením zamýšleného převzetí musil předcházeti pokus o smír a nelze proto v tom, že žal. úřad pokus takový zahájil, potom však nevyčkav výsledku jednání o smír, vydal nař. opatření, shledávati ani nezákonnost, ani vadu řízení.
Vývody, kterými se stížnost snaží prokázati nezákonnost nař. rozhodnutí z té příčiny, že zamýšlené převzetí státem není v souhlasu s cíli a účelem zákona pozemkového, poněvadž prý jde o uskutečnění lesního programu, to jest o postátnění lesů, zabývají se otázkami, které s nař. opatřením nemají ničeho společného. Jdou tedy mimo. Neboť nehledě k tomu, že — jak svrchu uvedeno — slova »lesní program« jsou pouhým označením věci a nikoliv součástkou nař. opatření, je předmětem vývodů stížnosti pouze všeobecná úvaha o tom, co prý žal. úřad hodlá s nemovitostmi, které zamýšlí převzíti, zejména s lesní půdou, učiniti. Směřuje tedy stížnost těmito vývody proti něčemu, co bude teprve předmětem dalšího opatření, případně rozhodnutí žal. úřadu, až se zabranou půdou st-lovou bude nakládáno dle předpisů zákona přídělového. To však není předmětem nař. opatření.
Chce-li stížnost vývody svými prokázati zásadní nevhodnost převzetí lesní půdy státem vůbec, ať k účelům jakýmkoli, stačí poukázati na jasné znění zákona záborového, který záboru a tím i převzetí podrobuje všelikou půdu bez rozdílu. Přídělový zákon v § 10 i jinde zmiňuje se výslovně i o půdě lesní.
Pokud stížnost namítá, že žal. úřad nesdělil určitý postup a plán, dle kterých hodlá postupovati, poukazuje se na názor nss-u, již opětně vyslovený, že nedostatek stanovení postupu, v jakém má zabraný majetek býti přejímán, nemůže odsunouti povinnost stran k odevzdání zabraných nemovitostí státu a že ani nedostatek povšechného pracovního plánu dle § 18 a násl. příděl. zák. nemůže strana proti zamýšlenému převzetí namítati. Nss trvá v té příčině na názorech vyslovených a odkazuje dle § 44 jedn. ř. na svůj nález ze dne 25. ledna 1922 č. 1009 (Boh. 1136 adm.). Je proto i tato námitka bezdůvodnou, případně nepřípustnou.
Uvádí-li stížnost, že zamýšleným převzetím lesů pro stát budou vlastně zmařeny cíle pozemkové reformy, jichž účelem jest povznésti produkci a blaho obyvatelstva a přiděliti zabranou půdu určitým v přídělovém zákoně uvedeným osobám a korporacím, tu vedle toho, že námitka ta je nepřípustná z důvodu již uvedeného, je nepřípustná i proto, poněvadž vývody stížnosti jsou v podstatě obhajobou veřejných zájmů a zájmů osob třetích. K obhajobě těch není však povolán st-l.
Stejně nepřípustná je námitka, že motivem nař. opatření byla národnost st-lova. Nss může totiž přezkoumávati pouze zákonnost nař. rozhodnutí nebo řízení, na kterém rozhodnutí spočívá, aniž se může zabývati praktickými ohledy, které úřad přiměly voliti právě určité jedno rozhodnutí z různých jiných možných usnesení zákonu odpovídajících. Ale nehledě k tomu, nemá toto tvrzení stížnosti v nař. opatření ni nejmenší opory a jest odvozováno jen z okolností ležících zcela mimo činnost žal. úřadu t. j. výroku učiněného prý jedním poslancem ve sněmovně.
Námitka, že článek 267 mírové smlouvy Saint-Germainské zapovídá republice čsl. vyvlastnění majetku rakouských státních občanů a že dne § 297 mírové smlouvy Versaillské možno majetek státních občanů německých likvidovati jen při zaplacení plné náhrady a že proto je nař. opatření nezákonné, je bezdůvodná.
Nss stojí na stanovisku vysloveném a odůvodněném již v četných nálezech (odkazuje se zde na cit. již nález z 25. ledna 1922 č. 1009), že ze smlouvy Saint-Germainské (čl. 267) nemůže příslušník rakouský vyvozovati vůbec žádných práv a právních nároků, tím méně tedy, aby jeho velký majetek pozemkový byl vzhledem na tuto státní příslušnost ze záboru vyloučen. Tatáž zásada platí i ohledně smlouvy versaillské (pokud jde o státní občany německé).
Námitkou, že zákon záborový je neplatný, ježto se příčí zásadám, které v době jeho vydání platily o nedotknutelnosti vlastnictví, se nss vůbec zabývati nemohl. Neboť u zákonů může nss pouze zkoumati, byly-li řádně vyhlášeny či nikoliv (§ 8 zák. o ss a § 102 úst.) a nic více. Ve směru vyhlášení záborového zákona nevznáší však ani stížnost žádných pochybností.
Námitka, že správní výbor žal. úřadu nedal souhlas k nař. opatření, je bezdůvodná. K vydání nař. opatření byl příslušným sám žal. úřad, jak plyne z §§ 5 a 15 zábor. zák. a § 2 náhr. zákona, a nepotřeboval k němu souhlasu správního výboru. Chce-li snad stížnost touto námitkou, v níž dále tvrdí, že správní výbor žal. úřadu složen je protiprávně, vytýkati, že pracovní plán (§ 2 náhr. zák.), dle něhož se žal. úřad rozhodl převzíti nemovitosti st-lovy, nebyl sestaven za souhlasu řádně složeného správního výboru (§ 11 č. 2 zák. o poz. úřadu), bylo by nutno námitku tu odmítnouti jako nepřípustnou, poněvadž předpis § 11 č. 2 cit. zákona má, jak nss důsledně uznává (srovn. na př. nález z 16. března 1922 č. 3640, Boh. 1229 adm.) ráz pouhé vnitřní direktivy pro žal. úřad, která nemůže býti pramenem subjektivních práv strany.
Vycházeje z těchto úvah nalezl nss, jak v enunciátu je vysloveno.

Citace:

Nález č. 1999. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 573-577.