Č. 1883.

Členství k bývalé panovnické rodině rak.-uherské. Řízení před nss-em. Administrativní řízení: 1. Podle § 4 zák. ze dne 12. srpna 1921 č. 354 sb. rozhoduje ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem věcí zahraničních toliko otázku osobního státu určitých osob, nikoli též otázku, které statky pod předpis ten spadají. — 2. Slovy »jiné osoby bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské« v č. 2 § 3 zák. č. 354/21 jsou míněny i osoby vzdálenějšího příbuzenstva, pokud dle zásad práva státního a rodinného statutu tvořily bývalou rodinu panovnickou. — 3 Nss-u nepřísluší, aby se věcně zabýval námitkou stížnosti, že zákon ze dne 12. srpna 1921 č. 354 sb. odporuje mírovým smlouvám Saint-Germainské a Trianonské a že tím je dána materielní neplatnost tohoto zákona. — 4. Okolnost, že obě mírové smlouvy (Saint-Germainská a Trianonská) byly ve sbírce z. a n. publikovány později než zák. č. 354/21, nemá pro otázku další nezměněné platnosti předpisu § 3 č. 2 tohoto zákona nižádného významu. — 5. Kdy lze mluviti o derogaci nějaké zákonné normy.
(Nález ze dne 24. ledna 1923 č. 971.)
Věc: Bedřich Habsburg-Lothringen v L. (adv. Dr. Frant. Wien-Claudi z Prahy) proti ministerstvu vnitra (min. rada Dr. Václav Joachim) o uznání členství v bývalé panovnické rodině rakousko-uherské.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na žádost min. zemědělství zavedlo min. vnitra podle § 4 zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 354 sb. řízení za tím účelem, aby bylo rozhodnuto, zda bývalý arcivévoda Bedřich, jemuž patří statky komory těšínské, dále Ž. na Moravě a V. na Slovensku, jest členem bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské.
Vyjádření zástupcem st-lovým ve věci teto podané protestuje především proti tomu, aby Bedřichu Habsburskému byl jeho majetek kteréhokoli druhu, ležící v území republiky čsl., zabrán nebo pod kterýmkoli titulem převzat do vlastnictví čsl. státu, neboť prý § 3 zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 354 sb., zvláště jeho č. 2 odporuje ustanovením mírových smluv. Dle čl. 191 smlouvy Trianonské (čl. 208 smlouvy St.-Ger- mainské, odst. 1) přecházejí totiž pouze statky dřívějších států na nástupní státy, a v odst. 2 se vyvozuje, co se má rozuměti pojmem státních statků, totiž vlastnictví státu předešlého (Maďarska, resp. Rakouska), dále podíl státu předešlého na statcích nedělených rakousko-uherské monarchie, které jsou v nástupním státu, pak korunní statky a soukromý majetek »bývalé panovnické rodiny r.-u.« tamtéž se nacházející. V § 1 č. 1 cit. zákona jest toto vypočtení reprodukováno, byť i ne zcela přesně, přec aspoň podobně jako ve smlouvě mírové. V § 3 však zákon tuto hranici překročil. Obzvláště přecházejí dle mírových smluv na nástupní stát toliko statky bývalé panovnické rodiny (famille souveraine), nikoli však majetek jednotlivých členů nebo jednotlivých větví bývalé panovnické rodiny. Tento rozdíl vynikne plasticky, když se porovná čl. 191 Trianonské, resp. 208 odst. 2 St.-Germainské smlouvy s poslední větou čl. 256, odst. 1 smlouvy Versaillské. Kdežto v tomto místě se mluví o vlastnictví bývalého německého císaře »a jiných členů královského domu«, mluví smlouva Trianonská, resp. St.-Germainská o majetku »panovnické rodiny«. Tento rozdíl jest vědomý a úmyslný. Odporuje proto § 3 č. 2 cit. zák. mírové smlouvě a nemůže ho býti použito. St-l žádá, aby mu byly všecky movité i nemovité statky a majetek jakéhokoli druhu, ležící na území republiky čsl., čítaje v to pohledávání (na něž se čl. 191 Trianon., resp. čl. 208 St.-Germainské smlouvy vůbec nevztahuje), všech břemen prosté uvolněny, jak to je článkem 250 Trianon., resp. 267 St.-Germainské smlouvy zajištěno.
Stěžovatel zcizil před delší dobou veškerý svůj majetek na území republiky čsl. ležící společnosti General Real Estate and Trust Company, zřízené ve Švýcarsku se značným účastenstvím amerického kapitálu, se sídlem v Curychu. Jest to společnost americká, která nabyla vlastnictví bezelstně (§ 8 cit. zák.), když ještě cit. zákon vůbec neexistoval a nemohlo se předvídati, že se vydá zákon odporující mírové smlouvě. St-l vznáší tedy protest i jménem této společnosti, která vstoupí do řízení i sama přímo, což nemohla dosud pro krátkost dané lhůty učiniti. St-l protestuje také proti této vadě řízení.
Rozhodnutím ze dne 24. května 1922 vyslovilo min. vnitra po dohodě s min. věcí zahraničních na základě §§ 3 a 4 zák. ze dne 12. srpna 1921 č. 354 sb., že bývalý arcivévoda Bedřich, rozený dne 4. června 1856, jakožto syn arcivévody Karla Ferdinanda a manželky jeho Alžběty, jest členem bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské.
Vycházelo při tom z těchto důvodů:
Bývalý arcivévoda Bedřich jest pravnukem císaře Leopolda II., a patří tudíž mezi osoby, jež podle pragmatické sankce měly nástupnické právo na trůn habsburský. Poněvadž pak souhrn osob těchto tvoří »býv. panovnickou rodinu r.-u.« ve státoprávním slova smyslu, jest zmíněný bývalý arcivévoda členem této rodiny. To uznává mlčky prohlášení jeho splnomocněného zástupce podané úřadu ve smyslu § 4 cit. zák. a svědčí o tom i podpis st-lův na plné moci ze dne 9. prosince 1921, znějící »arcivévoda Bedřich«.
Naproti námitkám zmíněného prohlášení, jež se týkají nepřípustnosti záboru majetku st-lova ležícího v území republiky čsl., poukazuje mini- sterstvo na to, že v tomto řízení rozhoduje se toliko o tom, zda určitá osoba jest členem býv. panovnické rodiny r.-u., nikoliv o majetkoprávních důsledcích této skutečnosti, jež jsou stanoveny přímo zákonem. Zákon ten byv řádně publikován tvoří závaznou normu pro ministerstvo vnitra při jeho rozhodování a nepřísluší tudíž ministerstvu zkoumati, zda jest snad nějaký nesouhlas mezi ustanoveními zákona toho a předpisy mírových smluv.
Ze stejného důvodu jest také námitka, týkající se prodeje majetku st-lova americké společnosti — blíže neprecisovaná ani nedoložená — v tomto stadiu řízení nepřípustná. Min. vnitra upozorňuje ostatně, že již podle zákona ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. bylo třeba pod sankcí neplatnosti ke každému zcizení statků deskových svolení úřadu pro správu zemědělství a že podle § 7 zák. zábor. (ve znění zákona ze dne 11. března 1921 č. 108 sb.) jest každé zcizení zabraného majetku neplatné beze svolení stpú — povolení podle těchto zákonů nutné však není prokázáno.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost Bedřicha Habsburka Lotrinského (dříve arcivévody Bedřicha), podaná pro nezákonnost. Stížnost přiznává výslovně, že ve vyjádření zaslaném ministerstvu vnitra nebyla popírána skutečnost, že st-l jest jako syn zemřelého arcivévody Karla Ferdinanda a jeho choti arcivévodkyně Alžběty členem býv. panovnické rodiny r.-u. a nepotřebuje prý okolnost, že st-l platil za arci- vévodu býv. r.-u. monarchie, dalšího zjišťování. To prý také zmíněný zákon neměl za účel, neboť rozhoduje jen o majetku oněch osob neb ústavů, které mají podle mírových smluv připadnouti státu čsl.
St-l však má za to, že předpisů cit. zákona nelze na něj použiti, a to
1. v první řadě proto, že § 3, zejména odst. 2 cit. zákona jest ve zřejmém rozporu s ustanoveními mírových smluv, a jest zcela nesprávno tvrditi, že § 3 cit. zák. obsahuje bližší výpočet onoho majetku, o kterém jest řeč ve smlouvách mírových nebo v § 1 č. 1 cit. zák., že přechází na sukcesorní státy. St-l sice nepopírá, že zmíněný zákon jest pro min. vnitra závazný, ale přes to může býti o tom v rámci zákonnosti nss-em rozhodnuto, zda jest rozpor mezi předpisy onoho zákona a smluv mírových. Dovozuje pak v souhlase se svým předběžným prohlášením, že podle odst. 1 čl. 191 mírové smilouvy Trianonské (slovně shodného s čl. 208 smlouvy St.-Germainské) přecházejí na sukcesorní stát pouze statky dřívějších států, t. j. dle odst. 2 cit. článku — toliko vlastnictví předchozího státu (Uher, resp. Rakouska), pak podíl předchozích států na statcích, které byly společným majetkem mocnářství rakousko-uherského, dále statky korunní a statky býv. panovnické rodiny r.-u.
Naproti tomu jde § 3 zákona č. 354/21 za tuto mez, přípustnou dle mírových smluv, a vztahuje nárok státu čsl. i na jmění jednotlivých členů nebo jednotlivých odvětví býv. panovnické rodiny. Nepřípustnost takového ustanovení dovozuje st-l i opětným poukazem na rozdíl ve stylisaci mírových smluv St.-Germainské a Trianonské se strany jedné a smlouvy Versailleské se strany druhé.
2. Ale i když by se přihlíželo k ustanovení § 3 č. 2 zákona č. 354/21, nemohl prý by býti výrok žal. úřadu uznán za správný. Je prý nutno zjistiti osoby, které jsou do různých kategorií, uvedených v § 3 cit. zák., zařaděny, aby se seznalo, že st-l nepatří mezi osoby zmíněné v § 3 č. 2.
V odst. 2 tohoto §u jsou jen všeobecně jmenovány jiné osoby býv. panovnické rodiny, čímž rozuměti jest především jen potomky posledních panovníků pod č. 1 uvedených, neboť po nich jsou jmenovány statky býv. následníka trůnu Františka Ferdinanda ďEste a jeho potomků. O ostatních členech, t. j. vzdálenějších příbuzných panovnické rodiny, kteří by byli mohli býti pojmenováni jako členové býv. panovnického domu, není v těchto bodech řeči.
St-l proto navrhuje, aby nss — opatřiv si k rozřešení sporné otázky dobrozdání různých mezinárodních znaku — nař. rozhodnutí zrušil a uvolnil všechen movitý i nemovitý majetek st-lův ležící v území republiky čsl.
Při veřejném ústním líčení zástupce st-lův uplatňoval vedle toho, že předpisu cit. § 3, odst. 2 zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 354 nelze ani proto použíti, že předpis tento byl pozdějším zákonem, t. j. později publikovanou smlouvou St.-Germainskou resp. Trianonskou derogován a vytýkal vadu provedeného řízení, ježto prý nebylo zjištěno, které ze statků st-lových by bylo lze pod předpis § 3 cit. zákona subsumovati.
Nss založil své rozhodnutí na těchto úvahách:
Dle předpisu §§ 2, 5. 6 a 7 zák. o ss jest kompetence tohoto tribunálu obmezena na přezkoušení rozhodnutí správního úřadu, které jest vzato v odpor.
Tím dány jsou i hranice pro postup nss-u, jenž z námitek ve stížnosti přednesených smí jen ony učiniti předmětem své kognice, které se obírají otázkami v nař. rozhodnutí rozřešenými.
V případě konkrétním jest jen jediná otázka v nálezu žal. ministerstva luštěna, t. j. otázka, zda st-l jest členem býv. panovnické rodiny r.-u.
Může proto nss jen odpověď na tuto otázku, která ve výnosu v odpor vzatém jest dána ve smyslu kladném, podrobiti svému přezkoumání a přihlédnouti věcně jen k oněm námitkám stížnosti, které se nesou k této otázce.
Všechny vývody, jež sahají přes tuto mez, tedy zejména všechny námitky, jež se obírají důsledky, které v ohledu majetkoprávním z rozhodnutí toho odvodí jiné úřady, obzvláště řádné soudy, nutno proto jako nepřípustné odmítnouti.
Pod hledisko to spadá i návrh ve stížnosti učiněný, aby nss uvolnil všechny st-lovy movité statky a majetkové hodnoty jakéhokoliv druhu na území republiky čsl. se nalézající«, kterýž návrh jest ostatně ještě i z toho dalšího důvodu nepřípustný, že nss dle své organisace (§ 7) jest povolán toliko k tomu, aby v odpor vzaté rozhodnutí správního úřadu, shledá-li stížnost důvodnou, zrušil, nikoliv však aby sám činil opatření ve věci samé.
Tato jeho kompetence nebyla, jak se zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení snažil dovoditi, rozšířena §em 4 zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 354 sb. Neboť mluví-li tento předpis v odst. 3 o rozhodnutích, jež jest pokládati za vkladní listinu po rozumu knihovních zákonů, má na mysli jen rozhodnutí dle § 3 a 5, tedy rozhodnutí soudní, nikoliv i rozhodnutí min. vnitra dle § 4 vydané. Používá-li zákon v § 4, odst. 2 ne zcela případně přívlastku »pravoplatně« i pro označení rozhodnutí min. vnitra, pak nechtěl tím vysloviti, že se formelní právní moc tohoto rozhodnutí odkládá až k vydání potvrzujícího nálezu nss-u nebo že má býti toto rozhodnutí nss-em jako vyšší instancí přezkoušeno a po případě i »měněno«, nýbrž chtěl tím pouze říci, že nález min. vnitra dle § 4 vydaný smí býti vzat za podklad dalších opatření teprve tehdáž, až buď lhůta ke stížnosti na nss uplyne, nebo — byla-li stížnost podána, — až bude-li tato jako bezdůvodná zamítnuta.
Okolnost, že se nař. rozhodnutí obmezuje jen na výrok o osobním stavu býv. arcivévody Bedřicha, zavdala zástupci st-lovu podnět k námitce teprve při veřejném přelíčení přednesené, že toto úzké pojetí úkolu min. vnitra jest podstatnou vadou, ježto prý tento úřad měl současně vzíti v úvahu i materielní stránku z jeho výroku resultující a proto vyšetřiti i vysloviti, zda tu jsou vůbec statky st-lovy, jež by pod předpis mírových smluv padaly.
Nehledě k tomu, že námitka tato nejsouc obsažena ve stížnosti písemné, se jeví dle § 18 zák. o ss. nepřípustnou novotou, nelze ji ani věcně uznati za správnou. Neboť zákon č. 354/21 sb. pokládá otázku přechodu vlastnického práva, o které jedná § 3, za otázku práva soukromého, spadající do výlučné kompetence řádných soudů.
Kdyby nebylo zvláštních dalších předpisů, byly by řádné soudy samy povolány také k tomu, aby řešíce otázku převodu konkrétního statku, zodpovídaly si pro svoji potřebu prejudicielní otázku, zda dosavadní vlastník jeho patří dle § 3 č. 2 cit. zák. k »osobám býv. panovnické rodiny r.-u.«.
Avšak právě zvláštním předpisem § 4 téhož zákona bylo odňato řádným soudům právo, na tuto otázku, třebas i jen prejudicielně odpovídati, a stanoveno, že tato otázka má býti vždycky řešena jako otázka práva veřejného nebo státního příslušným úřadem administrativním. Příslušnost tato pak přiznána ministerstvu vnitra společně s ministerstvem zahraničním.
Jako jest příslušnost tato s jedné strany výlučná, tak jest se strany druhé obmezena, nedopouštějíc ministerstvu, aby při řešení tomto učinilo předmětem svého zkoumání a rozhodování více, než jen tuto otázku osobního statu.
Nesmělo-li se žal. ministerstvo jinými poměry a okolnostmi obírati, než které jsou nutný pro rozřešení toho, zda st-l patří k osobám býv. panovnické rodiny r.-u., pak jeví se i výtka, že nevyšetřovalo a nerozhodovalo také o tom, zda statky st-le spadají pod předpis čl. 208 smlouvy Saint-Germainské anebo čl. 191 smlouvy Trianonské, úplně bezdůvodnou.
Namítaná okolnost, že pak st-l nenajde v ohledu majetkoprávním vůbec ochrany, nemohla by, i kdyby byla správnou, kompetenci ministerstva výslovným předpisem zákona jen na otázku osobního státu obmezenou, přes tuto zákonnou mez rozšířiti. Ale tvrzení ono není ani správno, poněvadž st-l může dosíci vyřízení a rozhodnutí všech sporných otázek, pojících se v ohledu věcném k § 3 zákona, u řádných soudů. Ve věci samé obrací se st-l především proti tomu, aby sporná otázka řešena byla dle § 3 č. 2 cit. zákona, poněvadž prý norma tato vůbec nemá platnosti.
Bylať prý jednak derogována předpisem čl. 208 St. Germainské resp. čl. 191 Trianonské smlouvy, které prý jako »zákony« teprve publikací ve sbírce zák. a nař. účinnosti nabyly, ježto cit. ustanovení obou mírových smluv chovají předpis od § 3 č. 2 odchylný; jednak prý jest i neplatnou proto, že obsahem svým odporuje předpisu čl. 208 smlouvy Saint-Germainské a čl. 191 smlouvy Trianonské.
Obě tyto námitky kryjí se potud, že obě vycházejí ze zásadního hlediska, že jest tu opravdu rozpor mezi cit. předpisy mírových smluv a § 3 č. 2 zák. č. 354/21, jenže námitka prvá činí z toho dedukce formální, námitka druhá materielní.
Tato dedukce materielní nese se k tomu, že popírá z důvodů věcných platnost zákona náležitě publikovaného.
Vzhledem k principu vyslovenému v § 102 úst. listiny jest soudům vůbec a tudíž i nss-u dovoleno zkoumati toliko platnost nařízení výkonnou mocí vydaných. Naproti tomu nesmí při zákoně ani soudové zkoumati více, než byl-li zákon tento řádně vyhlášen.
Byl-li určitý zákon ve způsobu v ústavním zákoně předepsaném náležitě (srov. §§ 49, 51) publikován, pak se stal tím součástí právního řádu pro všechny občany, úřady i soudy, i pro stát sám závazného.
Že by zákon č. 354/21 nebyl tímto způsobem řádně vyhlášen, nemůže ani stížnost tvrditi. Nemůže proto také jeho materielní a obsahová platnost býti učiněna předmětem přezkoušení ze strany nss-u a nemůže se proto tento tribunál zabývati námitkami, dokazujícími, že jest tu rozpor s mírovými smlouvami, které mají v zápětí materielní neplatnost tohoto předpisu (srovn. k tomu nález tohoto soudu ze dne 1. července 1922 č. 9186 — Boh. 1465 adm.).
Jest pravda, že bylo by lze při výkladu § 3 č. 2 — když předpis ten jako platná a závazná norma jest applikován — uvážiti, že předpis tento sloužiti měl k provedení uvedených mírových smluv, avšak tohoto interpretačního prostředku bylo by lze použiti jen tehdáž, když by znění vykládané normy zůstavovalo pochybnosti, jež by bylo logickým výkladem odstraniti.
Je-li však § 3 č. 2 cit. zákona úplně jasný a dopouští-li již svým zněním poznati nepochybně vůli zákondárcovu, pak není ani nutno ani možno k této interpretační pomůcce sáhnouti, nýbrž jest vykládati zákon sám ze sebe a o sobě.
Nemůže-li však soud zkoumati materielní platnost § 3 č. 2 cit. zák., není tím ovšem sproštěn ani práva ani povinnosti zkoušeti, zda tento předpis nebyl snad nějakou pozdější normou výslovně nebo mlčky zbaven platnosti (derogován) a nutno se tudíž vypořádati s námitkou derogaci takovou tvrdící. Aby bylo lze mluviti o derogaci § 3 č. 2 l. c., bylo by třeba splnění dvou podmínek a to: jednak, aby tu byla nějaká pozdější zákonná norma, tutéž otázku upravující a jednak, aby tato pozdější norma, i když neodvolává výslovně § 3 č. 2, se alespoň ve svém obsahu od disposice cit. § 3 č. 2 uchylovala.
Stížnost vidí takovou »pozdější zákonnou normu« v čl. 208 Saint-Germainské smlouvy, uveřejněné ve Sbírce zákonů a nař. dne 31. pro- since 1921 pod č. 507, resp. v čl. 191 smlouvy Trianonské publikované v téže sbírce dne 28. března 1922 pod č. 102.
Nss nemohl shledati tyto právnické dedukce správnými. Dle jeho náhledu nelze tu mluviti vůbec o »zákonu« v technickém slova smyslu ani o posterioritč časové. Smlouva Saint-Germainská a Trianonská vstoupily v platnost 16. července 1920, resp. 26. července 1920 uložením příslušné ratifikační listiny v ministerstvu zahraničních věcí v Paříži.
Pozdější uveřejnění těchto smluv ve sbírce zákonů a nařízení neoddálilo tento termín jejich platnosti a účinnosti a to tím méně, že k platnosti smluv vyhlášení jich ve sbírce zákonů a nařízení není podmínkou.
Rovněž nelze smlouvu mezinárodní klásti na roven zákonu v technickém slova smyslu. Zákon sám, jak toho jest § 2 zákona ze dne 13. března 1919 č. 139 dokladem, rozeznává přesně mezi »zákony« a státními smlouvami a staví »smlouvy« naproti zákonům. Není sice pochybnosti o tom, že i smlouvy mezinárodní jsou pramenem práva, avšak smlouvy tyto jsou v podstatě a zásadně jen úpravou právních poměrů mezinárodních mezi stranami smluvními, t. j. mezi státy smlouvu uzavírajícími.
Obsaženy-li jsou ve smlouvách těchto normy právní, vztahující se na práva nebo povinnosti občanů jedné či druhé z kontrahujících stran, pak vychází ze smlouvy této toliko povinnost smluvníka k tomu, aby vtělil tyto normy i do svého vnitrostátního právního řádu a učinil je tím i pro obor vnitrostátní závaznými.
Povinnosti této učiní stát zadost jen tím, že normy ony vydá ve formě ústavou předepsané jako předpisy své moci zákonodárné, po případě nařizovací nebo dotčená ustanovení smluvní podobným způsobem za část svého vnitrostátního práva uzná.
Dodatečné toto uznání by mohlo odpadnouti jen tehdá, když by tu již byl starší předpis zákonný, jenž v mezích ústavou stanovených výslovně obsah smluv mezinárodních dotčenou materii upravujících, za svůj obsah prohlašuje a tím již každou smlouvu k této materii se nesoucí součástí vnitrostátního práva činí. Ničeho z toho tu ohledně čl. 208 Saint-Germainské, resp. čl. 191 Trianonské smlouvy nebylo. Bylo tu proto třeba nové normy zákonné k provedení těchto ustanovení smluvných sloužící. Norma tato byla právě dána zákonem ze dne 12. srpna 1921 č. 354 a jest tudíž dotčené poměry pro obor vnitrostátní jedině dle zákona tohoto posuzovati.
Stížnost namítá arciť, že ani, když se předpis § 3 č. 2 za základ vezme, nelze nař. rozhodnutí uznati za správné, poněvadž prý zákon ve slovech »jiné osoby býv. panovnické rodiny r.-u.« má na zřeteli zcela jiné členy panovnické rodiny r.-u., než ke kterým náleží st-l, totiž jen potomstvo bývalého posledního císaře rakouského. Námitku tuto opírá st-l zejména o to, že v § 3 č. 2 mluví se ještě zvláště o Františku Ferdinandu ďEste.
I tato námitka postrádá podstaty. Předpis § 3, jenž vykládá, které statky a majetek rozuměti jest pod »statky a majetkem bývalé panovnické rodiny r.-u. (ve smyslu mírové smlouvy), praví, že jsou to statky a majetek: 1. posledního panovníka Karla a jeho manželky Zity, 2. jiných osob bývalé panovnické rodiny r.-u., ze- jména též bývalého následníka trůnu Františka Ferdinanda Este a jeho potomků.
Uvádí tedy bývalého následníka trůnu Františka Ferdinanda ď Este a jeho potomky jen jako příklad takovýchto jiných osob bývalé panovnické rodiny r.-u., když byl nejdůležitější členy této rodiny, totiž posledního panovníka Karla a jeho manželku Zitu, uvedl již pod č. 1. Že by zákon pod č. 2 zahrnouti chtěl toliko potomky posledního panovníka Karla a jeho manželky Zity a vedle nich jen ještě bývalého následníka trůnu Františka Ferdinanda ďEste a jeho potomky, nelze ze zákona nikterak odvoditi — naopak právě, skutečnost, že jsou pod č. 2 mezi »jinými osobami bývalé panovnické rodiny r.-u.« uvedeni příkladem (viz slova »zejména též«) bývalý následník trůnu František Ferdinand d'Este a jeho potomci, kteréžto osoby přece nejsou potomky posledního panovníka Karla a manželky jeho Zity, je pádným dokladem toho, že »jinými osobami bývalé panovnické rodiny r.-u.« v č. 2 § 3 cit. zák. jsou míněny i osoby příbuzenstva vzdálenějšího, pokud dle zásad práva státního a rodinného statutu tvořily bývalou rodinu panovnickou.
Ježto pak st-l sám výslovně doznává, že je členem býv. panovnické rodiny r.-u. v tomto širším slova smyslu, nelze ve výroku žal. úřadu, to vyslovujícím, shledati nezákonnost a jest stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou, resp. pokud se dožaduje toho, aby nss, zrušuje nař. rozhodnutí, uvolnil všecky st-lovy movité i nemovité statky a majetkové hodnoty jakéhokoliv druhu na území republiky čsl., jako nepřípustnou, protože nss dle své organisace (§ 7 zák. o ss.) povolán jest toliko k tomu, aby v odpor vzaté rozhodnutí správního úřadu zrušil, shledal-li stížnost důvodnou, nikoliv však, aby sám činil opatření ve věci samé.

Citace:

Nález č. 1883. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 323-330.