Č. 1967.

Stavební právo: Ježto podle § 112 zák. ze 6. února 1920 č. 116 sb. obec pražská zastoupená primátorem může všechny své námitky proti stavebnímu projektu uplatniti rekursem proti stavebnímu povolení i tehdy, když v předchozím řízení vzneseny nebyly, není vadou řízení, nebylo-li ve smyslu výhrady učiněné zástupcem obce při stavební komisi s vydáním stavebního povolení sečkáno, až obec vyhrazené vyjádření o stavebním projektu podá.
(Nález ze dne 14. února 1923 č. 2540.) Věc: Obec hlavního města Prahy (vr. mag rada Dr. H. Pilz) proti správnímu výboru v Praze (za spolužák stranu řad křižovníků s červ. hvězdou v Praze, adv. Dr. K. Líbal z Karlina) stran postavení kruhové cihelny a domků pro zřízence v Hloubětíně řádem Křižovníků s červenou hvězdou v Praze.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Útraty se straně spolužalované nepřisuzují.
Důvody: Výměrem obecního úřadu v Hloubětíně z 21. října 1921 č. — bylo Rytířskému řádu Křižovníků s červenou hvězdou na základě komisionelního jednání provedeného dne 21. září 1921 uděleno stavební povolení ke zřízení kruhové cihelny a provisorních domků pro zřízence na pozemcích č. kat. — a — v H. K rekursu předsedy Ústřední správní komise pro sjednocenou obec Pražskou, v němž jednak namítáno zanedbání předpisu § 39 stav. ř. pro Čechy, jednak vytýkáno, že území, o něž jde, není ještě regulováno, stavební sbor ústřed. správní komise pro sjednocenou obec Pražskou stavební povolení zrušil Zsv však nař. rozhodnutím odvolání stavebníkovu vyhověl a zrušiv rozhodnutí stavebního sboru, potvrdil stavební povolení dané obecním úřadem H. Rozhodnutí odůvodněno jednak poukazem na to, že projektovaná cihelna se stanoviska živnostensko-právního byla již pravoplatně povolena — jak sděluje připiš osp v Karlíně ze dne 17. dubna 1922, jednak tím, že odepření stavebního povolení z důvodu, že pozemky, na nichž stavba projektována, nejsou v území, jež by bylo plánem polohy upraveno, nedpovídá ani zásadám stavebního řádu, ani odst. 3 zákona o státní regulační komisi, jehož účinnost jest dosud suspendována.
Rozhoduje o stížnosti, kterou proti tomu podává obec Pražská, nss zabýval se především námitkou spolužalované strany, že st-lce nedostává se legitimace k stížnosti. V tom směru bylo uvážiti:
§ 11 zák. ze dne 6. února 1920 č. 116 sb. stanoví, že všechna povolení stavební, která až do dne sloučení sousedních obcí s Prahou budou vydána obecními orgány v obcích sloučených — k nimž dle § 1 zák. ze dne 6. února 1920 č. 114 sb. náleží také obec H. — a která se vztahují na budoucí území hlavního města Prahy, musí býti doručena primátorovi, který má právo podati v zákonné lhůtě do nich stížnost k stavebnímu sboru. Ustanovení ono nabylo dle §§ 4 a 2 zák. z 22. prosince 1920 č. 692 sb. působnosti dnem 1. ledna 1921.
Zákonem posléze citovaným zmocněn zároveň ministr vnitra, aby pro dobu, nežli bude zvoleno a ustaveno Ústřední zastupitelstvo hlavního města Prahy podle zák. ze 6. února 1920 č. 115, jmenoval Ústřední správní komisi pro sjednocenou obec Pražskou, z níž dlužno současně jmenovati dále předsedu, dva místopředsedy a dalších 17 členů do užší správní komise. Ve smyslu § 2 tohoto zákona jsou tyto jmenované orgány povolány vykonávati až do té doby, než budou zvoleny orgány sjednocené obce dle zák. ze 6. února 1920 č. 116, působnost přikázanou těmto orgánům veleným. Přísluší tedy ve smyslu cit. § 2 také předsedovi Ústřední správní komise vykonávati v oné době oprávnění, které v § 11 zák. č. 116 z r. 1920 dáno je primátorovi.
Zákon poskytuje primátorovi resp. předsedovi ústřední správní komise zmíněné právo stížnosti k tomu cíli, aby již před sloučením sousedních obcí s Prahou, jež dle § 5 zák. z 22. prosince 1920 č. 692 nastalo dnem 1. ledna 1922, mohl pomocí tohoto oprávnění vykonávati vliv na stavební rozvoj v celém území hlavního města Prahy se zřetelem na zájmy budoucí stavební úpravy města. Rekursní ono právo nebylo dáno primátorovi Pražskému resp. předsedovi Ústřední správní komise osobně, nýbrž jako representantu či lépe řečeno jakémusi kurátoru budoucí jednotné obce »Hlavního města Prahy«, aby ve věcech stavebních uplatňovati mohl zájem její na jednotném provádění stavebního řádu v celém budoucím jejím území, zvláště zdůrazněný také v § 9, odst 1 č. 9. cit. zák., jakož i zájmy její pojící se k stavební úpravě tohoto jejího území. Bylo tedy oním předpisem sjednocené obci Pražské v uvedených záležitostech stavebních přiznáno zákonem postavení procesní strany, a primátor resp. předseda ústřední správní komise označen zákonem jako onen orgán, který je povolán, aby obec v této její vlastnosti zastupoval. Podal-li tedy do stavebního povolení uděleného obecním úřadem v H. rekurs předseda ústřední správní komise, učinil tak jenom jménem a v zastoupení sjednocené obce Pražské jako zákonný její representant, procesní úkony jím předsevzaté působí tudíž přímo pro sjednocenou obec Pražskou i proti ní. Rekurs onen dlužno považovati právně za rekurs sjednocené obce Pražské, jeho podáním byla tedy vyloučena právní moc onoho stavebního povolení vůči této obci. Podává-li nyní stížnost »Obec Pražská zastupená primátorem Drem Karlem B.«, nemůže tímto pojmenováním býti míněna jiná obec než sjednocená obec Pražská, hlavní město Praha, neboť 1. lednem 1922 (§ 5 zák. z 22. prosince 1920 č. 692) dosavadní obec Pražská jako samostatná obec přestala existovati. Podává tedy stížnost týž právní subjekt, jenž svým kurátorem ex lege v administrativním řízení již jako procesní strana nastupoval. Okolnost, že neužívá stížnost oficielního názvu »hlavní město Praha«, nýbrž zkráceného označení »obec Pražská«, je vzhledem k tomu, že nemůže býti pochybnosti, který právní subjekt pod tímto označením je míněn, irelevantní, stejně jako je bez významu, že pro označení předsedy ústřední správní komise užívá se historického a obvyklého názvu primátor.
Postrádá-li však odvodní spis spolužalované strany u stěžující si obce subjektivní právo (§ 2 zák. o ss), které nař. rozhodnutím mohlo býti porušeno, dlužno poukázati zase na svrchu uvedený předpis § 11 zák. č. 116 z r. 1920, který dal st-lce v uvedených věcech v zajmu budoucí stavební úpravy jejího území postavení procesní strany a tím přiznal jí právo, aby v onom svém zájmu mohla uplatňovati uskutečnění norem stavebního řádu. Tvrdí-li, že nesprávným použitím těchto norem onen zákonem chráněný zájem její byl porušen — nelze jí upírati legitimaci, dovolávati se ochrany tohoto zájmu stížností u tohoto soudu.
O námitkách stížnosti bylo uvážiti:
Bezdůvodnou shledána námitka, že povolení stavební uděleno bylo před skončením stavebního řízeni a nebylo vyčkáno, až státní regulační komise a ústřední správní komise hl. města Prahy sdělí své podmínky, za nichž tyto úřady by s udělením žádaného povolení souhlasily. Stavební řízení konáno a stavební povolení uděleno ještě před 1. lednem 1922 a tudíž (§ 2 zák. 114/20 ve spojení s § 5 zák. 692/20) za platnosti stavebního řádu z 8. ledna 1889 č. 5 z. z. Tento zákon předpisuje toliko, aby stavební konsens předcházelo komisionelní řízení, jak je upraveno § 35 a násl. st. řádu. Toto nařízení bylo v daném případě provedeno 21. září 1921 a stížnost nevytýká určitých vad při řízení tom sběhlých. Námitku dlužno vyložiti buď v ten rozum, že udělení stavebního povolení bylo přípustno jenom za souhlasu stát. regul. komise a ústřední správní komise jakožto úřadů, kterým přísluší rozhodovati o regulaci území sjednocené obce Pražské, nebo tak, že oběma těmto orgánům příslušelo v stav. řízení postavení strany, a že slušelo se stav. povolení sečkati, až učiní svoje vyjádření při stavební komisi vyhrazená. Než ani v tom ani v onom směru nemá stížnost podkladu v zákoně. Pokud se týká státní regulační komise, mohla by se stížnost ovšem opírati o ustanovení 3. oddílu zákona z 5. února 1920 č. 88 sb. Než právě předpisy tohoto oddílu podle § 26 nenabyly dosud účinnosti, a v ostatních oddílech cit. zákona není opory pro názor, že by stavební povolení bylo vázáno souhlasem státní regulační komise, nebo že by této komisi v řízení o povolení stavby dle stavebního řádu z r. 1889 příslušelo postavení strany. Ostatně k uplatňování domnělých procesních práv státní regul. komise jako strany nebyla by st-lka ani legitimována.
Pokud se pak týče ústřední správní komise Pražské, je ovšem na základě § 2 zák. z 22. prosince 1920 č. 692 podle § 9, odst. 1. č. 9 zák. ze dne 6. února 1920 č. 116 sb. příslušná »dohlížeti na jednotné vykonávání stavebního řádu«. Ale ustanovení toto o sobě nemá významu, pokud jí zákon nedává prostředků, aby tento dozor mohla vykonávati. A v ostatních předpisech zákona nalézáme toliko dva, které poskytují ústřednímu zastupitelstvu resp. ústřední správní komisi vliv na jednotné vykonávání stavebního řádu; jednak ustanovení §§ 5 a 11, odst. 1, dle něhož volí stavební sbor, jenž rozhoduje v 2. stolici o všech rekursech podaných ve stavebních věcech do usnesení obecních orgánů obcí sloučených, jednak ustanovení odst. 2 § 11, které nařizuje, že všechna povolení stavební, která až do dne sloučení budou vydána obecními orgány obcí sloučených, musí býti doručena primátorovi, který má právo v zákonné lhůtě z nich se odvolati. Ze žádného z těchto předpisů nelze dovozovati, že by platnost stavebního povolení, daného do dne sloučení obecními orgány některé z obcí sloučených, byla podmíněna souhlasem Ústřední správní komise jako úřadu. Postavení strany v stavebním řízení prováděném obecními orgány obci sloučených bylo pak ovšem přiznáno obci Pražské ustanovením cit. § 11, odst. 2. Ale právě z tohoto ustanovení, které dává obci Pražské, zastoupené primátorem, právo uplatňovati veškery její námitky rekursem proti (parcelačnímu a) stavebnímu povolení i tehdy, když námitky ty v předchozím řízení vzneseny nebyly, vyplývá, že právní posici její nemohla státi se újma tím, že jí, dle mínění jejího nesprávně, odňata byla příležitost, v řízení předcházejícím vydání stavebního konsensu podati svoje vyjádření. Neboť bylo jí volno veškeré námitky, které chtěla vznésti v tomto vyjádření, uplatniti v rekursu do stavebního povolení, což však neučinila.
Bezdůvodnou je i další námitka, která v podstatě vytýká, že stavební povolení je nezákonné proto, že staveniště leží v území, pro něž není dosud regulačního plánu. Stavební řád z r. 1889 nestanoví nikde, že lze stavěti jenom na pozemcích pojatých do plánu polohy, ani nežádá, aby před zastavením pozemku do plánu polohy nepojatého provedeno bylo předem doplnění tohoto plánu v řízení normovaném v §§ 4 a 5 stav. ř. Ovšem musí pozemek prve, nežli možno na něm stavěti, nabýti kvalifi- kace parcely stavební, což se stane buď povolením parcelace ve smyslu § 10 stav. řádu anebo — kde nejde o rozdělení pozemku v několik stavenišť — nějakým jiným aktem stavebního úřadu, jímž se ohledně pozemku onoho činí nějaká disposice dle řádu stavebního. Jak vysvítá z § 10 al. 2 stav. ř., jenž mluví o žádosti za parcelaci i tam, kde plánu polohy dosud není, připouští stavební řád možnost proměniti v parcelu stavebním povolením parcelace i takovou parcelu, která dosud do plánu polohy pojata není, aniž musí předcházeti řízení dle §§ 4 a 5 stav. ř. Je-li však dovolena parcelace pozemku do plánu polohy nepojatého, dlužno dojista připustiti zastavitelnost pozemku ležícího mimo plán polohy i tehdy, když se na několik stavenišť nerozděluje. Na tomto právním stavu nebylo ničeho změněno ani zákonem z 5. února 1920 č. 88, nehledíc ovšem k ustanovení jeho oddílu 3, která však — jak vytčeno již shora — nenabyla dosud účinnosti.
Pokud se týče konečně poslední námitky, opřené o § 39 stav. ř., bylo uvážiti:
§ 39 stav. ř. stanoví, že jde-li při provádění stavby zároveň o provozovnu ve smyslu zákonů živnostenských, nesmí stavební úřad obecní k stavbě takové svoliti dříve, nežli politický úřad povolí provozovnu, a má se při povolování stavby zevrubně říditi podmínkami, které politický úřad byl stanovil.
Zákon, jenž podmínky stanovené úřadem živnostenským prohlašuje tu za směrodatné pro úřad stavební, chce zřejmě ustanovením prvé věty § 39 zameziti, aby obsah stavebního konsensu nebyl v rozporu s konsensem živnostensko-právním, jemuž z veřejných ohledu přiznává přednost. Má-li účelu sledovaného normou § 39 stav. ř. býti dosaženo, nelze vykládati předpis tento jinak, nežli že stavební úřad nesmí a nemůže platně uděliti stavební povolení dříve, než bylo živnostenskými úřady pravoplatně rozhodnuto o přípustnosti projektu a modalitách jeho provedení s hlediska živnostensko-policejního.
Žal. úřad vycházel ve svém rozhodnutí skutečně také z předpokladu že živnostensko-právní schválení provozovny, které bylo uděleno výměrem osp v Karlíně ze dne 27. března 1922 č. — nabylo již právní moci.
Ježto však zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení přiznal, že tento skutkový předpoklad je správný, a zástupce strany spolužalované to potvrdil, takže fakt, že živnostensko-právní schválení sporného projektu v době vydání nař. rozhodnutí bylo již v právní moci, je nesporný, padá tím i poslední námitka stížnosti, jež se proto jeví v celém rozsahu bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 1967. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 502-506.