Č. 2045.Závodní výbory: Rozhodčí komise není příslušná rozhodovati o soukromoprávních účincích výpovědi z pracovního poměru, dané předsedovi závodního výboru bez souhlasu jejího. (Nález ze dne 5. března 1923 č. 394.)Prejudikatura: Boh. 1948 adm. Věc: Siemensovy elektrické podniky, společnost s r. o. v T. proti rozhodčí komisi dle zákona o závodních výborech v Teplicích Šanově o platnost výpovědi dané předsedovi závodního výboru. Výrok: Stížnost, pokud směřuje proti výroku o bezúčinnosti výpovědi předsedy závodního výboru, odmítá se jako nepřípustná; v ostatním zrušuje se naříkané rozhodnutí pro nezákonnost. Důvody: Žal. rozhodčí komise mimo jiné, co není předmětem tohoto rozhodování, vyslovila v nař. rozhodnutí, že výpověď daná předsedovi závodního výboru stěžujícího si podniku Janu R. jest bezúčinná a že stěžující si podnik jest povinen, aby Jana R. za dřívějších podmínek a za současné náhrady mezitím ušlého průměrného výdělku znovu přijal do práce. O stížnosti, navrhující zrušení celého tohoto výroku, uvážil nss toto: V potírané části nař. rozhodnutí obsaženy jsou, hledě k jeho důvodům, dva výroky: 1. Výrok, že výpověď daná předsedovi závodního výboru jest následkem nevyžádání si souhlasu rozhodčí komise dle § 22 zák. o závodních výborech ze dne 12. srpna 1921 č. 330 sb. potřebného bezúčinná; 2. výrok o soukromoprávních důsledcích bezúčinnosti výpovědi ad 1. uvedené co do trvání pracovního poměru Jana R. k st-lce a co do práva a povinnosti z dalšího trvání tohoto poměru plynoucích. Proti prvému výroku neobsahuje stížnost, jak na to správně poukazují odvodní spisy zúčastněných stran, přes kategorický předpis § 18 zák. o ss pražádný stižný bod. Proto bylo tuto část stížnosti odmítnouti jako nepřípustnou, když o příslušnosti komise k takovému výroku dle cit. zák. nevzchází pochybnost, jak uvedeno bylo již také v nálezech ze dne 9. února 1923 č. 1166 a 2190. (Boh. 1948 adm.). Druhou část potíraného výroku odůvodnila žal. komise prostě tím, že je to nutný důsledek stanoviska zaujatého v otázce prvé. Stížnost, která původně směřovala i proti výroku dle § 3 lit. g) cit. zák. o dělnících déle tří let v závodě pracovavších a také vypovězených, která však byla v tomto směru již usnesením tohoto soudu ze dne 7. prosince 1922 č. 18774 odmítnuta, obrací se hromadně proti výrokům komise dle §§ 22 i 3 lit. g) cit. zák. jedině námitkou, že dle cit. § 3 lit. g) měla býti st-lce ponechána volba mezi povinnostmi zaměstnavatelovými v předposledním odstavci cit. litery g) zákonem alternativně uloženými. Jakkoli tedy stížnost neobsahuje námitku nepříslušnosti komise k výroku druhému, musí přece nss sám z povinnosti úřadu nejprve k této otázce zaujmouti stanovisko. V tom směru není nejmenší pochybnosti o tom, že hořejší druhý výrok rozhoduje autoritativně spor, který by mohl po odpadnutí dané výpovědi vzniknouti mezi Janem R. a zaměstnavatelem z čistě soukromoprávního poměru. Jak již nss v cit. nálezu ze dne 9. února 1923 č. 1166, k jehož důvodům se tu dle § 44 j. ř. odkazuje, vyslovil, náleželo a náleží rozhodování sporů z takového pracovního poměru vzcházejících živnostenstenským event. řádným soudům a nebylo zákonem o závodních výborech na rozhodčí komise dle tohoto zákona zřízené přeneseno. Překročila tedy rozhodčí komise, když si přisvojila rozhodování o hořejších povinnostech zaměstnavatelových z pracovního poměru, meze určené zákonem o závodních výborech její působnosti, i jest tato část jejího rozhodnutí nezákonná, pročež bylo nař. rozhodnutí v tomto bodu dle § 7 zák. o ss zrušiti.