Č. 2061.Pozemková reforma: 1. Vady sběhlé při soudním doručení oznámení o zamýšleném převzetí zabraných nemovitostí vymykají se z kognice nss-u. — 2. Není nezákonným ani vadným, pojal-li stpú do oznámení o zamýšleném převzetí také některé nemovitosti, na které výpověď z hospodaření nevztáhl. — 3. Kdo je representantem fideikomisu? — 4. Záboru podléhá i majetek svěřenský. — 5. Výpověď z hospodaření může býti dána dříve než bylo poznamenáno a oznámeno zamýšlené převzetí. — 6. Stát může zabranou půdu převzíti též pro sebe, a to i k účelům výdělečným. — 7. Nedostatek pracovního plánu neodsunuje povinnost vlastníka zabranou půdu státu odevzdati. (Nález ze dne 8. března 1923 č. 3719.)Prejudikatura: Boh. 1778 adm. a j. Věc: Eugen Cz. v J. H. a společníci (adv. Dr. Frant. Nepustil z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. president v. v. Rud. Vyšín) stran zamýšleného převzetí zabraných nemovitostí. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Návrhem datovaným 26. června 1922, podaným u zemského soudu civilního v Praze, navrhl žal. úřad, aby se ve vložce č. — č. d. z. poznamenalo podle § 5 a násl. zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. a § 2 a násl. zákona ze dne 6. dubna 1920 č. 329 sb., že žal. úřad zamýšlí převzíti všechny nemovitosti v této vložce zanesené a aby toto zamýšlené převzetí bylo oznámeno všem osobám, proti kterým návrh ten směřuje, s tím, aby ve 30 denní lhůtě se u onoho soudu vyjádřily, zda a pokud na nemovitosti ty uplatňují své právo dle § 11 zábor. zák. Návrh směřoval proti Eugenu Cz., požitkovému vlastníku a držiteli uvedeného velkostatku, proti Dru Jaroslavovi T.-H. jako opatrovníku svěřenství a potomstva a Dru Františku Cz. jako čekateli svěřenství, a navrženo, aby těmto příslušné usnesení soudní s oznámením bylo doručeno. Knihovní žádostí téhož data navrhl žal. úřad u okres, soudu v Jindř. Hradci, aby stejná poznámka byla učiněna v řadě knihovních vložek v žádosti té uvedených a aby oznámení o zamýšleném převzetí s výzvou svrchu uvedenou bylo doručeno Eugenu Cz. Proto těmto opatřením stpú-u směřuje stížnost podaná u nss-u jednak Eugenem Cz., jednak svěřenským panstvím v Jindř. Hradci, zastoupeným požitkovým držitelem, kurátorem svěřenství a potomstva a dvěma čekateli. Námitky stížností uplatňované týkají se opatření žal. úřadu o majetku fideikomisním i allodním majetku Eugena Cz. — Rozhoduje o stížnosti veden byl nss těmito úvahami: ad 1. a 2. Ze spisů je patrno, že žal. úřad učinil u okres, soudu v Jindř. Hradci návrh, aby oznámení o zamýšleném převzetí všech v návrhu tom uvedených nemovitostí, ležících v obvodech různých okresních soudů, doručeno bylo st-li Eugenu Cz., jako majiteli těchto nemovistotí. Návrh podán byl v šesti vyhotoveních, poněvadž šlo o nemovitosti ležící v obvodech pěti okresních soudů a vyhovoval tedy úplně předpisu § 2 zák. ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. Dle § 3 cit. zákona bylo věcí soudu, u něhož oznámení to bylo podáno, aby nařídil poznámku zamýšleného převzetí a doručil vlastníku dle předpisů o doručování žalob oznámení s vyzváním, aby se u téhož soudu do 30 dnů ode dne doručení vyjádřil, zda uplatňuje u nemovitostí k převzetí určených své právo dle § 11 zábor. zák. Jestliže pak soud v Jindř. Hradci nedoručil oznámení to st-li do vlastních rukou a nepřipojil k němu uvedené vyzvání, jak tvrdí stížnost, pak nelze ovšem právem tvrditi, že by opatření žal. úřadu bylo nezákonným neb vadným, nýbrž lze mluviti leda o vadě sběhlé při aktu soudním. Přezkoumání aktů soudních vymyká se však dle § 3 a) zák. o ss kognici tohoto nss-u a musely proto tyto námitky býti jako nepřípustné odmítnuty. Ad 3. Zamýšlené převzetí a výpověď z hospodaření jsou dva akty od sebe odlišné; stpú má, pokud zákon neustanovuje jinak, dle § 12 náhr. zákona dáti před skutečným převzetím zabraného majetku osobám hospodařícím výpověď. Ale o skutečné převzetí zatím nejde, nýbrž pouze o oznámení zamýšleného převzetí, a tu zůstaveno je stpú-u právo, aby — pokud nebude chtíti přistoupiti ke skutečnému převzetí — buď hospodaření vůbec nevypovídal, nebo je vypovídal jen při některých zabraných nemovitostech. Nelze proto shledávati ani nezákonnost ani vadu řízení v tom, že do nař. opatření, při kterém jde o zamýšlené převzetí, tedy o práci přípravnou (nadpis části I. a) cit. zák.), pojal i některé nemovitosti, na které nevztáhl výpověď z hospodaření. Je tedy tato námitka bezdůvodná. ad 4. Opatření žal. úřadu, obsažené v návrhu podaném u zem. soudu civ. v Praze, směřovalo proti Eugenu Cz., jako požitkovému vlastníku a držiteli velkostatku J. H., proti opatrovníku svěřenství a jednomu čekateli. Poněvadž jde nesporně o svěřenství, mělo opatření toto směřovati proti fideikomisu jako právnické osobě, poněvadž vlastníkem je dle stálé judikatury nss-u fideikomis sám a dle § 2 náhr. zákona má zamýšlené převzetí žal. úřadem býti oznámeno — ovšem prostřednictvím soudu — vlastníkovi zabrané nemovitosti. Fideikomis representují však krom uživatele a kurátora nejbližší čekatelé, tedy nikoli držitel, kurátor a jeden čekatel a je tedy ovšem nař. opatření vadným potud, že žal. úřad subjekt, proti němuž opatření to směřuje, vadně uvedl. Ale vadu tu neshledal nss podstatnou proto, poněvadž jak plyne ze stížnosti, všichni representanti fideikomisu o opatření žal. úřadu fideikomisu se týkajícího se dověděli a je v čas stížností k nss-u podanou naříkají, takže vadou tou neutrpěl fideikomis žádné újmy. Proto shledána výtka tato bezdůvodnou. ad 5. a 6. Dle § 1 zábor. zák. zabírá se státem velký majetek pozemkový v území čsl. republiky, v to čítajíc velký majetek vázaný. Je tedy zabrán i svěřenský velkostatek, o který jde. Právo státu na převzetí zabraného majetku založeno je záborovým zákonem samým (§ 5 zábor. zák.). Podléhá-li tedy svěřenský velkostatek J. H. záboru — a to stížnost vlastně nepopírá — může již eo ipso přistoupeno býti i k jeho převzetí a nemůže tomu svazek svěřenský býti na závadu. Může-li pak býti státem převzat, mohou ohledně něho ovšem býti provedeny i úkony, které zákon náhradový označuje jako přípravné práce, tedy poznámka zamýšleného převzetí a oznámení zamýšleného převzetí, aniž je tomu na překážku skutečnost, že jde o majetek vázaný. Záborový zákon zkrátil nebo změnil právě nabytá práva čekatelů, rovněž jako zasáhl do sféry práva vlastnického. § 9 zábor. zák. 2. odst., jehož se stížnost dovolává, jedná, jak ze souvislosti s odstavcem 1 patrno, o tom, jak postupovati je při skutečném převzetí, o které však posud nejde. Z řečeného vyplývá však i bezpodstatnost námitky vady řízení, spočívající v tom, že nebylo šetřeno práv osob, stojících pod zvláštní ochranou zákona, tedy zřejmě čekatelů fideikomisu. Neboť je-li právo státu k převzetí zabraných nemovitostí založeno již zákonem samým a je-li i majetek svěřenský státem zabrán, pak není zajisté potřebí, aby bylo s vlastníkem svěřenství jednáno o tom, kdy a jak chce zákonem uložené povinnosti dostáti, třeba by i šlo o zájmy osob, stojících pod zvláštní ochranou zákona občanského resp. nesporného patentu. Dovolávati se tohoto ve směru řízení je ostatně již proto nemístným, poněvadž pouze v § 20 náhr. zák., jednajícím o výpovědi z hospodaření, a to pro řízení soudní, stanoveno jest, že soud rozhoduje v řízení nesporném. Nař. opatření je opatřením správního úřadu, nikoliv soudu a jde o zamýšlené převzetí a nikoliv o výpověď. ad 7. Stížnost tvrdí, že oznámení o zamýšleném převzetí musí předcházeti před výpovědí a míní, že opačný postup příčí se duchu náhradového zákona. Kdyby to i pravda bylo, mohla by z námitky té vyplývati snad nezákonnost výpovědi dané z hospodaření, nikoli však nezákonost opatření touto stížností naříkaného; ale nss nepokládá tento názor stížnosti za správný. Dle § 23 náhr. zák. může býti dána výpověď, když byla poznámka záboru neb zamýšleného převzetí vykonána neb současně s výpovědí se vykoná. Již z tohoto ustanovení plyne, že zákon nemá na mysli přesné pořadí, totiž: poznamenání záboru, pak poznamenání zamýšleného převzetí a pak teprve výpověď, nýbrž že výpověď může býti dána event. před poznamenáním a oznámením zamýšleného převzetí, byl-li poznamenán zábor. Že ten poznamenán byl, stížnost nepopírá. Proto je námitka, že postup úřadu v té příčině příčí se duchu zákona, bezdůvodná. ad 8. Objekty uvedené v § 3 a) zábor. zák. jsou ovšem po zákonu samém ze záboru vyloučeny. Ale vyloučení to nenastává ipso facto, nýbrž jest třeba, aby bylo deklarováno zvláštním rozhodnutím stpú-u. Dokud strana nevznesla nárok plynoucí z § 3 a) zábor. zák. in judicium tím, že zažádala o vyloučení určitých objektů dle tohoto ustanovení, stačí, když si stpú před svým disposičním aktem s půdou zabranou odpoví na otázku, zda není tu objektů dle § 3 a) zábor. zák. ze záboru vyloučených, jen pro svoji potřebu a když neshledá ničeho, co by ho nutilo ke kladnému zodpovědění otázky té a zejména nemaje podnětu daného vlastníkem pojme do disposičního svého aktu veškerou půdu zabranou. Stížnost ani netvrdí, že by před vydáním nař. opatření bylo bývalo uplatňováno, že mezi nemovitostmi, jež žal. úřad dle nař. opatření za- mýšlí převzíti, jsou objekty, mající znaky v §u 3 a) zábor. zák. uvedené, uvádějíc pouze, že v podáních z 11. a 14. srpna 1922, tedy po doručení nař. opatření, objekty takové uvedla a o vyloučení jich žádala. Vzhledem ke svrchu uvedenému názoru jeví se tedy námitka čerpaná z §u 3 a) zábor. zák. bezdůvodnou. Pokud jde o ustanovení §u 20 příděl. zákona, netvrdí stížnost, že by před vydáním nař. rozhodnutí byla vznesena žádost o propuštění půdy dle tohoto §u. Proto nemůže vytýkati, že ustanovení tohoto §u bylo porušeno, a výtka ta je bezdůvodná. Při veřejném ústním líčení tvrdil ovšem zástupce st-lů, že již před vydáním nař. opatření byl uplatněn nárok na vyloučení objektů dle § 3 a) zábor. zák. a nárok, aby stěžovatelům dle § 20 příděl. zák. určité objekty byly ponechány, a dovozoval nezákonnost nař. opatření z toho, že před jeho vydáním o nárocích těch nebylo rozhodnuto. Tu jde o novou námitku v písemné stížnosti neuplatněnou, kterou se nss vzhledem k § 18 zák. o ss zabývati nemohl. ad 9. Námitky stížnosti, dovozující, že zamýšlené převzetí není v souhlase s cíli a účely zákonů o pozemkové reformě, jsou bezdůvodné. Stížnost vychází, vznášejíc tyto námitky, z právního názoru, že stát zabranou a převzatou půdu musí přiděliti a že by si nejvýše směl část její ponechati k účelům všeobecně prospěšným. Tento názor je však mylný. Z důvodů vyslovených ve zdejším nálezu ze dne 22. prosince 1922 č. 19610/22, Boh. 1778 adm., na který se dle § 44 jedn. ř. poukazuje, trvá nss na názoru, že stát není povinen zabranou a převzatou půdu přiděliti, nýbrž že ji může i pro sebe podržeti a to netoliko pro účely všeobecně prospěšné, nýbrž pro účely jakékoli, tedy třeba i čistě výdělečné. Nehledě tedy k tomu, že nař. opatření neobsahuje vůbec ještě výroku o tom, jak stát s půdou, kterou převzíti hodlá, naloží, nejsou tyto námitky důvodné. Pokud by snad st-lé vývody těmi chtěli prokázati zásadní nevhodnost převzetí lesní půdy státem vůbec, ať k jakýmkoliv účelům, jsou námitky bezdůvodné vzhledem k jasnému znění zákona, který záboru a tím i převzetí podrobuje všelikou půdu bez rozdílu, tedy i půdu lesní, o níž se zejména i § 10 příděl. zák. zmiňuje. Z §u 12 náhr. zák. nelze ničeho dovozovati pro stanovisko stížnosti. Ustanovení §u 12 má na mysli především hospodaření na pozemcích zemědělských v užším smyslu a nelze z něho dedukovati, že by chtěl z disposice své vyloučiti lesy, když sám naznačuje, že direktivy tam ohledně výpovědi stanovené užíti jest zpravidla, t. j. v pravidelných případech. Z uvedeného ovšem plyne, že není tu ani vady řízení, když žal. úřad předem nezjistil, je-li hospodaření na nemovitostech, o něž jde, vzorné a bude-li převzetí způsobilé, aby zvýšilo produkci, poněvadž námitka tato směřuje k hájení řádné výroby, tedy k obhajobě zájmů veřejných. K obhájení zájmů těch povolán je však úřad, nikoliv st-lé. ad 10. Nedostatek stanovení postupu a plánu, dle kterého žal. úřad chce postupovati, nemůže odsunouti povinnost vlastníka zabraného majetku tento státu odevzdati, když, jak uvedeno, povinnost ta založena je zákonem samým (§ 5 zábor. zák.). Předpisy o plánu pracovním i povšechném, jichž se stížnost dovolává, jsou sice obsaženy v zákoně a jsou tedy normami zákonnými. Předpisy ty ukládají však pouze určitou úřední povinnost stpú-u, tedy závazek pro úřad, nikoliv však pro stranu subjektivní právo. Že tomu tak, vyplývá již z toho, že zákon nemluví o nějakém řízení, které bylo by se stranami při sdělávání plánu provésti, že předpisy ty nevztahují se na konkrétní nějaké akty, nýbrž dávají jen povšechné direktivy o vhodném postupu, nestanovíce žádných sankcí pro případ jich nezachování. Proto nemůže stížnost nedostatek plánů uplatňovati, když st-lé nemají práva žádati jich sdělání. ad 11. Námitkou, že se záborový zákon příčí ústavním zákonům platným v době jeho vydání a že proto je neplatný, se nss vůbec zabývati nemohl. Neboť ohledně zákonů může nss pouze zkoumati, byl-li zákon řádně vyhlášen (§ 8 zák. o ss a § 102 ústavy). Ve směru vyhlášení však ani stížnost sama závady žádné nevytýká. Námitka, že zákony o pozemkové reformě odporují mírové smlouvě Saint-Germainské, není dostatečně konkretisována ve smyslu § 18 zák. o ss, když stížnost ani neuvádí, v čem odpor ten shledává. Proto nemohl nss na zkoumání námitky té vejíti. Nebyla tedy ani jedna z výtek stížností uplatněných shledána důvodnou a byla proto stížnost zamítnuta.