Č. 2316.

Církevní věci. — Řízení před nss-em: 1. Náboženská matice česká jest jako právnická osoba oprávněna ke stížnosti na nss proti povinnostem jí uloženým. — 2. Katolický duchovní správce, který proto, že uzavřel sňatek manželský, byl rozsudkem církevního soudu zbaven úřadu, nemá nároku na pensi.
(Nález ze dne 5. května 1923 č. 6633).
Věc: Česká náboženská matice, zastoupena finanční prokuraturou v Praze (rada Dr. Kučera) proti ministerstvu školství a národní osvěty (okr. kom. Dr. Tom. Kudláček — za zúčastněnou stranu Frant. D. — adv. Dr. Jos. Choc z Prahy) o přiznání pense býv. faráři Františku D.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Zem. správa politická v Praze nevyhověla rozhodnutím z 22. července 1922 žádosti Františka D., bývalého katolického faráře, o přiznání pense, poněvadž byl jmenovaný rozsudkem příslušného církevního soudu ze dne 31. srpna 1920 z církve římsko-katolické pro sňatek vyobcován, následkem čehož nelze mu povoliti pensi z náboženské matice, ježto pensi tu možno přiznati dle zákona ze dne 28. března 1918 č. 115 ř. z. a ostatních kongruových zákonů, pokud citovaným zákonem zrušeny nebyly, pouze římsko-katolickým duchovním, jímž jmenovaný následkem exkomunikace býti přestal.
K odvolání Františka D. bylo nař. rozhodnutím toto rozhodnutí zrušeno a zsp-é ponecháno, aby býv. faráři D. poukázala od 1. srpna 1920 zákonnou pensi dle platných předpisů.
Stížnost české náboženské matice poukazujíc na historický vývoj, dovozuje, že jmění náboženské matice může sloužiti pouze k účelům církevním. Těm by však nesloužilo, kdyby byla poukázána pense z náboženské matice duchovnímu, který řád církve hrubě porušil a církevním soudem byl uznán vinným jednoho z nejtěžších zločinů proti církvi. Týž porušením slavnostně převzaté povinnosti celibátu donutil úřady církevní, aby jej zbavily duchovního úřadu.
Okolnost, že farář D., oženiv se, nejednal proti státním zákonům, nemůže padati na váhu, neboť nárok na pensi přísluší mu pouze jako katolickému duchovnímu a jde tu o právo plynoucí z úředního poměru jmenovaného k církvi katolické. Dle §u 13 zák. ze dne 19. září 1898 ř. z. č. 176 mají nárok na pensi toliko ti duchovní, kteří se stali nezpůsobilými ke službě bez zavinění. Takovou nezpůsobilostí může býti však jen nezpůsobilost fysická, nikoliv morální, což vysvítá z toho, že dle stálé judikatury vyžaduje se vysvědčení úředního lékaře o trvalé tělesné nezpůsobilostí duchovního, činícího nárok na přeložení na odpočinek.
V daném případě jde o morální nezpůsobilost a tu se mohl žal. úřad opříti pouze o zákon ze dne 7. května 1874 ř. z. č. 50. Podle tohoto zákona jest věcí církevních úřadů rozhodovati o otázce, je—li obročník z morálních důvodů ještě způsobilým zastávati svůj úřad. § 7 cit. zák. nebyl zrušením překážky manželství §u 63 o. z. o. vysloveným v § 25 zák. ze dne 22. května 1919 č. 320 sb. nikterak dotčen.
Oženěním se zbavuje se katolický duchovní vlastní vinou způsobilosti k vykonávání svého úřadu, zbavuje se tudíž sám příjmu z tohoto úřadu plynoucího a nemá pak ani nároku na pensi.
Rozhoduje o této stížnosti nss nezabýval se otázkou, zda by ministerstvo při správě státních peněz mohlo zmocniti finanční prokuraturu, aby jménem státu stěžovala si do vlastních disposic ministerstva se státními penězi — nýbrž přihlédl k tomu, že nař. rozhodnutím bylo povoleno výslužné z náboženské matice, tedy z fondu od státní pokladny rozdílného, samostatnou osobností právní vybaveného, neboť podle dosud platných předpisů kongruových — zák. ze dne 28. března 1918 č. 115 ř. z. a ze dne 19. září 1898 č. 176 ř. z. — jest náboženská matice a nikoliv stát subjektem povinným k placení výslužného římsko-katolickým duchovním trvale k službě nezpůsobilým — argum. § 13, odst. 2. zák. ze dne 19. září 1898 č. 176 ř. z.
Náboženská matice byla založena po zrušení četných klášterů kabinetními listy císaře Josefa II. ze dne 27. února a 11. března 1782; v prvém listě prohlásil tento panovník, »že jest dalek toho, aby toho nejmenšího ze jmění oněch klášterů použil pro cizí, pouze světskou potřebu« a že chce jmění toto věnovati »ke zřízení náboženské a farní pokladny (později náboženskou maticí zvané), aby z ní především bývalým mnichům a mniškám vypláceny byly pense; po odumření těchto percipientů mají býti všechny příjmy onoho fondu použity jedině a výlučně k prospěchu náboženství«.
Pokud pak jde o správu zmíněné pokladny, nařídil císař Josef II., aby byla za tím účelem zřízena v každé zemi zvláštní administrační pokladna, odlišná od pokladny státní (kamerální).
Náboženské matice zemské byly pak povinny si vzájemně vypomáhati a teprve když příjmy všech jednotlivých fondů těchto nestačily ke krytí potřeb církevních, měla jim ze státních prostředků býti poskytována dotace, při čemž však již v nejvyšším rozhodnutí ze dne 15. července 1783 bylo nařízeno, že tyto státní příspěvky jsou poskytovány jenom jako zálohy, jež třeba státní pokladně vrátiti, jakmile se u náboženských matic vyskytne přebytek.
Na tomto stavu věci se ani v pozdějších dobách ničeho nezměnilo a bylo zejména cís. rozhodnutím ze dne 1. prosince 1838 vysloveno, že politické provinciální fondy — k nimž čítati jest i náboženské matice — jsou povinny přijaté zálohy státu vrátiti. V čl. 31 cís. patentu ze dne 5. listopadu 1855 č. 195 ř. z. (konkordát) praví se pak, že »statky, z nichž náboženská matice sestává, jsou podle jejich vzniku majetkem církve a spravují se ve jménu církve« .... a že k doplnění toho, co schází ke krytí potřeb, jež hraditi má náboženská matice, »bude císař týmž způsobem jako dosud vypomáhati«.
Zákonem ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z. byl sice konkordát a uvedený císařský patent v celém svém obsahu zrušen, přes to však nenastaly v nazírání na právní povahu náboženské matice jako zvláštního fondu a samostatného právního subjektu od státu odlišného nijaké změny, neboť ani tento zákon ani zákon z téhož data č. 51 ř. z., jenž nově upravuje příspěvky k náboženským maticím, nemá ustanovení, jímž by se právní povaha onoho fondu zásadně měnila.
Ani zřízením samostatného státu československého nebyla v tomto směru přivoděna nějaká změna, neboť ani ústavním, ani žádným jiným zákonem nebylo jmění náboženských matic prohlášeno za jmění státní a nepřevzal také čsl. stát na sebe plnění oněch závazků, jež jsou platnými normami uloženy náboženským maticím.
Jest tedy i dnes považovati náboženskou matici za samostatnou právnickou osobnost, za jakou ji také literatura i správní judikatura uznává.
Bylo-li tudíž české náboženské matici nař. rozhodnutím na základě kongruových zákonů uloženo, aby bývalému faráři D. vyplácela výslužné, nelze tomuto fondu odepříti legitimaci ke stížnosti.
Při tom nepadá na váhu, že min. školství, jež ve věci rozhodlo, jest po zákonu též správcem náboženské matice, poněvadž min. školství, vydávaje nař. rozhodnutí, vystupoval jako nositel státní moci rozhodovací a nikoliv jako správce náboženské matice.
Ve věci samé uznal pak nss stížnost náboženské matice důvodnou, vycházeje z těchto úvah:
Samostatnou osobou právnickou se samostatným jměním zůstává náboženská matice i tehdy, když bez příspěvků státních povinnostem jí uloženým nemůže dostáti.
Příspěvky ty plynou do náboženské matice, stanou se jejím jměním a slouží jako takové k úhradě povinností, aniž lze rozeznávati mezi požitky poskytovanými z původního jmění matice a požitky uhrazenými z dotace státní.
Dle § 1 zák. z 19. září 1898 č. 176 ř. z. se samostatným katolickým duchovním správcům a kněžím pomocným stavu jejich přiměřený nejmenší příjem, pokud není hrazen požitky s duchovním úřadem spojenými — doplňuje z náboženských matic a příspěvků do nich. V důsledku tohoto ustanovení stanoví § 13 téhož zákona, že přísluší nárok na pensi duchovním správcům, kteří beze své viny se stali k službě nezpůsobilými. Pozdějšími předpisy kongruovými nebylo toto základní ustanovení, dle něhož jedině jest posuzovati oprávněnost nároku na výslužné, nijak pozměněno; výslužné pro takové duchovní správce hraditi jest, pokud příjmy obročí, jehož uživatelem deficient byl, nestačí ke krytí výslužného, z náboženských matic, pokud se týče státní dotace jejich. Z těchto ustanovení jde, že kongrua přísluší katolickému duchovnímu tak dlouho, dokud činnou službu skutečně vykonává, čili dokud jest ještě duchovním správcem, nárok pak na platy odpočivné podle § 13 cit. zák. jen duchovnímu správci, který stal se bez viny své k úřadu duchovního správce nezpůsobilým. Předpokladem pro oba platy jest tedy, aby tu byl duchovní správce katolické církve — pro kongruu v činné službě — pro výslužné duchovní správce k další službě bez viny své nezpůsobilý.
Byl-li katolický duchovní správce svého úřadu zbaven, pozbývá tím všech nároků na požitky, plynoucí z jeho beneficia, na kongruu i na výslužné. To vysvítá též z úvahy, že požitky odpočivné dle povahy své jsou rovněž požitky plynoucí ze služebního poměru, že úředník, jenž zbaven byl svého úřadu, ztrácí tím nejen nárok na služné a jiné požitky, z jeho úřadu plynoucí, nýbrž i nárok, aby jako úředník byl dán do výslužby s příslušnými požitky odpočivnými.
Z rozsudku bisk. dieces. soudu v Litoměřicích z 31. srpna 1920 spisům přiloženého jest zjevno, že zúčastněná strana byla uznána vinnou přestupkem kanonu 133 § 4, přestupkem kanónu 2388 a 2346 a odsouzena k suspensi, exkomunikaci a ztrátě beneficia. O tom není sporu. Zúčastněná strana proti tvrzení stížnosti pouze namítla, že rozsudek ten pro otázku výslužby nemá významu a že nelze tvrditi, že se stal farář D. vinou svou k úřadu katolického duchovního správce neschopným tím, že uživ práva občanského zrušením § 63 o. z. o. vzniklého, uzavřel sňatek manželský. Jde tedy o to, zdali a pokud rozsudek duchovního soudu musil býti respektován úřadem státním, který rozhoduje o otázce přiznání výslužného podle zákonů kongruových.
Ve směru tom dlužno poukázati na to, že podle § 14 zákona ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z., jakož i podle § 27 tohoto zákona příslušná jest toliko církevní vrchnost rozhodovati o tom, zdali podřízený jí katolický duchovní správce koná povinnosti svého úřadu nebo zda pro porušení jich má býti svého úřadu zbaven.
Stanoví-li § 14, že spravují arcibiskupové a biskupové vnitřní záležitosti svých diecesí podle církevních předpisů, pokud tyto nejsou v rozporu se státními zákony, a dovoluje-li § 27 cit. zák., aby poskytnuta byla státní pomoc k provedení církevních nařízení a rozhodnutí v oněch případech, kdy jest zapotřebí opatření k provedení sezazení neb odstranění jednotlivých osob z církevních úřadů a obročí, nařízeného některým církevním představeným, pak uznává řečený zákon, že spadá disciplinární a soudní pravomoc církevních vrchností nad osobami duchovními jim podřízenými, jež se provinily proti církevním předpisům, do vnitřních záležitostí církevních.
Zákon ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z., jest ve státě čsl. ještě součástí platného právního řádu, neboť předpisy jeho nebyly ani ústavní listinou, ani jinými zákony zrušeny; názor ten vyslovil nss již ve svém nálezu Boh. 1661 adm. a stačí, pokud jde o tuto otázku, poukázati zde po rozumu § 44 jedn. řádu na důvody tohoto nálezu.
Byl-li tudíž biskupský diecesní soud v Litoměřicích oprávněn vynésti výrok, že se farář D. provinil proti předpisům kanonického práva a porušil závazky a povinnosti, jež přijetím vyššího svěcení na sebe vzal, a zbavil-li jmenovaného za to provinění v mezích své kompetence jeho duchovního úřadu, jest správní úřad na výrok tohoto soudu vázán.
Žal. úřad také sám uznává, že biskupský soud byl oprávněn trestní řízení proti faráři D. provésti, neboť vyslovuje, že rozhodnutím tohoto soudu byla platně vyřčena nezpůsobnost bývalého faráře D. dále zastávati úřad, jehož nositelem byl až do vydání rozsudku církevního soudu.
Pokud pak jde o to, zdali rozsudek onen neodporuje ani státním zákonům ani církevním předpisům, ve státě čsl. platným, jest podotknouti, že pro duchovní římsko-katolického vyznání, činné ve státě čsl., platí, tak jako tomu dříve bylo, církevní předpisy, zejména předpis, že mají římsko-katoličtí kněží žíti v celibátu a neodporuje tudíž výrok církevního soudu, vyslovující, že farář D. svým jednáním poiušil předpis kanonického práva, církevním předpisům.
Z okolnosti, že platné státní zákony nezakazují již manželství kněží katolických, nelze dovoditi, že taková státem uznávaná manželství lze srovnati s platnými předpisy církevními a že farář D., používaje státem zaručené možnosti sňatku manželského, nemohl tím porušiti slib čistoty při vyšším vysvěcení vůči církvi katolické složený, ani dovoditi, že zrušením překážky manželství v § 63 o. z. o. dříve vytknuté pro obor státní stal se neplatným příkaz církevní, aby příslušníci stavu duchovního žili v celibátu.
Ze znění nař. rozhodnutí, jež poukazuje bývalému faráři pensi v úvaze, že týž oženěním se neprovinil se proti právu státnímu, poněvadž použil platných státních zákonů zaručujících jemu možnost uzavříti sňatek, ještě zřetelněji však z dodatku, jenž k nař. rozhodnutí byl připojen a řízen toliko na zsp-ou, jest zjevno, že žal. úřad vychází z názoru, že zákonem ze dne 22. května 1919 č. 320 sb. nastala, i pokud jde o nárok na výslužné podle § 13 cit. zák. kongruového, taková změna, že od doby účinnosti zákona ze dne 22. května 1919 nemůže býti katolickému duchovnímu správci odepřeno výslužné i když se oženil. Tento názor jest však právně mylný, neboť zrušením § 63 o. z. o., vysloveným §em 25 zákona č. 320 ex 1919, byl dosavadní právní řád změněn jedině a toliko v tom směru, že se strany státu není nyní katolickým duchovním bráněno, aby uzavřeli platný sňatek; nějakou změnu vnitřních zákonů církevních nebo kongruových zákonů nebo zákona ze dne 7. května 1874, ustanovení § 25 zákona ze dne 22. května 1919 ani mlčky, ani výslovně nepřivodilo, nedotklo se tudíž také nikterak služebního poměru faráře D. k jeho církevní vrchnosti a závazků, jež vstoupením do stavu duchovního a přijetím vyššího svěcení na sebe vzal, ke kterýmž povinnostem čítati jest dle církevních předpisů i povinnost udržovati celibát.
Když dle toho, co shora uvedeno, farář D. příslušným soudem církevním byl odsouzen, že jednáním svým vědomě porušil povinnosti duchovního správce a zbaven svého úřadu (beneficia), tudíž v době, kdy o výslužbu žádal, již duchovním správcem nebyl, nýbrž z viny své se stal k službě nezpůsobilým, nebylo tu právního důvodu, aby mu bylo přiznáno výslužné, nař. rozhodnutí, jež vychází z opačného, ale právně mylného právního názoru, musilo tudíž podle § 7 zák. o ss býti zrušeno.

Citace:

Nález. č. 2316. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1198-1202.