Č. 1897.

Pozemková reforma — mimořádná opatření (Slovensko): 1. Ministr s plnou mocí pro správu Slovenska rozhoduje i za platnosti § 4 zákona č. 330/19 s konečnou platností o schválení smluv kupních o nemovitostech na Slovensku — pokud nejde o půdu zabranou. — 2. Ani zcizitel ani nabyvatel nemovitosti není legitimován k rekursu proti výroku úřadu, kterým trhová smlouva jím ujednaná byla schválena.
(Nález ze dne 27. ledna 1923 č. 1276.)
Věc: Arpád K. a Markéta K. (adv. Dr. Rudolf Bloch z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska (za zúčastněnou stranu — Emila D. adv. Dr. B. Mautner z Prahy) stran neschválení kupní smlouvy.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Usnesením z 20. července 1921 schválil užší výbor župy Oravské k žádosti Arpáda K. a Markéty K. trhovou smlouvu ze dne 4. července 1921, kterou uvedení prodali nemovitosti, jim stejným dílem náležející, a to pozemky ve výměře 114 kat. jiter se stavbami, zapsané - v Markovi D. za kupní cenu 680000 Kč, poněvadž předpisům § 6 nař. ministra pro Slov. č. 11/19 neodporuje.
Rozhodnutím z 19. ledna 1922 zrušil ministr pro Slov. ke stížnosti Emmy D., jakožto opatrovnice Marka D., usnesení užšího výboru župy Oravské č. 3411/21 jako protizákonné a nařídil výmaz schvalující doložky na trhové smlouvě, poněvadž jde o jednání, které odporuje všeobecným zájmům, ježto jest známo, že župa Oravská jest přesídlena a každoročně značná částka obyvatelstva polním hospodářstvím se zabývajícího a nemajícího v župě dostatečné obživy, nucena je v jiných župách hledati zaměstnání na cizím majetku a není přípustno, by s ohledem na tyto poměry v případě odprodeje tak značného nemovitého majetku jen jedinému kupci trhová smlouva byla schválena.
Rozhoduje o stížnosti Arpádem K. a Markétou K. podané řídil se nss následujícími úvahami:
Při ústním líčení namítal zástupce zúčastněné strany, že vzhledem k ustanovení § 5, 2. věta zák. z 11. června 1919 č. 330 sb. napadené rozhodnutí ministra pro Slov. není rozhodnutí konečné, ježto podléhá instančnímu přezkoumání stpú. Výtka tato není důvodná.
Cit. § 5 vyslovuje ve druhé větě, že pozemkový úřad dozírá na provádění § 4 zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. o mimořádných přechodních ustanoveních na Slovensku.
Ustanovení toto třeba, hledíc k výrazu »dozírá«, vykládati v ten smysl, že stpú-u vyhrazena jest pouze dozorčí moc nad prováděním cit. § 4, čímž všaik instanční postup ohledně rozhodnutí podle tohoto předpisu vydaných tak, jak upraven jest nařízením min. pro Slov. ze dne 12. ledna 1919 č. 11 z r. 1919 v § 7, odst. 4, vyjímajíc ovšem případy, ve kterých se jedná o zabraný majetek (§ 7 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb.), zůstává nezměněn. Jest tedy v případech týkajících se opatření ve smyslu cit. § 4 až na předem uvedenou výjimku, o kterou se zde nejedná, konečnou instancí správní ministr pro Slov., jehož rozhodnutí jest v daném případě též předmětem stížnosti k nss-u. Ve stížnosti uplatňována jest především námitka, že úřad nebyl oprávněn rozhodovati v cestě instanční o opravném prostředku opožděně podaném.
Odpověď na otázku, byla-li stížnost včas podána, může však míti pro výsledek sporu jen v tom případě význam, jde-li o stížnost přípustnou, zejména též o stížnost subjektu, který k podání jejímu jest legitimován. Proto musil nss v prvé řadě uvažovati, je-li přípustný rekurs smluvních stran do výroku příslušného úřadu, jímž dojednané zcizení nemovitostí bylo schváleno.
Zcizení nemovitostí na Slovensku vyžaduje ke své naprosté platnosti mimo dohodu smluvních stran dle § 4 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 sb. a nařízení z 12. ledna 1919 č. 11/1919 ještě schválení orgánem v posléz citovaném nařízení uvedeným. Schválení to může býti odepřeno (§ 6 cit. nař.), odporuje-li právní jednání, zcizení zahrnující, všeobecným zájmům čsl. státu. Smluvní strany dohodnuvše se jednou na uzavření smlouvy mohou se přirozeně dožadovati jenom toho, aby jim toto schválení nebylo kompetentním úřadem odepřeno.
Byla-li smluva, jak tomu bylo v daném případě, třeba jenom k žádosti jedné ze smluvních stran úřadem schválena, docílily obě smluvní strany toho, čeho v době uzavření smlouvy docíliti chtěly, totiž toho, že k jejich projevené vůli o uzavření právního jednání přistoupilo zákonem požadované schválení úřední.
Byl-li však nárok jejich bezpodmínečně splněn — a tak tomu bylo v konkrétním případě — pak nemůže býti žádná ze smluvních stran, ani zcizitel ani kupec legitimována k podání rekursu do takového výroku župní správní komise.
Zúčastněná strana ovšem ve svém instančním rekursu uplatňovala též, že schválením kupnopredajné smlouvy porušen byl veřejný zájem.
Zájmy státní náleží však vzhledem k ustanovení § 6 a 7 cit. nař. čís. 11 z roku 1919 zastupovati a hájiti jen úřadům a orgánům úředním a to v prvé řadě úřadu o schválení rozhodujícímu z jeho povinnosti, v případě pak, že úřad tento schválení udělí příslušnému županu cestou rekursu (§ 7, odst. 4 nař. čís. 11/19). Naproti tomu stranám smluvním právo hájiti zájmy státní dle smyslu zákona nepřísluší. Když tedy v případě předmět sporu tvořícím žal. úřad k rekursu kupující strany Marka D., zastoupeného opatrovnicí Emou D., proti výnosu stolice prvé, jímž zcizovací smlouvě schválení uděleno bylo, výrok tento, ze kterého st-lé nabyli práv, v cestě instanční zrušil a vydal meritorní rozhodnutí k rekursu strany nelegitimované, jednal proti zákonu. Proto náleželo nař. rozhodnutí dle § 7 zák. o ss. zrušiti.

Citace:

Nález č. 1897. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 367-369.