Č. 1927.

Živnostenské právo. — Administrativní řízení: Úsudek o tom, je-li místní potřeba koncese vymáhané dána, jest výsledkem hodnocení a vzájemného odvažování rozmanitých okolností skutkových, z nichž některé náležejí do oboru takových všeobecných znalostí poměrů kulturních, hospodářských, sociálních a pod., jež u úřadu jest nezbytně předpokládati, ježto jsou podmínkou, bez níž si jeho fungování nelze mysliti. Tyto okolnosti nemohou podle své povahy býti předmětem nějakého zvláštního zjišťování v jednotlivém případě ani nějakého kontradiktorního řízení se stranami.
(Nález ze 3. února 1923 č. 1987.)
Věc: Jaroslav K. v Č. B. (adv. Dr. R. Traub z Prahy) proti zemské správě politické v Praze stran živnosti hostinské.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádost st-lova o udělení koncese hostinské a výčepnické s oprávněním »podávati kávu, čaj, čokoládu, jiné teplé nápoje a občerstvena (§ 16 f živn. ř.) při provozování živnosti cukrářské, kterou pak přenese do domu čp. — v Č. B., zamítnuta byla výměrem osp v Č. B. Když pak podal odvolání, zsp výměr 1. stolice z moci úřední podle § 146 ž. ř. zrušila pro vadnost řízení a uložila provedení nového řízení, ježto nebylo zjištěno, o jaké oprávnění strana vlastně se uchází.
K. podal na vyzvání prohlášení, že míní »podávati kávu, čokoládu a čaj«, načež osp vyslechnuvši znovu příslušné společenstvo a obecní zastupitelstvo žádost znovu zamítla, »poněvadž potřeba obyvatelstva zřízení takové živnosti naprosto nevyžaduje.« Odvolání z tohoto výměru zsp nevyhověla nař. rozhodnutím »již z toho důvodu, že potřeba obyvatelstva v Č. B. této živnosti nevyžaduje, jsouc posud stávajícími oprávněními téhož druhu při různých živnostech hostinských v Č. B. s dostatek kryta.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:
Stížnost vznáší právní námitku, že místní potřeba tu vůbec nerozhoduje a že jde o akcidenční oprávnění živnosti řemeslné. Této námitce lze podle souvislosti rozuměti tak, že podle názoru stížnosti ustanovení 3. odst. § 18 živn. ř., podle něhož při udílení koncese pro oprávnění v § 16 vypočtená, vzíti jest zřetel k potřebě obyvatelstva, vůbec neplatí, jde-li o koncesi pro oprávnění podávati kávu, čokoládu a čaj, o jakou st-l žádal, zvláště pak že neplatí, jde-li o výkon těchto oprávnění v souvislosti s živnost jinou, t. j. u st-le s živností cukrářskou. Námitku tuto nemohl soud uznati za důvodnou ani v prvém ani v druhém směru.
V § 16, odst 2 jest připuštěno, aby koncese byla udílena i pro jednotlivá oprávnění v předcházejícím odstavci vypočtená. V § 18 vytýkajícím zásady, podle nichž úřady živnostenské postupovati mají při udílení koncesí pro oprávnění v § 16 vypočtená, stanoví zákon jen jedinou výjimku ze zásady odst. 3, že při udíleni koncesí takových přihlížeti jest k potřebě obyvatelstva, totiž jde-li o zřízení hotelu pro ubytování cizinců ve větších městech a místech lázeňských, kdy, jak ustanovuje odst. 5, jest otázku místní potřeby ponechati podle okolností mimo zřetel. Nějakou obdobnou výjimku stran oprávnění uvedených v § 16 pod lit. f) zákon neobsahuje. Právě tak není tam takové výjimky pro případy, kdy jde o koncesi pro takové oprávnění, jež uchazeč chce provozovati v souvislosti s nějakou živností jinou.
Pokud však stížnost poukazuje k tomu, že otázka rozsahu živnosti cukrářské jest sporná, čímž zřejmě chce naznačiti, že by k podávání kávy, čokolády a čaje ani koncese podle § 16 živn. ř. nepotřeboval, nemohl se nss otázkou, zda st-l by byl i bez koncese oprávněn podávati kávu, čokoládu a čaj již na základě svého živnostenského oprávnění k provozování živnosti cukrářské, věcně zabývati, poněvadž otázka ta pořadem stolic správních nebyla řešena (§ 5 zák. o ss).
Jestliže však stížnost snad má na mysli, že bylo povinností úřadů, aby rozhodujíce o žádosti st-lově za udělení koncese podle § 16 lit. f) s uvedenými oprávněními samy, t. j. z povinnosti úřední onu otázku zkoumaly a ji snad jako prejudicielní řešily, takže opomenuly-li tak učiniti, stává se celé řízení vadným nebo rozhodnutí nezákonným — nemohl ani tu soud dáti stížnosti za pravdu. V té příčině jest poukázati k tomu, že st-l za udělení koncese žádal, a nelze tvrditi, že by udělení koncese bylo s hlediska živn. ř. pojmově vyloučeno tehdy, kdyby oprávnění, jež jsou obsahem žádané koncese, byla zahrnuta již v jeho jinakém oprávnění živnostenském. To plyne již z úvahy, že by jeho právní posice, kdyby koncesi dostal, byla podstatně jiná, než pokud ji nemá, zejména v tom směru, že by ona koncesí krytá oprávnění mohl vykonávati. I kdyby onoho druhého svého práva živnostenského se vzdal anebo jinak pozbyl.
Neodůvodněna jest také výtka, že úřady samy otázku potřeby obyvatelstva nezkoumaly, nýbrž spokojily se záporným vyjádřením obce a společenstva. Zákon slyšení těchto representantů zájmů jednak místních, jednak stavovských výslovně nařizuje a již tím ukládá úřadům živnostenským, aby jejich vyjádření při rozhodování o žádostech za koncesi vzaly v úvahu. Úřady měly v daném případě, jak ze spisů je patrno, mimo to po ruce seznam všech živností hostinských a výčepnických v Č. B., byl jim znám počet obyvatelstva a vedle toho mají, zejména 1. stolice, také znalost místních poměrů. Není nijakého důvodu se domnívati, že by k veškerým těmto momentům nebyly přihlížely, nýbrž daly se vésti výlučně vyjádřeními svrchu uvedenými. Hodnocení oněch momentů jest však součástí skutkové podstaty, jehož správnost nss proto věcně přezkoumávati nemůže, jsa po této stránce omezen jen na přezkoušení formální stránky postupu úřadů správních, zejména i v tom směru, zdali skutkový závěr, k němuž úřad na základě zjištěných fakt dospěl, jest logicky vůbec možný.
Nějakou formální vadu však postupu úřadů, pokud se týče zjištění skutkového podkladu nař. rozhodnutí a závěru z tohoto podkladu vyvozeného v daném případě vytýkati nelze.
Nss neshledal ani takového nedostatku odůvodnění, v němž by bylo lze spatřovati podstatnou vadu řízení, uváživ toto: Úsudek o tom, je-li místní potřeba koncese vymáhané dána, jest výsledkem hodnocení a vzájemného odvažování rozmanitých okolností skutkových, z nichž některé náležejí do oboru takových všeobecných znalostí poměrů kulturních, sociálních, hospodářských a pod., jež u úřadů nezbytně jest předpokládati, ježto jsou podmínkou, bez níž jejich fungování nelze si mysliti. Tyto okolnosti nemohou podle své povahy býti předmětem nějakého zvláštního zjišťování v jednotlivém případě ani nějakého kontradiktorního řízení se stranami.
K tomu přistupují určité konkrétní okolnosti, jež také náležejí do oboru znalosti úřední, jako jest počet již existujících koncesí toho kterého druhu, počet obyvatelstva a pod. Jest připustiti, že úřadu náleží, aby takovéto konkrétní okolnosti, na nichž svůj úsudek o místní potřebě zakládá, v rozhodnutí uvedl. Ale přes to nemohl nss v tom, že úřad v daném případě opomenul tak učiniti, shledati podstatnou vadu, ježto st-l, ač ani rozhodnutí 1. stolice takových konkrétních údajů neobsahovalo, jich sdělení se v odvolání nedovolával, ani v tom směru nějakých positivních dat neuvedl. Tím méně pak naznačil nějaké zvláštní konkrétní okolnosti, které by snad měly se státi buď předmětem zvláštního šetření nebo na něž by byl musil žal. úřad ve svém rozhodnutí odpovídat.
Dovolává-li se stížnost změny, jíž doznal zákon z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 zákonem z 2. listopadu 1918 č. 2 sb. v tom směru, že ustanovení § 3 lit. c) zákona prve jmenovaného bylo zrušeno, jest k tomu podotknouti, že touto změnou nijak nebyla posunuta hranice, jež jest judikující činnosti nss-u vytknuta předpisem 1. odst. § 6, ukládajícím tomuto soudu, aby rozhodoval podle skutkové podstaty, již poslední instance administrativní měla za pravou.
Neshledav námitky stížnosti v žádném směru důvodnými, zamítl ji nss jako neodůvodněnou.

Citace:

Nález č. 1927. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 416-418.