Č. 2034.

Věci církevní (kongruové doplatky katolickým duchovním — Slovensko): Příslušný ministr nemůže duchovnímu pro protistátní chování odejmouti doplatky kongruové přímo i ihned, nýbrž jen za dodržení lhůt a formulit zákonem stanovených.
Administrativní řízení: O rozsahu plné moci ministra pro správu Slovenska.
(Nález ze dne 2. března 1923 č. 3296.)
Věc: Augustin P. v L. (adv. Dr. Jan Lelley z Nitry) proti círk. referátu při úřadě ministra s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě stran vidimace kvitance na státní doplňky a výpomoci.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: St-lem, jenž jest katolickým farářem, předložená kvitance na státní doplatek kongruy a státní výpomoci byla vyřízením arcibiskupského vikariátu v Trnavě ze dne 15. listopadu 1921 st-li vrácena s tím, že nebyla církevním referátem vidována, poněvadž st-l nezachovává slib věrnosti.
O stížnosti uvážil nss takto:
Stížnost neudává data ani čísla rozhodnutí žal. úřadu, proti němuž stížnost směřuje, a ani ve vyrozumění arcibiskupského vikariátu v Trnavě data ta udána nejsou. V odvodním spise žal. úřadu uznává se implicite, že rozhodnutí naříkaného obsahu bylo vydáno, uvádí se však, že spisů není.
Vzhledem k tomu vycházel nss z předpokladu, že výrok naříkaného obsahu skutečně byl vydán, třeba tu není zvláštního konceptu nebo jiného aktového záznamu ve spisech žal. úřadu, dále že výrokem tím se strany správního úřadu autoritativním způsobem bylo rozhodováno o určitém právním poměru, že tu tedy jest rozhodnutí správního úřadu a to, poněvadž rozhodnutí pochází od min. pro Slov., rozhodnutí poslední stolice správní, proti němuž podána stížnost v předepsané lhůtě; tudíž bylo soudu podle §§ 2, 5 a 14 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 vejíti v meritorní projednání věci.
Obě strany stojí, pokud ze stížnosti a odvodního spisu lze souditi, na stanovisku, že st-l slib věrnosti republice čsl. složil, a musí tedy soud, poněvadž opak není tvrzen, vycházeti z předpokladu, že st-l ve smyslu § 2 zák. ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. o mimořádných ustanoveních na Slovensku byl ve svém úřadě s dosavadními požitky ponechán, a že tedy měl nárok na státní doplňky kongruové podle zák. čl. 14/1898, 13/1909 a 38/1913, a po př. i nejinaké přídavky.
Žal. úřad stojí podle odvodního spisu na stanovisku, že podle § 9 zák. čl. 14 ex 1898 může příslušný ministr duchovnímu kongruu odníti, přesvědčí-li se o tom, že se proti duchovnímu tomu vyskytnou vážné údaje, které svědčí o jeho protistátním chování, a uznává, že v tomto případě má ministr nejprve vyzvati církevní vrchnost, aby zavedla proti duchovnímu disciplinární vyšetřování a že ministr teprve když církevní vrchnost duchovního osvobodí nebo do 3 měsíců vyzvání nevyhoví, může duchovnímu odejmouti kongruu; dále však tvrdí žal. úřad, že vzhledem k § 14 zák. č. 64/1918 tyto formální předpisy v době mimořádných poměrů nemusí býti zachovány a dovolává se konečně různých výtek st-li co do jeho chování činěných.
Stížnost opět vytýkajíc, že žádné řízení proti st-li nebylo vedeno, patrně chce tím říci, že není zákonného důvodu k odnětí kongruy a přídavků.
Nss shledal stížnost důvodnou z těchto úvah:
Podle § 9 zák. čl. 14 z r. 1898 může ministr, je-li důvodná stížnost proti duchovnímu v příčině protistátního chování, vyzvati církevní vrchnost, aby zavedla disciplinární řízení. Nezavede-li církevní vrchnost řízení, rozhodne ministr do tří měsíců o odnětí doplatků; totéž může učiniti, jestliže církevní vrchnost duchovního osvobodí, ač stížnost je důvodná. Podle § 7, posl. odst. téhož zákona změněného §em 4 zák. čl. 13 ex 1909 posuzuje se otázka, co považovati sluší za státu nepřátelské, podle § 22 zák. čl. 27/1907 o požitcích učitelů na obecních a církevních školách národních. Podle § 5 zák. čl. 13/1909 může ministr odníti kongruu i tehdy, jestliže církevní vrchnost disciplinární řízení sice zavede, avšak do čtyř měsíců neukončí a rozhodnutí ministru nepředloží.
Předpisu § 9 zák. čl. 14/1898 s uvedeným doplněním podle § 5 zák. čl. 13/1909 jest použíti i tehdy, když duchovní neplní povinnosti vyplývající ze zákonů státních, anebo z těch zákonitých nařízení vlády, která tato vydá na ochranu státních zájmů udaných v § 22 zák. čl. 27/1907.
Na věkové doplatky podle zák. čl. 38/1913 vztahují se podle § 8 téhož zákona trestní předpisy zák. čl. 14/98 a 13/909 a vůbec všechny zák. článku 38/1913 neodporující předpisy uvedených zákonů, tedy i předpisy o odnětí doplatků.
Z uvedených zákonných předpisů jde, že ministr nemůže odejmouti kongruu a doplatky duchovnímu ihned a přímo, nýbrž jen za dodržení lhůt a formalit shora uvedených.
Žal. úřad uznává, že proti st-li disciplinární řízení nebylo nařízeno ani žádáno. Tvrdí-li pak, že za nynějších mimořádných poměrů a vzhledem k povinnostem ministru plynoucím z § 14 zák. č. 64/18, může ministr státní doplatky odejmouti ihned přímo, nelze pro tento názor nalézti opory v zákoně. Neboť shora uvedené právní předpisy bývalého uherského státu staly se podle čl. 2 zák. ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. součástí právního řádu republiky čsl. a mají potud závaznou moc pokud novými normami nebyly změněny. Taková změna ve směru žal. úřadem tvrzeném však dosud nenastala, zejména nenastala ani zákonem 64/1918.
§ 14 tohoto zákona dává vládě právo, aby dal některému členu plnou moc, aby vydával nařízení a konal vše na udržení pořádku, na konsolidování poměrů a na zabezpečení řádného státního života.
Z tohoto ustanovení a z přirozené povahy věci, že totiž zmocnitel nemůže zmocniti zmocněnce k něčemu, k čemu sám oprávněn není, jde, že zmocnění udělené vládou ministru pro Slov. nemůže jej opravňovati k tomu, aby činil konkrétní opatření nebo rozhodnutí odporující platným zákonům.
Poněvadž nař. rozhodnutím byly st-li zastaveny státní příplatky, aniž byly zachovány příslušné formální předpisy zákona, bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž se mohl nss zaměstnávati otázkou, zda materielně měl žal. úřad zákonný podklad pro zakročení.

Citace:

Nález č. 2034. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 644-646.