Č. 2103.

Honební právo (Čechy): Kdy lze pronajmouti společenskou honitbu z volné ruky?
(Nález ze dne 20. března 1923 č. 17425/22).
Prejudikatura: Boh. 13 adm. atd. Věc: Bohumil B. v D. proti zemskému správnímu výboru v Praze o pronájem společenské honitby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 13. června 1920 výbor honebního společenstva v D. uváživ okolnosti a maje zejména zřetel k tomu, aby se předešlo škodám zvěří v lese působeným, pronajal společenskou honitbu na dobu do 31. ledna 1926 z volné ruky Františku M., řídcímu učiteli v D., jehož osobnost poskytuje záruku uvarování škod zvěří působených, za ročních 170 K, které později zvýšeny byly na 220 K, a s povinností hraditi škody zvěří způsobené.
Na stížnost člena hon. spol. Bohumila B., jíž uplatňoval, že honitba jest zpeněžena příliš lacino a že by se při veřejné dražbě docílilo nájemného nejméně 800 K, ostatně že nájemce František M. jest soudně vyšetřován pro vyhrožováním zastřelením, tudíž asi bude zbaven práva nositi zbraň, rozhodla osk v P., že béře na vědomí svrchu vytčený pronájem spol. honitby z volné ruky.
Rekurs Bohumila B. podaný proti tomuto výnosu zamítl zsv v Praze nař. rozhodnutím
Nss rozhoduje o stížnosti k němu podané řídil se těmito úvahami:
Stížnost namítá, že úřad rozhodnuv se bez nutkavých důvodů pro pacht z volné ruky na místě normálního zpeněžení honitby zpachtováním ve veřejné dražbě překročil meze volné úvahy položené mu předpisem § 13 čes. zák. hon.
Podle tohoto §u náleží výboru hon. společenstva po uvážení okolností stanoviti, zdali právo myslivosti společenstvu příslušející má se vůbec pronajmouti čili nic, a v oné případnosti, zda se má pronajmouti z ruky nebo ve veřejné dražbě. Není normováno, že by zásadně platícím způsobem propachtování byl způsob veřejné dražby a že by propachtování honitby z volné ruky mohlo býti jen výjimkou z toho, která by se dala ospravedlniti toliko zvláštními okolnostmi. Oba zmíněné způsoby zpeněžení honitby jsou v zákoně koordinovány a honební výbor má se pro jeden neb druhý po zákonu rozhodnouti prostě v základě volné úvahy daných okolností, t. j. — jak vysloveno nálezem tohoto soudu Boh. 13 adm. — přihlížeje k tomu, který způsob zužitkování právě vyhovuje intenci hon. zákona, aby byl výkon myslivosti co možno racionelní, totiž takový, aby šetření a chov zvěře s jedné strany a zájmy zemědělské vyžadující, by škody zvěří působené byly co nejmenší a prospěch majitelů pozemků z honitby této co největší, se strany druhé, byly pokud možno nejúplněji uváděny v souhlas.
Vytýkané stížností protizákonné překročení mezí volné úvahy mohlo by tudíž spočívati jen v prohřešení proti uvedené zásadě, zejména kdyby úřad »uvažuje okolnosti« dal se vésti ohledy jiného druhu, než které právě byly vytčeny. Avšak z rozhodnutí neplyne, že by úřad byl si tak počínal.
Právě naopak z nař. rozhodnutí vyplývá, že žal. úřad přihlížel jen ke skutkovým momentům, které — jak svrchu bylo řečeno — určují zákonné meze volné úvaze jeho. Dokazuje to jasně znění nař. rozhodnutí, jež výslovně označujíc za účel propachtování honitby, aby jím co nejlépe bylo postaráno o zájem honitby a zájmy členů honebního společenstva, srovnává výhody plynoucí z vyššího nájemného, jehož by snad bylo lze docíliti veřejnou dražbou, s výhodami, jež zaručuje pronájem z volné ruky Františku M. zemědělství, zejména pak členům hon. společenstva z ochrany před škodami způsobenými zvěří. Neshledal tudíž nss, že by žal. úřad byl vybočil z mezí volné úvahy, jak je stanoví § 13 čes. zák. hon., a jest proto stížnost v tomto bodu bezdůvodná.
Tím jest vyvrácena i námitka stížnosti, že nebylo dbáno zájmu společenstva, aby mělo z honitby co možná největší prospěch, když by se veřejnou dražbou bylo docílilo mnohem vyššího pachtovného. Neboť, jak shora bylo řečeno, žal. úřad i k této okolnosti přihlížel; hodnotil-li výhody plynoucí z očekávané ochrany zájmů zemědělských výše nežli výhodu vyššího pachtovného, vymyká se hodnocení daných skutkových okolností po této stránce jako součástka skutkového zjištění podle §u 6 zák. o ss věcnému přezkoumání tohoto soudu.
Bezdůvodnými shledány konečně i další námitky vytýkající, že zůstalo nevyšetřeno jednak, že předešlý pachtýř honitby neplatil za celých 12 let pachtu žádných škod zvěří způsobených, — z čehož prý vyplývá bezvýznamnost záruky o uvarování takových škod —, jednak že nynější pachtýř, jenž přenechává honitbu z části osobám jiným, není tak důvěryhodným, jak předpokládá žal. úřad.
Nss neshledal, že by nedostatek zjištění okolnosti těchto zakládal podstatnou vadu řízení. Nebyly-li za dřívějšího pachtýře placeny škody, neplyne z toho ještě, že takových škod vůbec nebylo. Spisy poukazují naopak na to, že takové škody zvěří skutečně způsobeny byly. Protokol o schůzi honebního výboru konané dne 13. června 1920 konstatuje výslovně, že škody zvěří u lesa způsobené v minulých letech často se stávaly a že to byla právě snaha, aby se jim předešlo, jež pohnula hon. výbor k tomu, že pronajal honitbu z volné ruky Františku M., jenž podle přesvědčení hon. výboru má skutečně zájem o to, by majitelé pozemků byli co možná těchto škod ušetřeni.
Okolnost, že František M. dle tvrzení stížnosti vykonává honitbu tu osobami jinými (i hosty), není sama o sobě způsobilá, aby uvedla v pochybnost jeho důvěryhodnost, kterou mu žal. úřad přiznává, opíraje se tu o řečený projev hon. výboru obsažený v cit. protokole.
Stížnost, jež není důvodnou, slušelo tudíž zamítnouti.

Citace:

Nález č. 2103. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 797-799.