Č. 2026.

Zabírání budov: Zákon č. 304/1921 chrání jen takového uživatele zabraných místností, jehož užívání se zakládá na trvajícím dosud poměru právním.
(Nález ze dne 1. března 1923 č. 3293.)
Věc: Alexandr K. v Lučenci proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o zabrání části budovy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím potvrzen byl nález županského úřadu v Lučenci ze 4. února 1922, jímž bylo k žádosti dřívějšího dočasného administrátora P. Julia H. a k žádosti nově jmenovaného administrátora P. Josefa H. podle zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. zabráno pro lučeneckou katolickou faru 8 místností, z nichž 5 bylo dosud farou užíváno a 3, kterých užívala fara dříve, které však byly svého času od administrátora P. H. st-li odevzdány do dočasného podnájmu. St-li přidělena byla zároveň dle § 2 cit. zák. jedna větší jizba, jež se k tomu cíli zabírá v kastelu Bely Sz. O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nss:
Podle § 2 zák. o ss rozhoduje nss o tom, bylo-li někomu rozhodnutím neb opatřením úřadu správního proti zákonu ublíženo v jeho právech. Porušení práva předpokládá existenci práva, které by mohlo býti porušeno. Proto bylo se nss-u zabývati především otázkou, je—li na straně st-lově takového práva.
Obě instance správní vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkového zjištění, že se st-l nastěhoval do tří z 8 zabraných místností se svolením jejich dřívějšího uživatele, dočasného administrátora H., s podmínkou, že svolení to jest jen dočasné, dané na dobu 2—3 týdnů, než si st-l sám nalezne byt, a s další podmínkou, že místnosti ty faře vrátí, jakmile bude jmenován nový stálý administrátor.
Tomuto skutkovému zjištění stížnost celkem neodporuje, tvrdíc v tomto směru jen, že administrátor Julius H. přepustil st-li na jaře r. 1919 tři místnosti farské na 3 týdny a když st-l ani pak bytu nalézti nemohl, že uzavřel s ním H. nájemní resp. podnájemní smlouvu.
Byl-li st-l k dřívějšímu uživateli zabraných místností farských P. Juliu H. v poměru podnájemníka nebo quasi podnájemníka, nemohl dle platného práva úmluvou s ním sjednanou nabýti více práv, než měl P. H. sám. Zaniklo-li, jak nepopřeno, před zabráním užívací právo H-ovo, zaniklo tím i užívací právo st-lovo. Že by měl z jiného snad ještě titulu subjektivní právo na užívání zabraných místností, st-l ani netvrdí.
Že ani zákon ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. nechrání každého uživatele zabraných místností, nýbrž jen takového, jehož užívání se zakládá na trvajícím dosud právním poměru, to vysvítá již z povahy tohoto zákona samého.
Zabírání budov jest zásahem do subjektivních práv osob, které z důvodu vlastnictví domu nebo z jiného právního titulu jsou oprávněny disponovati s budovou neb její částí.
Jediné proto, že se zabráním zasahuje do subjektivních práv, přiznává zákon na druhé straně jak vlastníkovi domu tak i uživatelům, do jejichž disposičních práv bylo vsazeno, odškodnění ať ve formě peněžité náhrady, ať poskytnutím náhradního bytu.
Poněvadž st-l, jak shora uvedeno, neměl v době zabrání již žádného práva k užívání zabraných místností, nemohlo býti jejich zabráním porušeno žádné subjektivní právo jeho ve smyslu § 2 zák. o ss.

Citace:

Nález č. 2026. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 630-631.