Č. 1926.

Kinematografy: Platný právní řád nepřiznává nijakého nároku na udělení povolení k pořádání veřejných představení kinematografických.
(Nález ze dne 3. února 1923 č. 1685.)
Prejudikatura: Boh. 482, 678 adm. a j.
Věc: Alois H. v T. (adv. Dr. A. Kusý z Prahy) proti ministerstvu vnitra v Praze o kinematografickou licenci.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo pořadem instančním potvrzeno rozhodnutí zsp., jímž nebylo vyhověno žádosti st-lově za další prodloužení jeho licenčního oprávnění k pořádání kinematografických představení v Turnově, poněvadž tu není zvláštního zřetele hodných důvodů a poněvadž dle § 8, odst. 2 min. nař. ze dne 8. září 1912 č. 191 ř. z. nutno v první řadě přihlížeti k těm žadatelům, kteří celý čistý zisk podniku věnují dobročinným účelům.
Stížnost proti tomu podanou neshledal nss důvodnou vzhledem k úvahám, jež podrobně byly rozvedeny v nálezu tohoto soudu ze dne 28. června 1920 č. 5990 (Boh. 482 adm.), k němuž se tu po rozumu § 44 jedn. řádu pro správní soud poukazuje.
Jak v nálezu tom bylo vyloženo a odůvodněno, nepřiznává platný právní řád nijakého subjektivního nároku na udělení povolení k pořádání veřejných představení vůbec a zásada tato projevená ve starších normách zákonných, zejména v dekretu dv. kanceláře z 6. ledna 1836 č. 5 sb. z. pol., jakož i v nejv. rozhodnutí z 14. září 1852, vyhlášeném ministerským nařízením ze dne 19. ledna 1853 č. 10 ř. z. (příl. C § 14), nebyla podle názoru soudu, pokud jde o představení kinematografická, nikterak modifikována ministerským nařízením z 18. září 1912 č. 191 ř. z. Jest tedy také udílení licencí pro takováto představení ponecháno zcela volnému uvážení příslušných úřadů, jež omezeno jest jen v tom směru, že některým osobám licence udělena býti nesmí; ani v nařízení z roku 1912 neshledal soud nijakého ustanovení, z něhož by bylo možno vyvozovati nárok na uděleni licence nové nebo na prodloužení licence dosavadní.
Jest tedy rozhodnutí o žádosti za udělení neb prodloužení licence ponecháno zcela volnému uvážení úřadu, takže odepření licence není vázáno na určité důvody a nemůže již podle své povahy zakládati porušení nějakých subjektivních práv.
Pokud stížnost vytýká jako vadu řízení, že nař. rozhodnutí neobsahuje žádného odůvodnění, uvážil nss., že v těch případech, kde odvolací instance zvláštních důvodů neuvádí, předpokládá se, že přijala důvody stolice nižší. Avšak nehledě k tomu nelze v takových případech, kde jde o oprávnění, jež může správní úřad dle svého ničím neomezeného uvážení odepříti, shledati podstatnou vadu řízení v tom, že odvolací instance nezaujala ve svém rozhodnutí určitého stanoviska k jednotlivým námitkám rekursu a že nekonala šetření o jednotlivých tvrzených okolnostech.
Vytýká-li stížnost, že nař. rozhodnutí nepřihlíží k tomu. že st-l obdržel svého času licenci náhradou za invalidní rentu a chce-li tím snad uplatňovati právní nárok na udělení licence, stačí proti tomu konstatovati, že st-li byla svého času udělena licence na určitou dobu. že platnost její pominula uplynutím doby, na niž byla licence udělena, což uznal st-l sám tím, že zažádal o udělení licence na dobu další.
Z okolnosti, že licence jednou byla udělena, nelze však dovozovati nijaký právní nárok na prodloužení neb opětné propůjčení její.
Z těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 1926. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 415-416.