Č. 2180.

Státní občanství: Opční prohlášení pro čsl. republiku podle čl. 8 brněnské smlouvy nemůže býti odmítnuto z důvodu, že optant před tím žádal o přiznání čsl. státního občanství podle čl. 9 ústavního zákona z 9. dubna 1920 č. 236 sb.
(Nález ze dne 31. března 1923 č. 5368).
Věc: Bedřich D. ve Z. proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Naříkaná rozhodnutí zrušují se pro nezákonnost.
Důvody: Podáním ze 16. července 1921 optoval st-l na základě svého více než l0letého pobytu dle § 8 brněnské smlouvy ze 7. června 1920 č. 107 sb. ex 1921 pro sebe a svoji rodinu pro čsl. státní příslužnost. Podání toto změnil st-l dne 13. září 1921 v ten rozum, že žádá o přiznání čsl. státního občanství. Žádosti této výměrem zsp-é v Brně ze 17 .prosince 1921 vyhověno nebylo (§ 9 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 sb.).
Podáním de praes. 1. března 1922 řízením na městskou radu ve Znojmě pak st-l učinil opční prohlášení pro čsl. státní příslušenství pro sebe i svoji rodinu.
Nař. rozhodnutím bylo toto opční prohlášení odmítnuto s odůvodněním, že st-le vzhledem k ustanovení čl. 77 mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Rakouskem podepsané v Saint Germainu dne 10. září 1919 nelze až do doby zamítnutí jeho žádosti za přiznání čsl. státního občanství ve smyslu čl. 76 zmíněné smlouvy t. j. do dne 17. prosince 1921 považovati za rakouského státního občana a není tudíž ohledně jeho osoby splněn předpoklad čl. 8 brněnské smlouvy, dle něhož má právo opce pro čsl. státní občanství toliko ta osoba, která měla v době účinnosti brněnské smlouvy t. j. dne 10. března 1921 — od tohoto dne zpět čítajíc — nejméně 10 let bydliště ve státu čsl. jako příslušník rakouského státu.
Proti rozhodnutí tomu směřuje stížnost k nss-u spatřující nezákonnost v mylném výkladu čl. 8 brněnské smlouvy.
O stížnosti této uvážil nss takto:
Čl. 8 smlouvy mezi republikou čsl. a republikou rakouskou o státním občanství ze dne 7. června 1920 č. 107 sb. ai 1921 stanoví, že příslušníci kteréhokoliv z obou smluvních států, kteří v čas, kdy přítomná smlouva nabude působnosti, mají nejméně 10 let bydliště v druhém státě, mohou ve lhůtě 1 roku optovati pro státní občanství tohoto státu.
Z doslovu tohoto ustanovení jde na jevo, že právo opce vázáno jest následujícími podmínkami:
1) optovati smí příslušník kteréhokoliv z obou smluvních států,
2) optant musí v době, kdy brněnská smlouva nabyla působnosti, míti ve státě, pro který optuje, nejméně 10 let od tohoto termínu zpět počítaje svoje bydliště, 3) opční lhůta činí 1 rok.
Podle administrativních spisů a podle obsahu stížnosti není o podmínkách ad 2 a ad 3 sporu. Sporným jest toliko výklad podmínky 1.
Žal. úřad má za to, že st-le nebylo možno až do zamítnutí jeho žádosti za přiznání čsl. státního občanství pokládati za rakouského státního občana, a že tedy v době účinnosti brněnské smlouvy od 10. března 1921 zpět počítaje po dobu deseti let neměl bydliště ve státu čsl. jako příslušník rakouského státu. K názoru tomu dospívá žal. úřad na základě výkladu čl. 76 a 77 mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Rakouskem podepsané v Saint Germainu ze 10. září 1919, vykládaje je tak, jako by osoby ve čl. 76 citované mírové smlouvy jmenované teprve po odepření žádosti za přiznání státního občanství se staly příslušníky státu, vykonávajího práva svrchovanosti nad územím, kde osoby ty měly dříve právo domovské.
Názoru tomuto nemohl se nss přikloniti z následujících důvodů:
Článkem 70 cit. mírové smlouvy stanovena byla zásada, že všechny osoby, které mají právo domovské na území, jež dříve tvořilo část bývalého mocnářství rakousko-uherského, stávají se ipso facto příslušníky onoho státu, který na řečeném území vykonává právo svrchovanosti.
Zásada tato došla však svého omezení ve čl. 76 cit. mírové smlouvy, v níž se stanoví, že přes ustanovení čl. 70 osoby, které získaly domovské právo teprve po 1. lednu 1910 v území postoupeném touto smlouvou státu čsl., nabudou státního občanství čsl. jen tehdy, dostanou-li svolení státu čsl.
Stanoví-li tedy čl. 77 cit. mírové smlouvy, že dotčené osoby, bylo-li svolení takové odepřeno, se stanou ipso facto příslušníky onoho státu, který vykonává právo svrchovanosti nad územím, kde měly dříve právo domovské, nelze vykládati článek tento jinak, než ve spojitosti se čl. 70 a 76 téže smlouvy, t. j. jen v ten rozum, že osoby, kterým povolení dle čl. 76 státem čsl. dáno nebylo, se státními občany čsl. nikdy nestaly, tedy že ipso facto staly se příslušníky onoho státu, jehož svrchovanost se vztahuje na území, kde měly dříve právo domovské, t. j. v daném případě, že st-l nepřestal býti příslušníkem státu rakouského, resp. po převratu, byv dříve (t. j. před 6. červencem 1917 příslušný do Riedu v Dolních Rakousích) příslušníkem republiky rakouské.
Správnost názoru tohoto vynikla by zejména v tom případě, kdyby st-l svoje původní prohlášení opční ze dne 16. července 1921 byl nezměnil na žádost za přiznání čsl. státního občanství a kdyby tedy této poslední žádosti byl vůbec nepodal. V tomto případě nemohlo by býti sporu o tom, že st-l příslušníkem republiky rakouské byl a jím zůstal.
Žal. úřad patrně měl na mysli ustanovení zákona, podle něhož k osobám, které podaly podle tohoto zákonného ustanovení žádost o přiznání čsl. státního občanství, hleděti se má až do rozhodnutí o této žádosti jako ke státním občanům republiky čsl. — a vykládá si je patrně tak, že osoby takové nejsou pro tuto dobu t. j. do vyřízení jejich žádosti, příslušníky cizími, nýbrž že jsou skutečnými příslušníky čsl. Názor tento však není správným, ježto jest v odporu s výše zmíněnými ustanoveními smlouvy mírové. Zákon tu nechtěl říci nic jiného, nežli že proti osobám takovým až do rozhodnutí o jejich žádostech za přiznání státního občanství čsl. nemá býti vystupováno jako proti cizincům.
Ježto tedy nař. rozhodnutí nepovažujíc st-le až do 17. prosince 1921 za státního občana rakouského, vycházelo z názoru opačného, není ve shodě se zákonem a bylo je proto dle § 7 zákona o ss zrušiti.

Citace:

Nález č. 2180. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 941-943.