Č. 2205.

Titul inženýrský: 1. § 5 cís. nař. ze 14. března 1917 č. 130 ř. z. požaduje kumulativně a nikoli alternativně jak 8letou dobu praktické činnosti, tak i čelné nebo samostatné postavení, a to obé v odborně-technickém oboru.1) — 2. Předpisy vl. nař. č. 411/21 o zřízení poradního sboru a o tom, jaké doklady má žadatel o titul inženýrský předložiti, jsou kryty zákonem (cís. nař. č. 130/1917).
(Nález ze dne 10. dubna 1923 č. 5884.)
Prejudikatura: Boh. 743 adm.
Věc: Antonín K. v M., Jaroslav K. v P. a Otakar H. v P. (adv. Dr. R. Böhm z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací v Praze (min. místotaj. M. Krása) stran stavovského označení »inženýr«.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhovělo ministerstvo veřejných prací žádostem st-lů, aby jim bylo podle § 5 cís. nař. ze dne 14. března 1917 č. 130 ř. z. dovoleno užívati stavovského názvu »inženýr« a to ohledně Jaroslava K. a Antonína K. z důvodu, že jejich dosavadní praktická činnost odborně technická, resp. technická praxe není taková, jakou žádá citované cís. nař., ohledně Otakara H. pak z důvodu, že nezaujímá v praxi odborně technické místo do té míry vedoucí, jaké žádá jmenované nařízení.
Stížnosti do těchto rozhodnutí podané uplatňují a shodně provádějí tyto námitky:
a) že nař. rozhodnutí neuvádějí náležité důvody výroku, že se praxe, resp. nynější postavení st-lovo neuznává za takové, jaké má na mysli cís. nař. z r. 1917;
b) že poradní sbor zřízený dle nařízení vlády ze dne 10. listopadu 1921 č. 411 sb. jest nezákonný a stejně nezákonný že jest požadavek předložení publikací, projektů a jiných vlastních prací uchazečových;
c) že předložené doklady nebyly buď vůbec zkoumány, nebo jen prostředky nedostačitelnými a že proto také posudek o kvalifikaci praxe, resp. nynějšího postavení uchazeče odporuje zákonu.
O stížnostech těch uvažoval nss takto:
Ad a) Není sice positivního předpisu, že rozhodnutí neb opatření správního úřadu musí obsahovati také důvody, avšak stálá judikatura tohoto soudu trvá na stanovisku, že nedostatek důvodů nesmí býti v konkrétním případě toho způsobu, aby buď straně překážel v účelné obraně proti rozhodnutí úřadu, neb aby nss-u znemožňoval přezkoumání nař. rozhodnutí. Jakmile by některý z těchto případů nastal, pak shledává nss v nedostatku důvodů podstatnou vadu řízení a nastupuje vůči ní podle předpisu odst. § 2 6 zák. o ss.
V daných případech nelze mluviti o naprostém nedostatku důvodů, neboť všechna nař. rozhodnutí odůvodňují nevyhovění žádostem o používání stavovského označení »inženýr« řkouce, že (v případech Jaroslava K. a Antonína K.) dosavadní praktická činnost nebo technická praxe, resp. místo, jež žadatel zaujímá v praxi odborně technické (případ Otakara H.) nejsou takové, jaké žádá cís nař. ze dne 14. března 1917 č. 130 ř. z. Tím vyslovují nař. rozhodnutí, že ona praktická činnost, resp. ono nynější postavení, které žadatelé doklady k žádostem připojenými prokazují, nedosahují kvalit cís. nař. z r. 1917 požadovaných.
Oba tyto momenty, jež tu nař. rozhodnutí porovnávají, jsou stranám známy, jak vlastní praxe nebo nynější postavení na jedné straně, tak i požadavek zákona v § 5 cís. nař. z r. 1917 vyslovený na straně druhé a tím jest jim dána úplná možnost komparaci obou těchto momentů kontrolovati a brániti se proti případné její nesprávnosti nebo nezákonnosti. To také stížnosti plnou měrou činí a tím samy vyvracejí důvodnost své námitky, že nedostatečné jsou důvodv nař. rozhodnutí.
Také nss-u nebyly důvody k nař. rozhodnutí připojené na překážku,
aby bezpečně přezkoumal zákonnost rozhodnutí toho. Neshledal tudíž nss tuto námitku důvodnou.
Ad b) V cís. nař. č. 130/1917 není sice žádné z ministerstev, jimž bylo uloženo provedení tohoto zařízení, zmocněno, aby zřídilo poradní sbor, k jehož zřízení došlo vládním nařízením č. 411/1921. Avšak přes to neshledal nss, že by zřízení tohoto sboru při ministerstvu veřejných prací příčilo se nař. č. 130/1917. Jestiť tímto nařízením ministerstvům, jimž přísluší rozhodovati o žádostech za povolení k používání stavovského označení »inženýr«, přirozeně uložena povinnost, aby žádosti a doklady k nim připojené bedlivě zkoumala, je hodnotila a ocenila, jak jest zapotřebí k úsudku, zda z dokladů těch plyne, že praxi nebo nynější postavení uchazečovo lze pokládati za praxi nebo postavení v odborně technickém sboru (§ 5 cís. nař.). Ustanovilo-li prováděcí nařízení v § 10, že nestranné, podrobné a odborné přezkoušení a posouzení žádosti svěřuje se poradnímu sboru složenému jednak ze zástupců zúčastněných ministerstev, jakož i ministerstev, jež svými resorty do odborné služby technické zasahují, jednak pak ze zástupců vysokých a odborných škol a zástupce inženýrské komory, postaralo se zajisté prováděcí nařízení o to, aby odborné posouzení žádostí stalo se za všech možných garancií pro účel, který cís. nař. sleduje, aby posouzení to bylo bezpečnější, nežli by mohlo býti, kdyby se stalo v příslušném ministerstvu bez spolupůsobení poradního sboru.
Jak z cit. prov. nař. vysvítá, není na poradní sbor přeneseno rozhodování o žádostech za povolení k užívání stavovského označení »inženýr«, nýbrž jest jeho činnost obmezena na podávání posudků a návrhů o jednotlivých žádostech a ministerstvu zůstává vyhrazeno o nich volně uvážiti a rozhodnouti.
Slyšení poradního sboru jest součástí rozhodovací činnosti ministerstva stejně jako slyšení znalce od případu k případu povolávaného. Zřízení stálého znaleckého sboru leží tudíž v rámci cís. nař. č. 130/ 1917, který propůjčuje ministerstvu právo o přiznání názvu »inženýr« rozhodovat; a tím mu implicite ukládá povinnost o podmínkách rázu technického a odborného uvažovati.
Nelze proto o tomto předpisu prováděcího nařízení, jímž byl zřízen poradní sbor, říci, že by nebylo v mezích zákona, k jehož provedení bylo dáno (§ 35 ústavní listiny).
Stejnou výtku nezákonnosti činí stížnosti též předpisu prováděcího nařízení, že žadatel má k žádosti přiložiti vlastní doklady (publikace, projekty nebo jiné práce vlastní), svědčící o stupni odborného vzdělání uchazeče, jakož i o jeho samostatném nebo vedoucím postavení v praxi odborně technické (§ 2 č. 5 vl. nařízení ze dne 10. listopadu 1921 č. 411 sb.). Účel, za kterým prováděcí nařízení předložení těchto dokladů žádá, srovnává se s ustanovením § 5 cís. nař., které požaduje průkazy o tom, že žadatel splnil podmínky k dosažení názvu inženýr, zejména aby prokázal určitou praxi a určité postavení v odborně technickém oboru. Jest tedy se zákonem tím ve shodě, když prováděcí nařízení uvádí příkladem některé z dokladů, jakými se takový průkaz nejbezpečněji provésti může.
Nelze tudíž v žádném z obou uplatňovaných směrů shledati, že by prováděcí nařízení nebylo kryto obsahem cís. nař. č. 130/1917 a jsou námitky toho obsahu neoprávněné.
Ad c) Ve věci samé bral se nss těmito úvahami: Již ve svém nálezu ze dne 2. března 1921 č. 2580 (Boh. 743 adm.), jehož se také stížnosti dovolávají, vyslovil tento soud následovní názory:
Cís. nařízení z r. 1917 poskytuje nárok na označení »inženýr« jednak osobám, jež absolvovaly určité vysoké školy a mohou předložiti formální výkaz o zkouškách v §§ 1 a 2 vypočtených, jednak osobám, které složily zkoušky na těchto školách za platnosti dřívějších řádů (§ 3) a konečně osobám, jež sice těchto vysokých škol nemají, ale vykazují, že vedle přiměřeného studia nižšího byly po jistou dobu prakticky zaměstnány a že zaujímají čelné nebo samostatné postavení — to obé v odborném technickém oboru (§ 5).
Těmto posléz uvedeným osobám nechce cis nař. přiznati přímý nárok již z normy zákona pochodící na příslušnost ke stavu inženýrů, nýbrž přenechává jim o tuto příslušnost se ucházeti a zůstavuje ministru veřejných prací, aby u každé z těchto osob individuálně ocenil vykonaná studia, jejich praktickou činnost po 8 let a jejich nynější postavení a dle toho hodnocení pak vyslovil, zda osoba ona k stavu inženýrů počítána býti má či nikoliv.
Pro hodnocení to jest mu dána v předpisech §§ 3 a 5 závazná direktiva ve směru dolů, t. j. na tolik, že určena jest jistá nejnižší mez žádoucího teoretického studia a nutného praktického působení, která nezbytně musí býti vykázána, kdežto mez ve směru nahoru hledati sluší jen v intencích zákona, jenž nechce osoby tu jmenované vůbec vylučovati a proto nedopouští takového výkladu nebo takového praktického použití ministerstvem veřejných prací, jež by činilo předpisy tyto bezpředmětnými a bezvýznamnými.
Zachovány-li jsou tyto meze, pak pro hodnocení teoretického vzdělání i praktického působení, jež vede ke zjištění oné míry, jakou asi jest pokládati za žádoucí, by ta která osoba byla zařaděna ve stav inženýrů, nedal zákon ministerstvu veřejných prací direktiv závazných, nýbrž přenechal mu spravedlivě uvážiti a navzájem oceniti poměry celkové a individuelní. Na tuto diskrecionární moc poukazuje a také jen tento smysl a obsah má zákon, užívá-li obratu, že ministr veřejných prací »může užívání stavovského označení inženýr povoliti.«
Pro dané případy, ve kterých vesměs opírají se nároky na přiznání názvu inženýr o předpis § 5 cís. nař., spočíval ve smyslu toho, co právě bylo vyloženo, úkol ministerstva veřejných prací v tom, aby posoudilo a ocenilo: 1) zdali st-lé dříve, než cís. nař. z roku 1917 počalo působiti, dokončili studium na některém z učelišt v § 5 jmenovaných, 2) zda prokázali, že byli po té aspoň po 2 léta prakticky zaměstnáni v odborně technickém oboru a 3) zda v témže oboru zaujímají čelné nebo samostatné postavení.
Na otázku první žal. úřad u všech tří přisvědčil a není proto sporno, že požadavek zákona co do teoretických studií jest u všech st-lů splněn.
Naproti tomu však žal. úřad při Jaroslavu K. a Antonínu K. odpověděl na druhou otázku, při Otakaru H. pak na třetí otázku záporně.
V těchto odpovědích shledávají stížnosti nezákonnost a to především z toho důvodu, že prý zákon žádá pouze praktické zaměstnání po určitou dobu (8 let), nikoli však praktické zaměstnání určitého druhu neb určité kvality, takže se nesrovnává podle mínění stížnosti se zákonem, když žal. úřad v případech Jaroslava K. a Antonína K. vyslovil, že dosavadní praktická činnost není taková, jakou má na mysli jmenované cís. nařízení, a dále z toho důvodu, že v případu Otakara H. neshledal úřad nynější postavení v praxi odborně technické za vedoucí do té míry, jak na mysli má cís. nařízení vícekráte citované.
Stížnosti jsou na omylu, domnívají-li se především, že cís. nař. požaduje praktickou činnost pouze co do doby trvání kvalifikovanou, jinak však nekvalifikovanou. Nejen doslov § 5 cís. nař., nýbrž celý účel tohoto předpisu svědčí tomu, že jak zaměstnání uchazeče po dobu nejméně 8 let tak i postavení jeho nabyté na základě praktické činnosti musí míti za předmět »odborně technický obor«. Slova »v odborně technickém oboru« v § 5 cis. nař. vztahovati jest na obě předcházející podmínky: na podmínku 8letého praktického zaměstnání v době minulé i na podmínku čelného nebo samostatného postavení. Výklad ten si přímo vynucuje celý duch a cíl cís. nařízení, dle kterého jest praktické působení uchazeče o název inženýra náhradou za nedostatek vysokých studií a má býti zárukou, že to, čeho se nedostalo žadateli na teoretickém vzdělání, nabyl svojí působností praktickou.
Tato praktická působnost nemůže pak býti jiná, nežli »v odborně technickém oboru«, protože, jsouc jiná, nebyla by s to, aby doplnila nedostatek odborného studia technického.
Nevyčerpal by tudíž žal. úřad svůj úkol a nesplnil by povinnost svoji po zákonu, kdyby pouze zkoumal, zda uchazeč prokázal praktickou činnost 8letou ať jakéhokoliv druhu a v jakémkoliv životním povolání, a nezkoumal by zároveň, zda to byla činnost v odborně technickém oboru. Toho však žal. úřad byl si vědom a dle toho se řídil, a proto se nedopustil vytýkané nezákonnosti.
Kromě toho jest zapotřebí i na to upozorniti, že § 5 cís. nař. nestaví tam uvedené podmínky podle sebe alternativně, nýbrž kumulativně, takže jen splní-li se obě tyto podmínky, vzniká uchazeči nárok na označení inženýra. Cís nař. spojuje podmínku 8leté praxe a čelného nebo samostatného postavení žadatelova spojkou »a«, nikoliv »anebo« a jest tedy výklad právě vyslovený již gramaticky oprávněný. Avšak duch a cíl zákona rovněž nasvědčuje výkladu tomu. Označení inženýra má se dostati osobě, která vedle určitého nižšího technického vzdělání vykazuje jistou míru dalšího vzdělání nabytého praktickou činností technicky odbornou a na základě tohoto ze dvou pramenů nabytého a doplňujícího se vzdělání pak získané čelné nebo samostatné postavení v odborně technickém oboru.
Když tedy žal. úřad zjistil, že u st-lů jedna z těch dvou kumulativně požadovaných podmínek chybí, srovnává se se zákonem, že jim upřel povolení k používání stavovského označení »inženýr«.
Zbývá ještě vyříditi námitku stížnosti, že prý posouzení, zda praxe a nynější postavení žadatelů mají kvalifikaci zákonem požadovanou, stalo se nesprávně a odporuje zákonu. V té příčině nelze pustiti se zřetele, že výrok úřadu, kterým provede a vysloví hodnocení vykázané praktické činnosti a postavení žadatele v tom směru, zda vyhovují právě vyloženému pojmu zákona, jest zjištěním skutkovým, které tvoří část skutkové podstaty, na které se zakládá rozhodnutí úřadu. Touto skutkovou podstatou jest po rozumu odst. 1 § 6 zák. o ss vázán také tento soud při svém rozhodování a nemůže ji podrobiti přezkoumání po stránce věcné, nýbrž jen po stránce procesuální správnosti. Po této stránce však stížnosti námitek neuplatňují a také nss neshledal v řízení podstatných vad, kterých by z povinnosti úřední dbáti musil.
Posouzení podmínek praktické činnosti a nynějšího zaměstnání zakládá se na dokladech st-li předložených, není s obsahem jich v odporu a st-lé netvrdí, že by některý určitý doklad býval snad zůstal nepovšimnut. Ostatně by taková výtka neobstála, když ze spisů správních jest patrno, že doba praktické činnosti st-li vykazovaná a žal. úřadem spočítaná jest správným součtem všech jednotlivých dob ve vysvědčeních prokazovaných, z čehož jde na jevo, že úřad žádný z předložených dokladů nenechal nepovšimnutým.
Ke stížnosti Jaroslava K. jest podotknouti, že vypočítání a uplatnění samostatných prací a projektů teprve ve stížnosti musilo by zůstati bez povšimnutí, — kdyby ani nebylo důvodů právě vyložených — neboť jeví se udání ta novotami, na které nss po rozumu §§ 5, odst. 1 a 6 zák. o ss zřetel míti nemůže.
Neshledal tudíž nss v nař. rozhodnutích nezákonnosti a musil stížnosti zamítnouti jako bezdůvodné.

Stejné v nálezu z 10. dubna 1923 č. 3110.

Citace:

Nález č. 2205. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 991-996.