Č. 2008.

Živnostenské právo: K otázce místní potřeby pro udělení koncese k živnosti hostinské a výčepnické novému majiteli budovy, v níž se živnost ta provozovala již osobou jinou, vzdávající se koncese na prospěch nového majitele.
(Nález ze dne 23. února 1923 č. 3059.)
Věc: František N. v T. (adv. Dr. R. Traub z Č. Brodu) proti zemské správě politické v Praze stran koncese k provozování živnosti hostinské a výčepní.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody:
Instančně byla zamítnuta žádost st-lova za udělení koncese k provozování živnosti hostinské a výčepnické v domě čp. 36 v T., jejž koupil a v němž živnost tu dosud provozoval A. V., který se však koncese vzdává ve prospěch st-lův.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Úřad odepřel st-li udělení koncese k provozování živnosti hostinské a výčepní z důvodu, že místní potřeba toho nevyžaduje, aby st-li žádané živnostenské oprávnění bylo uděleno, ježto po názoru úřadu jest potřeba ta již dostatečně kryta hostinskými živnostmi provozovanými v domech čp. 7 a 66.
Úsudek úřadu o tom, že místní potřeba pro udělení určitého živnostenského oprávnění existuje, nebo že potřeby té není, jest výsledkem hodnocení veškerých skutkových okolností, jež vůbec při zkoumání otázky místní potřeby jsou rozhodné, jako jest na př. počet obyvatelstva, poloha a jakost dotčeného hostince, vzdálenost jeho od hostinců jiných, počet a jakost jiných hostinců v obci atd.
Hodnocení všech těchto i jiných skutkových okolností vloženo jest po stránce věcné úplně do rukou rozhodujícího úřadu a nss může konečný úsudek úřadu v tom směru přezkoumati pouze po stránce formální, zda totiž řízení tvořící základ pro úsudek úřadu a následkem toho i rozhodnutí úřadu samo netrpí vadami uvedenými v § 6 zák. o ss.
Stížnost vytýká především, že úřad bez slova přešel přes dobrozdání obecního úřadu svědčící o tom, že potřeba obyvatelstva skutečně vyžaduje toho, aby uvedený hostinec byl zachován, ačkoliv dle správného výkladu zákona má úřad, pokud rozhodnutí své neopře o bezvadně zjištěné skutečnosti jiné, k vyjádření obce vzíti zřetel. Námitka ta není důvodná.
Předem třeba konstatovati, že vyjádření, jež obec přípisem z — úřadu 1. stolice podala, neuvádí, — mimo nespornou okolnost, že v domě čp. 36 byla živnost hostinská již ode dávna provozována — nijakých skutečností pro posouzení místní potřeby a že není ničím jiným, než pouhým dobrým zdáním úřadu o tom, že lze st-li koncesi uděliti, čímž obec ovšem dala patrně i na jevo, že podle jejího jinak nedoloženého mínění existuje místní potřeba pro zmíněnou živnost.
Tímto úsudkem obce však není úřad vázán, nýbrž může úplně samostatně hodnotiti veškeré skutkové okolnosti, jež mají význam pro otázku místní potřeby.
Není tedy vadou řízení ani nezákonností, když úřad v příčině místní potřeby dospěl k jinému závěru, než k jakému došel obecní úřad podávaje své vyjádření k žádosti st-lově, zejména když úřad v rozhodnutí svém svůj závěr opřel o konkrétní skutkové okolnosti t. j. o existenci dvou jiných hostinských živností v obci provozovaných.
Dále namítá stížnost, že jest nedůsledné, jestliže úřad před 15 lety místní potřebu pro tři hostince uznal a třetí hostinec v obci povolil, kdežto nyní, kdy počet obyvatelstva i domů se rozmnožil, uznání potřeby té odpírá.
Také této námitce nelze přiznati důvodnost. Uznal-li úřad v určitém případě a za určitých poměrů existenci místní potřeby v určitém místě, nelze z toho dovozovati, že jest tímto úsudkem svým vázán i pro budoucnost, a že když se poměry nezměnily nebo změnily v tom směru, že místní potřeba se zvětšila, musí za všech okolností existenci místní potřeby i budoucně vždy uznati. S dřívějším výrokem jeho dle zákona nejsou spojeny takové právní účinky, nehledě ani k tomu, že i obecný názor o tom, co slouží místní potřebě, není konstantní, nýbrž se mění co do místa i času.
V souvislosti s touto námitkou jest se zároveň zmíniti o výtce st- lově, že prý úřad, jak z případu tohoto patrno, ve stejných případech nerozhoduje stejným způsobem, z čehož vyplývá bezzásadnost jeho rozhodnutí.
Nss nemohl na námitku tuto vejíti již proto, že úkolem jeho jest přezkoumávati pouze zákonnost nař. rozhodnutí a nikoliv přihlížeti k tomu, zda si v jiných případech počínal úřad jinak.
Rovněž nemohl nss uznat důvodnou námitku, že v daném případě nejde o rozmnožení existujících hostinců, nýbrž o to, aby místo hostinské živnosti, jež dosud sloužila místní potřebě, nastoupila živnost stejného druhu osoby jiné, neboť úřad může, když sezná, že dosavadní počet hostinců byl větší, než místní potřeba vyžaduje, zmenšiti počet jejich a odepříti koncesi i pro takový hostinec, kde až dosud živnost hostinská právem se provozovala.
Stížnost brojí dále proti skutkovému základu nař. rozhodnutí námitkou, že v době, kdy v této věci bylo rozhodováno, nebyly v obci hostince dva, nýbrž hostinec jeden, ježto koncese pro hostinec čp. 7 uhasla a živnost hostinská byla v něm provozována neoprávněně.
Nss musil námitku tuto odmítnouti jako nepřípustnou, neboť nebyla uplatněna v řízení správním, ač uplatněna býti mohla, úřad tedy o ní nerozhodoval a proto nemůže ani nss, jenž je vázán skutkovou podstatou nař. rozhodnutí, o ní rozhodovati (§ 5 a 6 zák. o ss.).
Konečně namítá stížnost, že úřad nevyšetřil místní potřebu vzhledem na tvrzení obsažené v odvolání, že hostinec čp. 7 nevyhovuje ani zdravotním ani bezpečnostním předpisům a proto také nemohou se v něm pořádati schůze, přednášky, divadelní představení a taneční zábavy, a že ani hostinec čp. 66 těmto účelům sloužiti nemůže.
V tom směru tvrdí pak stížnost, že oba hostince postrádají přiměřeného sálu, hostinec pak čp. 7 jest jen stavení doškové, naprosto nevyhovující, kdežto hostinec čp. 66 jest sice stavení zděné, ale má sál tak malý, že nelze v něm ani divadlo hráti, ani nic jiného pořádati. Naproti tomu prý hostinec st-lův jest nejlepší hostinec v místě a jest střediskem místního společenského i osvětového ruchu.
Námitkou touto, přednesenou již v řízení správním, vytýká stížnost nesprávnost skutkového základu nař. rozhodnutí po té stránce, že přes existenci dvou hostinců není o místní potřebu dostatečně postaráno proto, poněvadž ony dva hostince nejsou vzhledem k svému zařízení s to v určitém směru uspokojiti místní potřebu, poněvadž nemohou v nich pořádány býti divadelní představení, schůze, přednášky a taneční zábavy, v kterémžto jedině hostinec st-lův může vyhověti místní potřebě. Úřad prý po této stránce vůbec šetření nekonal, z čehož stížnost dovozuje, že šetření úřadu bylo nedostatečné.
Ačkoliv st-l již v řízení správním uváděl, že místní potřeba v naznačeném směru druhými dvěma hostinci kryta není, a uvedl také důvody, proč tomu tak není, úřad k těmto důvodům stanoviska nezaujal a neuvedl, zda pokládá tvrzení st-lova v příčině kvality druhých dvou hostinců za nesprávná, či zda správnost jejich uznává, ale má za to, že nějaké potřeby v naznačeném směru v obci vůbec není.
Tento nedostatek bližšího odůvodnění byl s to ztížiti st-li obranu proti naříkanému rozhodnutí a jest tedy vadou podstatnou.
Vzhledem k tomu musilo naříkané rozhodnutí býti zrušeno dle § 6 zák. o ss.

Citace:

Nález č. 2008. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 592-594.