Č. 1995.

Obecní statek: Známky, dle kterých lze usuzovati na to, že určitá požívací práva k obecnímu statku spadají pod předpis § 70 ob. zříz. česk.
(Nález ze dne 20. února 1923 č. 2921.)
Prejudikatura: Boh. 800 adm.
Věc: Miroslav W. a soudruzi v D. (adv. Dr. V. Wahl z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčastn. stranu obec D. adv. Dr. O. Sommer z Prahy) stran požívacích práv k obecnímu statku. Výrok: Stížnost Františka a Josefy P. odmítá se jako nepřípustná; stížnost ostatních stěžovatelů zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Ke stížnosti podané Miroslavem a Marií W., Janem a Kateřinou K., Vojtěchem a Marií K., Františkem a Annou P., Františkem a Annou K. a Františkem Š. na usnesení obecního výboru v D. z 28. listopadu 1920, že starousedlíkům z obecních lesů se nebude vydávati žádné dříví, a žádosti obce D. z 18. července 1921 vyslovila osk. v P. rozhodnutím ze dne 20. září 1921 č. —, že lesy, zapsané v knihovní vložce č. — kat. obce D., jsou obecním statkem, jenž se dle zákona ze dne 17. července 1919 č. 421 sb., mění v kmenové jmění obecní a že práva jmenovaných usedlíků k těmto lesům, zapsaná na listu C b. č. 1 vložky té jako služebnost vydávání dříví z obecních lesů, které se na stojatě vykáže, jsou vesměs právy požívacími. na něž se vztahuje cit. zákon č. 421/19, a to právy, která dle § 5 cit. zákona mají býti na návrh obce nebo dohlédacího úřadu v pozemkových knihách vymazána, poněvadž ze znění intimátu hospodářského úřadu v Milíně ze dne 24. prosince 1834 č. —, který slouží tomuto zápisu za základ, jest nad pochybnost jasno, že v daném případě jde o poživací právo k obecnímu statku dle § 70 ob. zř.
Odvolání z usnesení toho podané zamítl zsv nař. rozhodnutím z důvodů předchozí stolice.
Stížnost směřující na toto rozhodnutí, podaná kromě odvolatelů též Františkem a Josefou P., vytýká jeho nezákonnost a vadnost předcházejícího řízení.
Nezákonnost spatřuje stížnost, třeba že doznává právní povahu dotčeného lesního majetku jako statku obecního, v tom, že žal. úřad nesprávně subsumoval, sdíleje právní stanovisko osk v P., práva st-lů pod ustanovení § 70 ob. zř. a proto i pod ustanovení zákona č. 421/ 19, neboť práva ta prý se neopírají o nějaký titul veřejnoprávní, nýbrž o smlouvy a kdyby i tomu tak nebylo, že jsou již dnes právy soukromými z titulu knihovního vydržení.
Vadnost řízení spatřuje stížnost v tom, že na tyto posléz uvedené okolnosti nebyl vzat zřetel a řízení tudíž zůstalo kusým.
Nss uvážil o stížnosti toto:
Pokud jde o stížnost Františka a Josefy P., sluší poukázati k tomu, že jmenovaní st-lé nezúčastnili se vůbec řízení administrativního, předcházejícího nař. rozhodnutí, nepodavše ani stížnost do usnesení obecního výboru v D. z 28. listopadu 1920 ani do rozhodnutí osk ze 20. září 1921.
Když pak jmenovaní st-lé ani ve stížnosti netvrdí, že jsou majiteli některé z usedlostí, jichž se nař. rozhodnutí týká, nemohl nss shledati důvodu pro jich aktivní legitimaci ke stížnosti a bylo proto tuto, pokud byla jimi podána, odmítnouti jako nepřípustnou (§ 2 zák. o nss).
Stížnost ostatních st-lů zahrocuje se, — jelikož zásadně uznává právní povahu sporného obecního majetku jako obecního statku —, jediné na řešení otázky právní povahy jejich práv užívacích. St-lé tvrdí, že tu jde o služebnost spočívající na titulu soukromoprávním, nař. rozhodnutí stojí na stanovisku titulu veřejnoprávního. Nss vyslovil již v nálezu ze dne 6. dubna 1921 č. 4849 (Boh. 800 adm.), že sice v praktickém efektu bude postavení zúčastněných stran v případech, kde jde o užívání obecního majetku řadou osob z titulu veřejnoprávního, t. j. obce jako vlastníka nemovitostí s jedné strany a uživatelů se strany druhé velice se blížiti onomu stavu, který by tu byl, kdyby šlo o jmění obecní stížené soukromoprávními právy užívacími podobné řady oprávněnců, že však bezpečnou cynosuru pro právní rozpoznání obou těchto právních vztahů, zevnější svou stránkou podobných, skytá zjištění onoho právního titulu, na němž jsou práva jednotlivých uživatelů založena. Je-li jich důvod hledati v tom, že oprávněné subjekty jsou v určité veřejnoprávní relaci k obci buď jako držitelé určitých usedlostí v obci, buď jako příslušníci obecní, nebo i jen jako obyvatelé obce, pak jde nepochybně o veřejnoprávní poměr, který dodává rázu veřejného práva i jejich právu užívacímu. Nade vši pochybnost vystupuje tato kvalita tenkráte, je-li s právem požitkovým jako jeho ekvivalent spojena i povinnost plniti určitá veřejná břemena, ačkoliv by i nedostatek této právní povinnosti, o jejíž existenci rozhoduje toliko obyčej roku 1864 panovavší, nikterak povahu dotčeného oprávnění jako veřejnoprávního nevylučoval. Z toho plyne, že kde se naskytuje zjev, že roku 1864 t. j. v den, kdy vstoupil v život zákon o obecním zřízení, které v § 70 za dále platné uznalo všechny právní vztahy tak, jak právě v ten den k obecnímu majetku existovaly, bylo vyhrazeno užívání určitého majetku obce jisté řadě subjektů, určených svým veřejnoprávním vztahem k obci, nutno tu viděti poměr spadající pod předpis § 70 ob. zř.
Opak by musil býti dokazován; k důkazu takovému však nestačí pouhý poukaz na to, že práva uživatelů byla vložena v pozemkové knihy (viz § 5 zákona ze dne 17. července 1919 č. 421 sb.) nebo že snad hned tím, hned oním úřadem neb i samou obcí a účastníky označována byla nějakým pojmenováním, odpovídajícím právu soukromému (jako služebnost).
Důkaz onen mohl by býti proveden jen zjištěním, že obec jako vlastnice nemovitostí patřících nesporně k obecnímu jmění, zřídila určitým subjektům soukromoprávní úmluvou práva požívací ve smyslu občanského práva.
V daném případě se nikdo o důkaz takový nepokusil. St-lé pociťovali patrně již v administrativním řízení, že pouhé dovolávání se dikce shora již citovaného intimátu hospodářského úřadu v Milíně »kontrakty« a »porovnání« nedostačují k průkazu jimi tvrzených titulů soukromoprávních a slibovali proto ve stížnosti k zsv, že se pokusí předložiti příslušné dokumenty, ale neučinili tak, Snaží-li se stížnost v této souvislosti opříti nárok tvrzený o titul vydržení, nelze se nss-u zabývati touto výtkou, která nebyla uplatňována v administrativním řízení a kterou jest proto ve smyslu § 5 zák. o ss odmítnouti jako ne- přípustnou.
Z tohoto důvodu nelze též shledati kusost řízení v tom, když zsv nehleděl k okolnosti, která v řízení před ním vůbec nebyla vytýkána.
Naproti tomu však veškeré momenty mluví zřejmě na prospěch stanoviska zaujatého žal. úřadem. Již i ta okolnost, že do řešení sporného poměru zasáhlo zemské gubernium, jehož kompetenci nebylo by lze odůvodniti, kdyby bylo bývalo šlo o poměr povahy soukromoprávní, nasvědčuje tomuto pojetí.
Nehledě dále k tomu, že zmíněné guberniální vynesení z r. 1834 bylo již tehdy ovládáno ve svém úmyslu, regulovati dosavadní práva d-ských sousedů na dříví z obecních lesů dle skutečné potřeby a za určitou úplatu ve prospěch obce, myšlenkou, která později došla pregnantního výrazu v ustanovení § 70 ob. zříz., vytýká intimát hospodářského úřadu Milínského na něm spočívající, že bývalé gubernium zemské od dosavadního, t. j. dle narovnání z 20. února 1724 stávajícího »práva užívati kmenového dříví z obecních lesů D-cké sousedy odsaditi nechce« a mluví dále o komisi, při které docíleno dorozumění v ten smysl, že výtěžek z obecních lesů d-ckých vykáže se v určité míře d-ckým kontribuentům, t. j. poplatným obyvatelům v obci D. a jejich nástupcům jako držitelům určitě označených usedlostí v obci proti úhradě poloviny daní z tohoto majetku obcí placených. Z toho všeho jest patrno, že již důvodem původního práva užívacího dle narovnání z r. 1724 byl poměr právních předchůdců st-lů jako poplatných sousedů a poplatných držitelů určitých usedlostí k obci, tedy jediné příslušnost jejich a jejich usedlostí k veřejnoprávnímu svazku obecnímu.
Na tomto stavu spočívalo i v řečeném intimátu Milínského hospodářského správce zmíněné dorozumění před komisí 26. dubna 1834 a nedoznal jím poměr tento změny, kdyžtě zmíněné sdělení opět a opět zdůrazňuje postavení oprávněných jako d-ckých kontribuentů a držitelů určitých usedlostí v obci, tedy opět sousedů v obci daní povinných a jako protiváhu za poskytnuté privilegium se klade povinnost ulehčiti obci jako takové její břemeno daňové. Ze všeho toho patrno, že původ požitkových práv oprávněných starousedlíků d-ckých ke spornému obecnímu majetku hledati sluší jediné v tom, že oni, resp. jejich právní předchůdci jako občané t. j. z titulu jejich právního vztahu k obci skutečné vykonávali tato práva roku 1864, z čehož důsledně plyne, že tu jde o právní poměry upravené v § 70 ob. zříz. česk.
Je-li vznik i právní povaha požívacích práv, o něž jde, tímto způsobem osvědčena, nemůže, jak již shora naznačeno, nahodilé označení jich jako služebnosti samo o sobě míti takový význam, jaký mu přikládá stížnost.
Za tohoto stavu věci vystihl úřad žal. zcela správně nař. rozhodnutím jádro sporu a nebylo proto příčiny, aby konal další šetření, jak za to má stížnost. Nelze tudíž uznati výtku vadnosti řízení v tomto směru stížností uplatňovanou za důvodnou.
Nař. rozhodnutí jest tudíž ve shodě se zákonem a bylo proto stížnost posléze uvedených st-lů zamítnouti.

Citace:

Nález č. 1995. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 561-564.