Č. 1879.

Pozemková reforma. — Řízení před nss-em: 1. Rozhodování nss-u o stížnosti do usnesení správního úřadu, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelova za přiznání odkládacího účinku jeho stížnosti podané na nss, stává se bezpředmětným a nutno stížnost takovou odmítnouti jako nepřípustnou, byla-li stížnost, pro kterou bylo za odklad žádáno, nss-em již zamítnuta. — 2. Výrok stát. pozemk. úřadu o tom, vyžadují-li toho veřejné zájmy, aby jeho naříkané opatření, týkající se výpovědi z hospodaření dle §§ 12 a sl. zák. náhrad., bylo neprodleně vykonáno (§ 17 zák. o ss.), jest výsledkem hodnocení všech okolností, které mají v rámci celkové akce pozemkové reformy vztah k danému případu s hlediska veřejných zájmů a může proto býti nss-em přezkoumán toliko s hlediska § 6, odst. 2 zák. o správ. soudě.
(Nález ze dne 22. ledna 1923 č. 265.)
Věc: Rudolf Cz.-M. ve V. s Rudolfefm Heimannem a Drem Karlem Cz.-Ch., pak Františkem C.-G. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze o nepřiznání odkládacího účinku stížnostem na nejvyšší správní soud.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením stpú v Praze z 27. června 1921 bylo Rudolfu Cz.-M. jako fiduciáři panství V. oznámeno zamýšlené převzetí tohoto zabraného panství podle §§ 2 a násl. zákona náhrad. a usnesením z 28. července 1922 byla mu dána výpověď z hospodaření na tomto panství podle §§ 12 a násl. téhož zákona.
Proti oběma těmto opatřením podal jmenovaný fiduciář se substitučním kurátorem a nejbližšími čekateli stížnosti na nss. Podáním ze dne 24. srpna 1922 pak zažádali u žal. úřadu, aby těmto stížnostem byl přiznán odkládací účinek dle § 17 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876, kteréžto žádosti však nebylo nař. rozhodnutími vyhověno, poněvadž tu nejsou dány podmínky v předpisu tom vytčené.
Proti tomuto rozhodnutí podal Dr. Frant. Wien-Claudi jako nástupce fiduciáře Rudolfa Cz.-M., pak Rudolfa Hermana a Dra Karla Cz.-Ch., substitučních čekatelů, a Františka C.-G., substitučního kurátora, stížnost k nss-u pro vadnost řízení a nezákonnost.
Rozhoduje o stížnosti té uvažoval nss takto:
Pokud především jde o stížnost substitučních čekatelů a substitučního opatrovníka, bylo ji odmítnouti ve všech směrech jako nepřípustnou, neboť tyto osoby nelze dle ustálené praxe tohoto soudu (viz na př. nález ze dne 16. prosince 1922 č. 17111 — Boh. 1757 adm. — ve věci týchž st-lů) pokládati za vlastníky substituční podstaty a ježto také nejsou osobami na zabraném statku hospodařícími, nelze jim přiznati legitimaci, aby podávali stížnosti ve věcech týkajících se převzetí zabraných nemovitostí substitučních nebo v záležitostech výpovědi z hospodaření na těchto nemovitostech. Tím jest však dána také nepřípustnost jejich stížnosti do rozhodnutí stpú, kterým bylo odepřeno přiznati stížnostem jejich na nss v oněch věcech odkládací účinek. Pokud jde dále o stížnost Rudolfa Cz.-M., proti rozhodnutí stpú, jímž byl odepřen odkládací účinek stížnosti jeho do opatření stpú ze dne 27. června 1921 stran zamýšleného převzetí, byla poslednější stížnost nálezem tohoto soudu výše cit. ze dne 16. prosince 1922 č. 17111 zamítnuta jako bezdůvodná, takže se rozhodování nss-u o tom, zda žal. úřadem právem nebyl přiznán odkládací účinek této stížnosti, stalo bezpředmětným. Ježto pak nss má dle § 2 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 a § 2 zákona z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. rozhodovati toliko v případech, kde někdo tvrdí, že mu bylo protizákonným rozhodnutím neb opatřením správního úřadu v jeho právech ublíženo, a není tedy povolán, aby pouze theoreticky rozhodoval, co by v určitém případě bylo právem, nutno stížnost v tomto směru odmítnouti jako nepřípustnou.
Co se konečně týče stížnosti Rudolfa Cz.-M., do téhož rozhodnutí stpú., pokud jím byl odepřen odkládací účinek také stížnosti jeho na nss do opatření žal. úřadu ze dne 22. června 1922 stran výpovědi z hospodaření na panství V., uvážil nss toto:
Podle § 17 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 má úřad správní vyhověti žádosti za přiznání odkládacího účinku stížnosti na nss, nevyhledávají-li toho veřejné ohledy, aby rozhodnutí správního úřadu bylo neprodleně vykonáno, a vzešla-li by výkonem tím straně nenabytná škoda. Musí tedy oba tyto předpoklady býti splněny, aby strana měla na přiznání odkládacího účinku nárok.
Stpú. odůvodnil svoje rozhodnutí jednak poukazem na to, že provedení pozemkové reformy v zájmu státním, tedy veřejném, toho vyžaduje, aby rozhodnutí stpú. byla neprodleně vykonána, jednak tvrzením, že straně nevzejde výkonem žádná neodčinitelná újma, poněvadž před uplynutím šestiměsíční lhůty výpovědní nemohou vypovězené nemovitosti býti přejímány a do té doby bude i o stížnosti do výpovědi nss-em rozhodnuto. Popřel tedy žal. úřad existenci obou předpokladů cit § 17 zák. o ss. St-l ovšem vytýká tomuto odůvodnění zamítavého rozhodnutí povrchnost a řízení vadnost, protože nejsou uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž se usuzuje na to, že bezodkladný výkon jest v zájmu veřejném — na př. pro naléhavou poptávku po půdě v oné krajině neb aby zamezena byla nezaměstnanost a pod. — a protože také nebyl učiněn ani pokus o vyšetření potřebných skutečností. Ve věci samé neodporuje prý veřejnému zájmu, když se provádění pozemkové reformy, zejména převzetí zabrané půdy, tedy akce neobyčejně dalekosáhlé a zdlouhavé o rok až dva oddálí. Také prý by nastaly veliké obtíže a zmatky, kdyby stížnostem proti převzetí a výpovědi bylo vyhověno a příslušná opatření byla již provedena, zejména definitivním přídělem půdy. Vlastník musí činiti různé disposice na statku na dlouhou dobu předem, což mu jest znemožněno, dokud není jisto, že mu statek zůstane, kdežto povolením odkládacího účinku bylo by poslouženo řádnému hospodaření.
Konečně tvrdí st-l, že by mu zamítnutím odkladu vzešla nenabytná škoda, což podrobněji dovozuje.
Pokud jde o první z důvodů žal. úřadem uplatňovaných — že toho vyžadujue provádění pozemkové reformy v zájmu státním, tedy veřejném, aby byla rozhodnutí stpú neprodleně vykonána — dlužno pouká- zati na to, že tento výrok jest toliko výsledkem hodnocení všech skutečností, které mají v rámci celkové akce pozemkové reformy vztah k danému případu s hlediska zmíněných veřejných zájmů a že následkem toho nemůže výrok ten nss-em po stránce věcné ani býti přezkoumán (§ 6, odst. 1 zák. o ss.).
Výtky, které výroku tomu činí st-l po stránce formální (§ 6, odst. 2 cit. zák.), neshledal však nss odůvodněnými, neboť poukaz na naléhavost provedení pozemkové reformy opět a opět ve veřejnosti směrodatnými činiteli státními akcentovanou nutno uznati za dostatečné odůvodnění nař. rozhodnutí vůči st-li, zvláště když se uváží, že — jak nss již mnohokráte vyslovil — povinnost vlastníka velkého majetku pozemkového, odevzdati zabranou půdu státu, existuje již od okamžiku záboru a stpú. jest oprávněn přistoupiti k převzetí jejímu kdykoli za modalit předepsaných zákonem, a když dále nutno u žal. úřadu předpokládati dokonalou úřední znalost potřeb jednotlivých území, založenou na zkušenostech nabytých při postupném provádění pozemkové reformy. Není proto také vadou řízení, že nebyly teprve vyšetřovány konkrétní skutečnosti odůvodňující v daném případě naléhavost výkonu z veřejných ohledů.
Když však takto bylo přiznati, že žal. úřad právem popřel existenci první z podmínek, na nichž § 17 zák. o ss činí závislým nárok strany na přiznání odkládacího účinku stížnosti podané na nss, bylo stížnost Rudolfa Cz.-M. již proto zamítnouti jako bezdůvodnou, aniž třeba se dále ještě zabývati uvažováním, zda také existence druhé podmínky byla žal. úřadem právem popřena.

Citace:

Nález č. 1879. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 315-317.