Č. 1848.

Horní právo: 1. O povaze a působnosti státního inspektorátu pro léčivá zřídla (Čechy). — 2. K pojmu »bezpečné území« ve smyslu normativního výnosu báňského revírního úřadu v Mostě z 21. listopadu 1911 č. 10618.
(Nález ze dne 16. ledna 1923 č. 524.)
Věc: Městská obec Teplice-Šanov a pozůstalostní podstata po C. C. A. v Teplicích-Šanově (adv. Dr. Emil Rindskopf z Teplic-Šanova) proti báňskému hejtmanství (min. rada Ing. Jaroslav Máslo — za zúčastněnou stranu adv. Dr. Adolf Stejskal z Prahy) o poddolování hřbitova a části veřejných silnic v O.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Zúčastněné straně se útraty nepřisuzují.
Důvody: Mostecká společnost pro dobývání uhlí žádala podáním ze dne 22. února 1918 u báňského revírního úřadu v Mostě, aby jí bylo dovoleno vyrubati pilíř ponechaný na ochranu hřbitova v O. Při místním šetření o této žádosti konaném vyhradili si st-lé lhůtu k podání znaleckého dobrozdání a překročivše povolenou lhůtu podali své vyjádření, jež bylo báňským úřadem považováno jako včas podané.
Tento úřad pak výměrem z 31. prosince 1920 rozhodl, že vyrubání ochranného pilíře ponechaného pro o-ský hřbitov, jakož i pro okresní silnici z O. do N. a H. a pro obecní silnici vedoucí od stanice O. do této obce povoluje se za určitých kautél a to ve 4 vrstvách z dola nahoru s následujícím zaplavovacím zásypem.
Žal. úřad rozhodnutím vyhověl odvolání st-li z výměru 1. stolice podanému a to potud, pokud prvá stolice náležitě nešetřila svého vlastního výnosu ze dne 21. listopadu 1911 č. 10618, jímž byly vydány »normativní předpisy« na ochranu teplických léčivých pramenů a zřídel proti dovolání.
Žal. úřad proto pozměnil nař. výměr v ten smyslu, že doplnil jej touto podmínkou: »Ostatně platí analogicky ustanovení pro »bezpečné území« předepsaná výměrem revírního horního úřadu ze dne 21. listopadu 1911 č. 10618«.
V ostatních bodech bylo odvolání zamítnuto pro bezdůvodnost.
O stížnosti do toho podané uvažoval nss takto:
Stížnost formuluje dva stížné body, oba povahy formální, namítajíc toto:
Předpoklad žal. úřadu, že revír, o nějž se jedná, dlužno čítati k nezávadným (»bezpečným«) územím ve smyslu t. zv. normativního výnosu báňského revíru v Mostě z r. 1911, zakládá se prý na řízení, jež potřebuje doplnění a jest tedy vadné. . Rozhodnutí jest i proto vadné, že bylo třeba otázati se státního zřídelního inspektorátu, jaké účinky vzniknou z porubního projektu pro teplicko-šanovská léčební zřídla.
Nss zabýval se nejprve touto poslednější námitkou, poněvadž námitkou touto, jak je formulována, vytýká se i vadnost rozhodnutí samého, a nikoli jen vadnost skutkové podstaty, na níž rozhodnutí spočívá.
Dle znění petitu ve spojení s dotčenými vývody stížnosti, v nichž se zřídelní inspektorát označuje jako úřad, sluší totiž námitku tuto pojati v ten smysl, že úřad báňský se měl před vydáním rozhodnutí dohodnouti s úřadem jiným (t. j. se zřídelním inspektorátem). V tom jest obsažena výtka, že báňský úřad nebyl sám o sobě, to jest bez součinnosti jiného úřadu, příslušný v přítomné věci rozhodnouti.
Rozumí-li se řečené námitce v tomto smyslu, nelze ji uznati důvodnou.
Kompetenční a procesní předpisy ve věcech policie báňské — o jakouž v daném případě jde, jsou obsaženy v horním zákoně. Pouhou místodržitelskou vyhláškou ze dne 26. června 1909 č. 42 z. z. o zřízení inspektorátu pro léčivá zřídla nemohly býti tyto kompetenční předpisy změněny. Již z tohoto důvodu námitka stížnosti, rozumí-li se jí ve smyslu svrchu řečeném, selhává, nehledě k tomu, že i sám dispositivní obsah dotčené vyhlášky mluví proti stížnosti. Neboť dle vyhlášky této byl zřídelní inspektorát zřízen jako »znalecký poradce«, nikoli však úřad nadaný mocí rozhodovací.
Než námitce stížnosti lze rozuměti i v jiném smyslu, totiž, že skutková podstata nař. rozhodnutí nebyla náležité vyšetřena, poněvadž nebyl k tomu přibrán zřídelní inspektor, nikoli sice jako úřad povolaný k součinnosti při vydání úředního rozhodnutí, nýbrž jako speciální znalec pro odbornou otázku, která náleží k podkladu rozhodnutí.
Námitka takto pojatá neobsahuje nic více, než výtku, že přibraní znalci z oboru horního nemají dostatečné odborné způsobilosti, aby mohli odpověděti na odbornou otázku, která jim byla úřadem předložena.
Než ani v tomto smyslu nemohl nss námitku tuto uznati za důvodnou. Neboť okolnost, kterou za účasti znalců bylo třeba zjistiti, byla prostě a jedině ta, zdali vyrubání území, o které jde, může působiti na srážkové vody, které jsou obsaženy v podložních vrstvách, fungujíce proti thermálním vodám jako vody uzavírací, takovým způsobem, že by tyto uzavírací vody mohly vniknouti do dolu, čímž by byla ohrožena jejich funkce jako vod uzavíracích a což by ovšem mohlo míti v zápětí i ohrožení vod thermálních.
Leč tato otázka jest zcela nepochybně odborná otázka pro znalce z oboru báňského, neboť okolnost, že jsou to právě vody thermální, jež podložními vodami srážkovými jsou uzavřeny, nemůže míti pro otázku, zdali a jak bude působiti porub na tyto vody srážkové a na jejich uzavírací funkci, podstatného významu. Soud nemohl tedy nalézti v tom, že úřady báňské nepřipustily návrh, aby bylo vyžádáno vyjádření znalce zřízeného pro léčivá zřídla, žádné překročení procesně právních hranic, v nichž úřadům správním přísluší hodnotiti průvodní sílu nabízených důkazů (srv. § 275 civ. s. ř.).
Ve zbývající námitce se vytýká, že bylo vadně vyšetřeno, zda území, o které jde, sluší počítati k »bezpečným« územím ve smyslu tak zvaného »normativního« výnosu z r. 1911. St-lé vidí vadu zejména v tom, že ne- byly provedeny pokusné vrtby a že nebylo zjištěno, nevyskytují-li se v tomto území skoky.
Ze spisů a z obsahu stížnosti jasně vyplývá, že jak úřad, tak strany postavily se na půdu citovaného výnosu z r. 1911, jímž byla provedena klasifikace území na nebezpečné a na území, které není nebezpečné.
Za účelem objasnění věci bylo zkoumati, jaký je smysl a dosah této klasifikace. Citovaným výnosem z r. 1911 byly změněny starší výnosy ze dne 26. května 1882 č. 1030 a ze dne 12. ledna 1890 č. 4241 z r. 1889 a byla stanovena bezpečnostní opatření pro určitá důlní pole.
Rozeznává se v něm jednak území, pro něž platí absolutní zákaz rubati, jednak území nebezpečné, jednak území, které není nebezpečné.
Jak pro území nebezpečné, tak pro území, které není nebezpečné, jsou stanovena bezpečnostní opatření generelně, a to přísnější pro nebezpečné a méně přísná opatření pro území, které není nebezpečné.
Území, pro něž platí absolutní zákaz rubati, jest ve výnosu místně ohraničeno; rovněž tak území nebezpečné, výslovně však toliko dle stavu tehdejšího odkrytu dolového pole. Všecko ostatní území označuje řečený výnos jako bezpečné, avšak právě proto, že se místní vyměření dotčených území stalo jen podle tehdejšího stavu odkrytu, pouze podmínečně. To jest jasně vyjádřeno na 6. straně výnosu, protože se tam stanoví, jak jest si počínati, kdyby se objevily v území prozatím za bezpečné považovaném nebezpečné momenty. Tomu jest dle náhledu soudu rozuměti tak, že území, jež se prozatím považuje za bezpečné, automaticky i bez zvláštního opatření úředního má tou měrou býti podrobeno přísnějším bezpečnostním předpisům, jakmile a pokud by vyšlo na jevo, že jde skutečně o území nebezpečné.
Stížnost zajisté nechce tvrditi, že dolové pole, o které se nyní jedná, leží v onom území, které již (dle stavu odkrytu z r. 1911) bylo místně určeno jako nebezpečné. Takové tvrzení bylo by arciť také v rozporu se spisy. Pak nemůže však námitka stížnosti míti jiného smyslu, než že klasifikace určitého území jakožto území (prozatím) bezpečného, musí se zakládati na zvláštními šetření, zejména že jest k tomu potřebí pokusných vrteb. Dle mínění stížnosti by tedy slušelo určité území považovati za bezpečné teprve tehdy, když jeho nezávadnost (zejména že nevyskytují se v něm poruchy sloje) byla zjištěna, a dokud se tak nestalo, že by se presumovala povaha »nebezpečná«. Než, jak již bylo vyloženo, »normativní« výnos, o nějž st-lka svou námitku jedině opírá, stojí na podstatná odlišném stanovisku, počítaje s možností, že území dosud za bezpečné považované, teprve během porubu ukáže se nebezpečným, a předepisuje právě proto i pro tento případ opatrnosti, jež horní úřad uznal za nutné, ale také za dostatečné. Báňský úřad opírá se o dobré zdání znalců, které si před vydáním rozhodnutí o žádosti mostecké společnosti pro dobývání uhlí opatřil náležitým způsobem.
Dle tohoto dobrého zdání vyrubání ochranného pilíře, bude-li provedeno dle porubního plánu a zůstanou-li nedotčeny vrstvy jílu v podloží sloje, neohrozí teplické thermální vody; ohroziti by je mohly jedině případné skoky sloje. V blízkosti takovýchto skoků nutno si opatrně počínati a zastaviti rubáni v celé šířce, přijde-li se na skok ve sloji.
Obsah tohoto dobrého zdání kryje se tedy v podstatě s direktivami stanovenými v řečeném normativním výnosu pro území, jež prozatím pokládají se za bezpečná, zejména však nepožaduje žádných větších opatrností nežli tyto direktivy. Neboť v řečeném výnosu se jednak ustanovuje, že porub jest zastaviti a učiniti potřebná bezpečnostní opatření, vyskytnou-li se povážlivé zjevy (bod 7. normativního výnosu), jednak pamatuje se i na možnost úlev z »normativních« předpisů, může-li se tak státi bez ohrožení dolu neb teplických léčivých pramenů (bod 12 normativního výnosu).
Na tomto základě dospěl úřad k úsudku, že není důvodu, aby území, o které jde, bylo již zpředu prohlášeno za území nebezpečné ve smyslu t. zv. normativního výnosu, a že není potřebí, aby byla předepsána nějaká přísnější bezpečnostní opatření jako úchylky od direktiv ve výnosu tomto stanovených.
Věcná správnost tohoto úředního předpokladu vymyká se soudnímu přezkoumávání, jež dle zákona omezeno jest na otázky právní a na vady formální.
Pokud pak jde o formální stránku, jest závěr úřadu dostatečně podložen dobrým zdáním znaleckým.
Ježto tedy žádná z obou námitek stížnosti nemohla býti uznána důvodnou a ježto ani soud nemohl nalézti žádných vad řízení, k nimž jest z povinnosti úřední pozírati, slušelo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 1848. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 254-257.