Č. 2280.Školství: Před vydáním zákona ze dne 13. července 1922 č. 226 sb. neměli rodiče dítěte, navštěvujícího povinnou obecnou školu veřejnou a příslušejícího náboženské společnosti státem uznané, nárok na sproštění účasti při náboženském vyučování na škole. (Nález ze dne 28. dubna 1923 č. 7059).Věc: Dr. Jindřich F. v Praze proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze (odbor. r. K. Buzek) o zproštění dítěte od vyučování náboženství. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: St-l požádal podáním z 13. září 1921 žal. úřad o osvobození svého syna K., navštěvujícího 3. třídu obecné školy v Praze, od vyučování náboženství z toho důvodu, že st-l a jeho manželka jsou mojžíšského náboženství, jakému se na škole učí, úplně vzdáleni a utvořili si vlastní pojem o náboženství, ve kterém si přejí vychovati i své dítě. Dne 24. září 1921 udal st-l na školském referáte pražském, že on i jeho syn jsou dosud zaneseni v matrice náboženské obce židovské, ačkoliv s náboženskou obcí židovskou nemají nic společného a že trvá na své žádosti, aby nebylo rozporu mezi názory jeho a názory vštěpovanými dětem při vyučování náboženství; st-l i jeho manželka dají se v nejkratší době z rejstříku náboženské obce vyškrtnouti. Nař. rozhodnutím nebylo žádosti vyhověno, neboť pouhý důvod, že vznikl rozpor mezi domácí a školní výchovou, sám nestačí, nejsou-li splněny podmínky vytknuté v odst. 2 výnosu z 11. srpna 1919 č. 26183. Žadatel však v protokolárním prohlášení ze dne 24. září 1921 sám slibuje, že podmínku naznačenou splní, že totiž dá sebe i svoji choť vymazati z rejstříku náboženské obce židovské. Stane-li se tak a bude-li průkaz o tom správě školy předložen, nabude žadatel teprve práva ke sproštění dítěte od vyučování náboženství. O stížnosti uvážil nss takto: Nař. rozhodnutí dovolává se výnosu min. školství ze dne 11. srpna 1919 č. 26183, kterým v podstatě vysloveno, že »není zákonné závady v tom, aby ministerstvo užívajíc práva vrchního dozoru na školství a na výchovu, jež podle zákona mu přísluší, zprošťovalo žáky od povinné účasti na vyučování náboženství, nehledíc k jejich příslušnosti konfesijní ve všech případech, kdy toho nezbytně vyžaduje zájem školy a žáků škole svěřených«, ve kterých dále rozhodování o zproštění od povinné účasti na vyučování náboženství bylo vyhrazeno ministerstvu, a ve kterém zejména bylo ustanoveno, že 1. »žáci bez vyznání nebo žáci vyznání státem neuznaného jsou všeobecně zproštěni povinnosti, aby se účastnili vyučování náboženství ve škole zavedeného, a že 2. žáci ve věku od 7 do 14 let, kteří podle zákona náleží k určitému vyznání, zprošťují se povinné účasti na vyučování náboženství tohoto vyznání, jestliže jejich rodiče (nebo ten z rodičů, jemuž přísluší právo výchovné) požádají o toto zproštění ředitelství školy písemnou žádostí doloženou průkazem, že sami jsou bez vyznání a nebo mají vyznání jiné nežli jejich dítky.« Podle zásad §§ů 2, 5 a 18 zák. o ss jest nss toliko povolán, aby zkoumal zákonitost rozhodnutí nebo opatření správního úřadu, proti němuž stížnost směřuje, v mezích stížných bodů. Stížnost se minist. výnosem v nař. rozhodnutí citovaným vůbec nezabývá, ani proti němu nebrojíc ani jej uznávajíc nebo neuznávajíc za právní podklad nař. rozhodnutí; proto není také úkolem nss-u, aby v této souvislosti zkoumal, zda onen výnos, který ostatně ve sbírce zákonů a nařízení vyhlášen nebyl, nýbrž uveřejněn byl toliko ve Věstníku žalovaného úřadu (ročník 1918/19 str. 214) možno pokládati za všeobecně závaznou normu a zda obsah jeho jest ve shodě se zákonem nebo zda vybočil z mezí, které nařizovací moci vlády a jejích členů resp. úřadů správních předpisy ústavními jsou dány. Naopak jest se nss-u zaměstnávati jenom vývody stížnosti a zkoumati, zda nař. rozhodnutí není v rozporu se zákonem. Stížnost spatřuje porušení práv, pro které se dovolává ochrany u nss-u, toliko v tom, že podle jejího názoru rodičům, kteří podle čl. 2 zák. ze dne 15. dubna 1920 č. 277 sb. určují vyznání dítěte, nelze upříti nárok, aby jejich dítě bylo — přejí-li si toho — zproštěno povinné účasti při náboženském vyučování na škole, a to bez ohledu na to, jsou-li oni nebo dítě příslušníky některé náboženské společnosti čili nic. Toto stanovisko stížnosti není však správné.Podle § 3 zákona ze dne 14. května 1869 č. 62 ř. z., ve znění zákona ze dne 2. května 1883 č. 53 ř. z., jest náboženství učebným předmětem školy obecné, která podle §u 1 téhož zákona má mezi jinými i ten úkol, aby vychovávala »děti mravnosti a náboženství«. O možnosti dispense od návštěvy tohoto předmětu učebného uvedený zákon nemluví, naopak musí děti do obecné školy přijaté podle § 63 def. řádu školního a vyučovacího ze dne 29. září 1905 č. 159 ř. z. pravidelně navštěvovati školu po předepsanou dobu vyučovací a jsou rodiče a jich zákonní zástupci (ve smyslu povinnosti jim uložené §em 20 zákona o školách národních z r. 1869) vázáni, přidržovati děti do školy přijaté k pravidelné a přesné návštěvě školy, tudíž všech předepsaných hodin vyučovacích. Jelikož podle §u 70 č. 3 zák. o školách národních z roku 1869 soukromá škola pro děti školou povinné musí co do svého učebního plánu vyhovovati alespoň požadavkům kladeným při škole veřejné a jelikož dále podle §u 204 řádu školního z roku 1905 i při domácím vyučování musí děti školou povinné býti účastný alespoň onoho vyučování, které jest předepsáno pro školu povinnou, jest zřejmo, že podle předpisů školských, které platily u nás (v území Čech, Moravy a Slezska) dne 28. října 1918, musilo každé dítě ve věku školou povinném býti předepsaným způsobem vyučováno náboženství a že zejména každý žák veřejné školy národní musil se účastniti vyučování náboženství v rozsahu a způsobem, jak na škole ustanoveno. V souhlase s těmito zásadami stanovil také zákon ze dne 25. května 1868 č. 49 ř. z. (čl. 2 a 4), že dítě mezi 7. a 14. rokem, tedy v podstatě ve věku školou povinném, nemůže změniti náboženské vyznání. Jelikož v přítomném případě jde o dítě, které jest příslušníkem státem uznané náboženské společnosti, netřeba tu vůbec rozebírati otázku, zda by ze shora vylíčené všeobecné zásady povinné návštěvy vy- učování náboženství na škole obecné bylo po př. lze připustiti podle zákona výjimky pro děti, které k takové státem uznané společnosti nenáležejí nebo jsou bez vyznání. Nutno nyní zkoumati, zda a pokud tyto předpisy převzaté zákonem z 28. října 1918 č. 11 sb. též do právního řádu republiky čsl. byly pozdějšími předpisy změněny. V prvé řadě nutno poukázati k tomu, že ve sporu, o který jde, nelze přihlížeti k ustanovení nového zákona ze dne 13. července 1922 č. 226 sb., který v § 3 provedl částečnou změnu předpisů dosavadních, poněvadž v době, kdy nař. rozhodnutí se stalo, zákon ten ještě nebyl vydán. Změnu uvedených předpisů nelze však vyvoditi a nárok shora uvedeného obsahu nelze opříti — jak stížnost omylem činí — o zákon ze dne 15. dubna 1920 č. 277 sb., kterým byla změněna některá ustanovení mezikonfesního zákona ze dne 25. května 1868 č. 49 ř. z. Zákonem tím uznává se toliko právo rodičů (resp. manželského otce), aby určili náboženské vyznání svého dítěte nebo ponechali dítě bez náboženského vyznání (čl. 1) a aby vyznání toto měnili, dokud dítě samo nenabylo (dokonáním 14. roku, čl. 4 zák.) práva o svém vyznání rozhodovati (čl. 4). Z toho však plyne toliko, že byly shora uvedené předpisy práva rakouského změněny, zejména potud, že i v době mezi 7. a 14. rokem může vyznání dítěte býti změněno, neplyne z toho však nikterak, že by rodiče měli též právo určiti, zda dítě školou povinné má či nemá býti účastno vyučování náboženství; neboť shora uvedené předpisy školské o vyučování náboženství dány jsou se stanoviska účelu školy, vysloveného zejména v § 1 zákona z r. 1869, nikoliv však s ohledem na příslušnost dítěte k některé náboženské společnosti. Povinnost dítěte, aby bylo účastno náboženského vyučování, a povinnost rodičů, aby dítě činili účastným takového vyučování, jest tedy odůvodněna veřejnými výchovnými zájmy sledovanými státem v oboru školském a nikoliv snad zájmy náboženských společnosti toho obsahu, aby příslušníci jejich byli vyučování v náboženství této náboženské společnosti. Právo měniti náboženské vyznání dítěte dané rodičům v § 1 čl. 2 zák. č. 277/20 má tedy jen ten důsledek, že rodiče mohou tímto způsobem vykonati vliv na to, ve kterém náboženství dítě má býti vyučováno, nikoliv však na to, že by dítě příslušející k určité náboženské společnosti nemusilo býti účastno vyučování náboženství této náboženské společnosti. Nárok na zproštění náboženského vyučování nelze také odvoditi z předpisů ústavní listiny (§§ 121 až 125), kterých se ostatně stížnost ani nedovolává. Neboť svoboda svědomí a vyznání zaručená § 121 ústavní listiny není nikterak dotčena závazkem dítěte navštěvujícího veřejnou školu obecnou, aby musilo býti účastno povinného vyučování náboženství jeho vyznání, stejně jako není povinná účast tato sama o sobě již nucením k účasti na náboženském úkonu, poněvadž právě vyučování náboženství samo o sobě zavedeno jest na škole z důvodů výchovných, jakožto předmět vyučovací, nikoliv však jako úkon náboženský resp. projev účastenství při úkonech některé náboženské společnosti. Nárok rodičů na to, aby podle jejich přání bylo dítě navštěvující školu ve věku školou povinném zproštěno vyučování náboženství, nelze však ani odvoditi z práv k výchově dítěte plynoucích z předpisů práva občanského; neboť nehledě ani k tomu, že i § 139 o. z. o. ukládá rodičům povinnost, aby . . »vyučováním náboženství .... položili základ pro budoucí blahobyt dítěte«, podléhá ovšem výchovné právo rodičů plynoucí z předpisů práva soukromého, celé řadě zákonných omezení veřejnoprávních, z nichž jedním jest právě jejich povinnost podle § 20 zákona o školách národních z roku 1869. Své povinnosti co do návštěvy školy resp. přiměřeného jiného vyučování a tudíž i co do účasti v náboženském vyučování nemohou se tudíž děti (resp. rodiče) zprostiti pouhým tvrzením, že vzniká rozpor mezi výchovou domácí a školskou, právě tak, jakoby nemohly tak učiniti v příčině jiného předmětu na př. dějepisu, občanské nauky a pod., kde rovněž názory vštěpované dítěti ve škole mohou býti odchylné od názorů projevovaných ve výchově domácí. Jsou-li tu rozpory takové, mohou ovšem rodiče změnou náboženského vyučování dítěte po případě dosíci jinaké úpravy co do náboženského vyučování svého dítěte, nemohou však důvodně tvrditi právní nárok na to, aby dítě bylo zproštěno povinného vyučování náboženství oné náboženské společnosti, jejímž příslušníkem dítě je. Z těchto úvah bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.