Č. 2236.

Honební právo (Čechy). — Řízení před nss-em: 1. Osoby nemající vlastních pozemků nejsou legitimovány ke stížnosti na nss ve věci pronájmu obecní honitby společenstevní. — 2. K § 13 čes. hon. zák.
(Nález ze dne 18. dubna 1923 č. 6419.)
Věc: Václav P. a spol. v T. (adv. Dr. Hoffmeister z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o pronájem honitby.
Výrok: Stížnost, pokud podána byla st-li P., Š., N. a B., odmítá se pro nedostatek legitimace těchto st-lů, jinak se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Honební výbor v T. usnesl se ve své schůzi dne 28. srpna 1921 konané pronajmouti honitbu obce T. z volné ruky Františku U., rolníku v T. na 6 let od 1. února 1922 do 31. ledna 1928 za roční nájemné 1500 K.
Na stížnost Jana Š. a spol. z T. zrušila osk na M. výměrem z — provedený pronájem uloživši honebnímu výboru, aby pronájem honitby proveden byl veřejnou dražbou, ježto tu byla i druhá, a sice vyšší nabídka Jana P., znějící na 3000 Kč, takže vzhledem k zájmu o honitbu tuto nelze pronájem z 28. srpna 1921 považovati za přiměřený.
K odvolání Františka U. a honebního výboru v T. zrušil žal. úřad nař. rozhodnutím výměr osk a potvrdil pronájem uzavřený dne 28. srpna 1921 z těchto důvodů:
Svoje rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí tomu podané založil nss na těchto úvahách:
Již v řízení administrativním nadhozena byla otázka legitimace jednotlivých st-lů k podání námitek. Třebaže žal. úřad žádnému ze st-lů legitimace takové neodepřel, musil nss z úřední své povinnosti otázku tuto zkoumati, ježto jde o stížnost k nss-u. Z administrativních spisů a zejména z výkazu berního úřadu o výměře honitby pak jde na jevo, že st-lé N., B., Š. a P, vlastních pozemků vůbec nemají, což potvrdil při veřejném ústním líčení zástupce stížnosti sám, nemohou tedy býti ani členy honebního společenstva a nemohlo jim nař. rozhodnutím v jejich subjektivních právech býti ublíženo. St-lům těmto nedostává se tudíž legitimace ke stížnosti a bylo z toho důvodu ohledně nich stížnost odmítnouti.
Ve příčině ostatních st-lův uváženo bylo toto:
Stížnost spatřuje nezákonnost a vadnost řízení v tom, že nař. rozhodnutí neprávem a v odporu se zjištěnými skutečnostmi má za to, že honební výbor o zužitkování práva myslivosti rozhodl po uvážení okolností, zejména v tom směru, aby docílil nejen výhodného zpeněžení, nýbrž i aby zajistil, že zájmy zemědělské budou šetřeny a že právo honební bude racionelně vykonáváno.
Otázky tyto nejsou však otázkami právními, nýbrž otázkami vhodnosti a účelnosti a tedy otázkami skutkovými a nss nemohl proto přezkoušeti nař. rozhodnutí v těchto směrech po stránce Věcné, nýbrž jenom podle ustanovení § 6, odst. 2 zák. o ss jsa vázán skutkovou podstatou, která nař. rozhodnutí položena byla za podklad. Může tedy nss zkoumati jenom tolik, zda skutková podstata podle spisů administrativních zjištěná tvoří dostatečný podklad pro závěry žal. úřadem učiněné, dále, zda skutková podstata není v odporu se spisy a konečně zda nebyly porušeny podstatné formy řízení administrativního.
Posuzuje stížnost s tohoto hlediska, shledal nss toto: Stížnost namítá především, že honební výbor nedocílil výhodného zpeněžení honitby, ježto nař. rozhodnutí nebéře v úvahu, že honební výbor měl již od 13. října 1921 v rukou nabídku Jana P. z téhož dne znějící na 3000 Kč. Námitka tato jest v odporu se spisy, ježto obě instance i k této vyšší nabídce přihlížely, hodnotíce ji ovšem jenom spolu s ostatními okolnostmi. Nss pak hodnocení takové nemůže zkoumati ve věci samé, nýbrž mohl by je přezkoušeti, jak svrchu uvedeno, toliko po stránce formální dle § 6, odst. 2 zák. o ss. V tomto směru však stížnost žádných námitek neformuluje.
Stížnost namítá dále, jednak že nař. rozhodnutí nezjišťuje nijak, že a jakým způsobem bude při pronájmu honitby Františku U. dbáno zájmů zemědělských a racionelního výkonu práva honebního, jednak že proto neuvádí žádných důvodů.
Žal. úřad vycházel pak z předpokladu, že s ním projevuje souhlas převážná většina členů honebního společenstva, a vycházeje z té další skutkové okolnosti, že nájemce jest místním usedlíkem a kromě toho i honebního společenstva, dospěl k závěru, že není důvodů, proč by uzavřený pronájem neměl býti považován za vyhovující místním poměrům.
Z uvedených tuto skutkových okolností popírá ovšem stížnost správnost tvrzení o tom, že by tu byla převážná většina členů honebního společenstva, kteří s pronájmem honitby vyslovují souhlas, tvrdíc naopak, že st-lé to jsou, kteří representují co do počtu hlav a výměry svých pozemků převážnou většinou členů honebního společenstva.
Tvrzení toto jest však v odporu se spisy, ježto podle výkazu o výměře obce T., nacházejícího se ve spisech, celková výměra obce T. po srážce stavebních ploch činí 454 ha 65 a a 43 m2, kdežto výměra pozemků st-lům patřících po odečtení stavebních ploch obnáší toliko 128 ha 62 a 61 m2. I pro posouzení poměru počtu ostatních členů honebního společenstva k počtu st-lů podle hlav měl žal. úřad dostatečný podklad ve spisech a sice v seznamu voličů, majících právo volební k volbě honebního výboru v T. v r. 1921, ježto seznam tento vykazuje celkem přes 140 k volbě oprávněných osob i po odečtení oněch, kteří, majíce jenom zahrádku ohrazenou plotem, přes to do seznamu byli pojati, kterýžto počet jeví se vzhledem k počtu st-lů (20 resp. po odečtení oněch 4 st-lů, jimž se nedostává legitimace ke stížnosti 16) převážnou většinou.
Žal. úřad, hodnotě zmíněné předpoklady a skutkové okolnosti, dospěl k úsudku, že pronájem honitby vyhovuje místním poměrům, čímž vyslovil, že právě tento způsob pronájmu honitby odpovídá oněm požadavkům, jež lze vzhledem k subjektu i objektu dle zákona činiti. Mohlo by tedy jíti jen o to, zdali tento zřetel k místním poměrům jest i obhájením zájmů zemědělských a zájmů racionelního výkonu práva honebního.
V těchto směrech namítá ovšem stížnost, že odvolání se na většinu honebního společenstva není ještě obhájením těchto práv a zájmů. To jest sice pravda, ale souhlas takový nutno vzhledem k tomu, že ochrana zájmů těch, přísluší v první řadě členům společenstva samým, nezbytně pokládati za submisi na onen způsob zužitkování honitby, jak je honební výbor provedl, a za rozhodné svědectví většiny o tom, že tento způsob zadání honitby pokládají i za prospěšný svým zájmům.
Ježto tedy ani jedna z námitek nebyla uznána důvodnou, bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 2236. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1054-1057.