Č. 1847.

Ústavní právo: O mezích zmocnění uděleného vládě zákonem ze dne 15. dubna 1920 č. 337 sb.
Řízení před nejv. spr. soudem: Nss může abstraktní normy vydané výkonnou mocí přezkoumati jenom nepřímo, řeše určitou právní věc na základě stížnosti podané do konkrétního rozhodnutí neb opatření správ. úřadu.
Pastviny na Slovensku: 1. Vládní nařízení ze 16. března 1922 č. 105 sb. o užívání pastvin na Slovensku je kryto zmocň. zákonem z 15. dubna 1920 č. 337 sb. i potud, pokud recipuje předpisy nařízení ministra pro správu Slovenska z 11. dubna 1919 č. 68—19 (2944 a — prez.). — 2. Půdou pastevní ve smyslu čl. 1 vlád. nař. ze 16. března 1922 č. 105 sb. sluší rozuměti jen půdu, která se dle § 1 nař. ministra pro Slovensko z 11. dubna 1919 č. 68—2944 a — prez., oním vládním nařízením recipovaného, hodí k pastvě.
(Nález ze dne 16. ledna 1923 č. 453.)
Věc: Anežka L. v M. proti županskému úřadu v Levoči o přikázání pastvin.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení okresní pašienkové komise Spišsko-Sobotské z 27. dubna 1922, jímž podle vl. nař. ze 16. března 1922 č. 105 přiděleno bylo malorolníkíím obcí Batizovců a Gerlachovce z velkostatku st-lčina asi 700 katastrálních jiter pastvin v honě t. zv. Strášky k pastvě dobytka pro rok 1922.
Stížnost podaná v této věci na nss béře v odpor nejen uvedené rozhodnutí županského úřadu, nýbrž i nařízení ministra pro Slovensko z 11. dubna 1919 č. 68—2944 pres., v němž spatřuje právní jeho základ, a domáhá se toho, aby nss zrušil i toto nařízení.
V tomto bodě nemohl ovšem nss shledati stížnost přípustnou; neboť podle § 2 zák. o ss lze stížností u nss naříkati jenom rozhodnutí a opatření správních úřadů, tedy správní akty upravující konkrétní poměry právní, nikoli však abstraktní normy výkonnou mocí vydané. Tyto může nss přezkoumávati jenom nepřímo, řeše určitou právní věc (§ 102 úst. listiny) na základě stížnosti podané do konkrétního rozhodnutí neb opatření správního úřadu. Mohl se tedy nss zabývati otázkou zákonitosti nařízení č. 68—2944 pres. jenom nepřímo, pokud totiž bylo podkladem nař. rozhodnutí županského úřadu.
V tom směru pak uvážil:
Nař. rozhodnutí v souvislosti s usnesením první instance opírá se o vl. nař. ze 16. března 1922 č. 105 sb., jímž upraveno užívání pastvin na Slovensku v r. 1922. Toto nařízení ovšem ve svém čl. 2 recipovalo předpisu čl. 2—4 vl. nař. ze dne 27. května 1921 č. 226 sb. a tím i ustanovení nařízení ministra s plnou mocí pro správu Slovenska z 11. dubna 1919 č. 2944/a prez. (Úradné noviny 1919 č. 68), jež článkem 4 vl. nař. č. 226/21 zachováno bylo v platnosti. Veškerá tato ustanovení, vládním nařízením č. 105/22 i pro rok 1922 v platnosti zachovaná, tvoří však nyní součást nařízení posléze citovaného, a platnost a závaznost jejich pro tento rok má svůj důvod v tomto nařízení posléze uvedeném. Jestliže stížnost popírá platnost nařízení z 11. dubna 1919 č. 68—2944/a a vládních aktů, jimiž bylo — jak praví — prodlouženo na léta 1921 a 1922, namítajíc, že odporují zákonům platným na Slovensku a zejména také ústavě republiky čsl., koncentruje se tato námitka ve výtku nezákonnosti vl. nař. z 16. března 1922 č. 105 sb., jež dle toho, co svrchu řečeno, v daném případě formálně jedině přichází v úvahu, takže, bude-li uznána platnost tohoto nařízení, je tím vyslovena i platnost oněch ustanovení nařízení č. 226/21 a 68/19, jež nařízením č. 105/22 byla recipována resp. v platnosti zachována.
Vládní nařízení z 16. března 1922 č. 105 sb. vydáno bylo vládou republiky — tedy orgánem dle §§ 81 a 84 ústavní listiny k vydávání nařízení nepochybně příslušným — podle zákona z 15. dubna 1920 č. 337 sb. Zákon tento zmocňuje v § 1 vládu, aby pro úpravu mimořádných hospodářských nebo zdravotních poměrů způsobených válkou použila cesty nařizovací, kde by jinak bylo třeba zákona, když se toho jeví nutná potřeba, a když by průtah spojený s předložením věci sboru zákonodárnému byl věci na újmu. Vyňata je ze zmocnění toliko úprava poměrů ústavních a politických vůbec a poměrů finančních, pokud se ukládají státní pokladně trvalá břemena nebo jednotlivci jsou zatěžováni veřejnými dávkami, dále úprava příslušnosti trestních soudů. Nss neshledal, že by vládní nařízení ze 16. března 1922 č. 105, jež pro r. 1922 provádí úpravu užívání pastvin na Slovensku, jak se vzhledem k abnormálním poměrům poválečným podle uvážení vlády jeví potřebnou, vybočovalo z rámce zmocnění daného nařizovací mocí vládní v § 1 zákona 337 ai 1920. Neboť upravuje mimořádné hospodářské poměry způsobené válkou a nezasahuje nijak do oborů dle 2. odst. § 1 cit. zmocňovacího zákona nařizovací moci odňatých; zda však úprava ta byla nutně potřebná a zda průtah spojený s předložením věci sboru zákonodárnému byl by býval věci na újmu, to posouditi přísluší výhradně vládě samé, aniž nss po této stránce může důvodnost nařízení onoho přezkoumávati.
Zda citovaný zmocňovací zákon sám je ve shodě s ústavou, toho rovněž nss zkoumati nemohl, ježto podle § 102 ústavní listiny je zákonem řádně vyhlášeným vázán, a zkoumání ústavnosti zákona podle čl. 2 uvoz. zákona k ústavní listině a podle zákona z 9. března 1920 č. 162 sb. vyhrazeno jest soudu ústavními.
Ježto vl. nař. z 16. března 1922 č. 105 bylo také ve smyslu § 3 zákona z 15. dubna 1920 č. 337 včas, t. j. dne 5. dubna 1922 (stenogr. prot. posl. sněm. schůze 136, str. 260) předloženo Národnímu Shromáždění a schválení mu odepřeno nebylo, takže dlužno pokládati je za platnou právní normu, nemohl soud uznati důvodnou námitku stížnosti, že nař. rozhodnutí postrádá platného právního podkladu.
Poněvadž pak, jak dovoděno, vl. nař. ze 16. března 1922 č. 105, i pokud recipuje předpisy nař. ministra pro Slovensko z 11. dubna 1919 č. 68 je kryto zmocňovacím zákonem z 15. dubna 1920 č. 337, jeví se bezpředmětnou také námitka, že odporuje bývalým uherským zákonům, na území Slovenska dosud platným, kdyžtě tyto zákony právě citovaným zmocňovacím zákonem byly změněny.
Ve věci samé bylo uvážiti:
Vl. nař. ze 16. března 1922 č. 105 stanoví v čl. 1, že majitelé půdy, kteří v pastevním období 1921 ponechali majitelům dobytka užívání pastvy na této půdě, jsou povinni ponechati ji k pastvě i v r. 1922. Žal. úřad vycházeje ze slovného znění tohoto nařízení, má za to, že záleží jediné na faktu, zda majitel půdy v pastevním období 1921 ponechal majitelům dobytka užívání pastvy na této půdě, a je-li tomu tak, že bez dalšího má tuto povinnost i pro pastevní období 1922.
Nss nemohl se přikloniti k tomuto názoru.
Vl. nař. ze 16. března 1922 č. 105 — stejně jako vl. nař. z 27. května 1921 č. 226 — není v podstatě nežli prodloužením platnosti ustanovení nařízení min. s plnou mocí pro správu Slovenska z 11. dubna 1919 č. 68—2944/a prez. i na rok 1922. Účelem tohoto nařízení bylo učiniti opatření, aby všechna půda vhodná pro pastvu byla pro pastvu hospodářského zvířectva skutečně také využitkována; proto stanoveno, že majitel půdy, pokud jí nepoužívá nebo nepotřebuje pro vlastní nutnou potřebu, je povinen na žádost za přiměřenou náhradu poskytnouti ji obci pro společné užívání všech chovatelů dobytka, kteří jí nutně potřebují pro pastvu svého dobytka. § 1 omezuje tuto povinnost na půdu, »nař. min. pro správu Slov. č. 68—2944/a prez. (11.04.1919), § 1«. Nelze předpokládati, že by vláda byla chtěla pro léta 1921 a 1922 toto stanovisko opustiti, a majitelům půdy z toho jediného důvodu, že v jednom roce dobrovolně svoji půdu přenechali k pastvě, uložiti povinnost, přenechati ji k pastvě i v běžném roce za všech okolností, tedy i tehdy, když — ať již původně, ať následkem pozdějších hospodářských disposic majitele — byla půda ona určena nebo použita k jiným, z veřejného hlediska užitečnějším účelům, nebo dokonce když by používání její k pastvě bylo po zákonu nepřípustno. Neboť by to znamenalo jednak, že se majiteli půdy jednou jím k pastvě přenechané znemožňují veškery hospodářské disposice s onou půdou, které by směřovaly k tomu, aby byla využitkována jinak nežli pastvou, a že se tedy omezuje ve svém hospodaření nad onu míru, kterou min. nař. č. 68/19 v zájmu plného využitkování půdy k pastvě způsobilé shledalo nutnou; jednak znamenalo by to, že se chce petrifikovati použití půdy k pastvě, jednou dobrovolně koncedované také pro příští léta, zcela bez ohledu na to, že půdy té lze a jest v úmyslu využitkovati hospodářsky racionelněji k účelům jiným, z veřejného ohledu užitečnějším, což by přímo odporovalo tendenci vyslovené v § 1 nař. č. 68/19, a bez ohledu na to, je-li použití to po zákonu vůbec přípustno.
Vl. nař. ze 16. března 1922 č. 105 lze dle názoru nss-u vykládati toliko v souvislosti s nařízením min. pro správu Slovenska z 11. dubna 1919 č. 68-2944 pres. v ten smysl, že majitelé půdy, kteří v pastevním období 1921 ponechali majitelům dobytka užívání pastvy na této pudě, jakož i majitelé půdy, na níž v r. 1921 bylo paseno na základě rozhodnutí vydaného dle čl. 1 odst. 3. vl. nař. z 27. května 1921 č. 226, jsou sice povinni ponechati ji k pastvě i v r. 1922, avšak jenom tehdy, jsou-li ještě na počátku pastevního období 1922 dány všeobecné předpoklady stanovené v § 1 min. nař. z 11. dubna 1919, totiž jestliže ještě v tuto dobu je půda ona vhodná pro pastvu hospodářských zvířat a není-li určena ani užívána k jiným z veřejného hlediska užitečnějším účelům. Z toho plyne pak ovšem, že úřad, prve nežli o takovém nuceném přenechání půdy k pastvě rozhodne, musí zkoumati, zda ony všeobecné předpoklady na počátku pastevního období, pro které půda se přiděluje, jsou ještě dány.
V konkrétním případě st-lka ve svémi rekursu namítala, že půda, o kterou jde, je půdou lesní, jejíž použití k pastvě dokonce po zákonu je nepřípustno, a že ji určila k opětnému zalesnění, které také již zahájila a provádí. Uplatňovala tedy, že jde o půdu, která není vhodná pro pastvu a která je určena a již užívána k jiným účelům s veřejného hlediska užitečnějším, t. j. k účelům lesnickým, jež nařízení č. 68/19 v §§ 4 a 6 zvláště zdůrazňuje, a namítala tedy, že tu není skutkových předpokladů pro to, aby mohla býti nucena přenechati půdu svou k pastvě i pro rok 1922.
Žal. úřad vycházeje ze svrchu vyznačeného mylného pojímání vládního nař. č. 105/22 okolností st-lkou v rekursu namítaných vůbec nevyšetřoval, ač bylo to i dle výslovného předpisu § 6 vl. nař. č. 68/19 jeho povinností tím spíše, ježto vyjádření státního zemědělského inspektorátu z 12. května 1922 neposkytovalo mu vůbec žádného podkladu po posouzení věci. Zůstala tedy následkem nesprávného právního nazírání žal. úřadu skutková podstata nař. rozhodnutí neúplnou.
Kromě toho je však provedené řízení vadným i po jiné stránce.
St-lka namítala již v rekursu, že v obsílce k jednání konanému 27. dubna 1922 nebylo udáno místo jednání, čímž jí bylo znemožněno se ho zúčastniti, a že rozhodnutí pak vydáno, aniž byla slyšena. Na základě předložených správních spisů nelze sice posouditi, zda námitka ta je odůvodněna. Tolik je však jisto, že bylo věcí žal. úřadu, aby zjistil její správnost, zaujal k ní stanovisko a o ní rozhodl. Nestalo-li se tak, je tu další podstatná vada řízení. Vzhledem k těmto vadám, jež — jak uvedeno — z části spočívají na mylném právním názoru, bylo nař. rozhodnutí dle § 7 zák. o ss. zrušiti, aniž bylo třeba zabývati se ostatními námitkami stížnosti, které vytýkají, že — i bez ohledu na otázku zásadní — rozhodnutí ani jinak předpisům nařízení č. 68/19 nevyhovuje.

Citace:

Nález č. 1847. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 250-254.