Č. 2310.

Státní úředníci: Měli soudcové právní nárok na tak zvané soudcovské odměny v roce 1921?
(Nález ze dne 4. května 1923 č. 7481).
Věc: Dr. Bedřich B. a Vilém K. proti ministerstvu spravedlnosti (min. rada Dr. Gustav Neudek) stran soudcovské odměny.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: K žádosti min. spravedlnosti, aby Národní shromáždění dalo svolení k překročení položek »odměny a výpomoci« uvedených pod pol. 7 tit. 2 kap. 19 o Kč 180000 a stejné pol. 7 tit. 3 kap. 19 o Kč 5 640000, u pol. 7 kap. 19) o Kč 180000 na úhradu odměn za více- práce soudců a státních zástupců, udělila sněmovna poslanecká usnesením z 12. srpna 1921 toto svolení. St-lům bylo, ač prvý jako rada vrchního soudu zemského, druhý jako rada civilního zemského soudu v Praze u těchto soudů v r. 1920 byli činní, podělení odměnou za vícepráce nař. rozhodnutími odepřeno — což naříkají jako protizákonné. Stížnosti uplatňují:
1. že finanční zákon pro rok 1921 a uvedená usnesení zákonodárných sborů svolující k překročení rozpočtu přiznávají každému, kdo se jako soudce zúčastnil nadměrné práce soudcovské v r. 1920, subjektivní nárok na podělení odměnou za tím účelem povolenou a že nelze z nároku toho nikoho vyloučiti, leč z důvodu, že se prací nezúčastnil;
2. že jest nezákonná podmínka, aby ten který soudce náležel k justičnímu oboru dne 1. září 1921, po případě, že by musil býti rozhodným den 14. března 1921 jako den návrhu ministerské rady;
3. st-l Vilém K. ukazuje dále k tomu, že také 1. září 1921 byl u soudu činným, jsa toho dne vrchním tajemníkem nss-u.
Nss opřel rozhodnutí o této stížnosti o následující úvahy:
Návrh min. sprav. a usnesení N. S. o něm má dle svého obsahu pouze ten význam, že uvedené položky rozpočtové pro správu justiční v kap. 9 jako odměny a výpomoce o 6 000000 Kč byly zvýšeny. Min. sprav. mohl tedy s tímto obnosem naložiti dle předpisů pro takové položky platných; pak-li vůbec v disposici své byl nějak obmezen, nemohlo to býti leč ve směru tom, že nesměl dotace užíti jinak, než k odměně za vícepráce soudců a státních zástupců.
Že min. sprav. mohl se usnésti na tom, jak tato dotace má býti rozdělena, kdo ji má rozděliti a jak má býti při rozdělení postupováno, nejsa při tom vázán, než účelem dotace, st-lé sami nepopírají, ano dovolávají se sami pravidel ministrem stanovených. Pro nedostatek zvláštních zákonných předpisů pro rozdělení odměn nelze proto shledati rozporu se zákonem, když min. sprav., maje poděliti soudce a státní zástupce a čekatele, stanovil, že mají býti poděleni ti, kteří v těchto vlastnostech v určitý den (1. září 1921) byli v justičním oboru ustanovení a v roce 1920 nadprůměrnou prací přispěli k zdolání vyšší agendy u soudů a státních zastupitelstev. Pak-li vůbec lze mluviti o tom, že jednotlivému soudci nebo státnímu zástupci vzešel subjektivní nárok na podělení z udané dotace, mohl mu vzejíti teprve podle pravidel pro podělení jmenovaným ministrem výnosem z 22. září 1921 vydaných — z těchto pravidel lze jej však dovoditi jen pro soudce 1. září 1921 v justičním oboru činné. Jiný výklad vedl by k neudržitelnému závěru, že nárok na odměnu přísluší i osobám, které ze služby soudní vůbec vystoupily, šly na odpočinek nebo pozůstalostem soudců, kteří sice r. 1920 žádaným způsobem službu soudcovskou konali, ale dříve, než k odměně za vícepráce došlo, zemřeli, což by účelu dotace nevyhovovalo. Z úvah těchto jde, že neodporuje žádnému ustanovení zákona, když st-lům proto, že 1. září 1921 nebyli více soudci v justičním oboru, odměna za vícepráce byla odepřena.
Stížnosti musely proto jako neodůvodněné býti zamítnuty, aniž měl nss důvod zabývati se ještě dalšími výtkami stížností, poněvadž se tyto jeví nepodstatnými pro nedostatek porušení práva ve věci hlavní.

Citace:

Nález č. 2310. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1183-1185.