Č. 2294.

Pozemková reforma: Kdy může stát. pozemkový úřad odepříti souhlas k reálnímu rozdělení zabraného majetku pozemkového mezi spoluvlastníky?
(Nález ze dne 2. května 1923 č. 7449).
Věc: Šarlota B. a spol. (adv. Dr. Ludevít Medvecký z Bratislavy) proti Státnímu pozemkovému úřadu v Praze o odepření souhlasu k rozdělení zabraného majetku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lé předložili stpú-u smlouvu ze dne 12. února 1921, kterou rozdělili mezi sebe společný pozemkový majetek zděděný po rodičích a žádali, aby stpú dal k tomuto reálnému dělení svůj souhlas. Rozhodnutím z 2. února 1922 nevyhověl stpú žádosti st-lů a odepřel svolení, poněvadž rozdělením tohoto velkostatku na 5 částí mezi jeho spoluvlastníky tak, že by každý z nich byl neomezeným vlastníkem určité části jeho, vznikly tu objekty, které by nepodléhaly více záboru a tak celé rozdělení bylo by jen obcházení zákona záborového, jmenovitě ustanovení jeho §§ 1, 2 a 11.
Proti tomuto rozhodnutí podávají st-lé stížnost k nss, o níž soud uvážil:
Žal. úřad odepřel st-lům souhlas k dílčí smlouvě, kterou st-lé rozdělili společný svůj majetek mezi sebe, poněvadž by rozdělením tím vzniklo několik souborů, jež by neobsahovaly zákonné výměry pro zábor potřebné, a tím by unikly záboru.
St-lé nevytýkají, že by tento důvod nepostačoval k odepření souhlasu dle §u 7 zák. zábor., následkem toho není třeba po této stránce zákonnost nař. rozhodnutí zkoumati a nutno přikročiti k řešení jednotlivých námitek ve stížnosti uplatněných.
Stížnost obrací se především proti výroku úřadu, že by rozdělení dotud společného majetku bylo obcházením zákona záborového a vytýká, že st-lé nemají v úmyslu zákon obcházeti, ježto dělení ono nařízeno bylo již v testamentu rodičů, z nichž otec zemřel v r. 1911 a matka v roce 1916, a st-lé dílčí smlouvou chtějí pouze vyplniti vůli rodičů v testamentu vyjádřenou. Dříve nemohli prý st-lé dělení to provésti, ježto testamentem bylo jim zakázáno rozděliti si zděděný majetek, dokud neskončí pacht tohoto majetku, který potrvá až do podzimu roku 1923. Dále nebylo dělení provedeno dříve také z toho důvodu, že zde byly ještě dvě sestry choromyslné, před jichž smrtí nebyl by vrchnoporučenský úřad dal souhlas k rozdělení tohoto majetku dle vůle rodičů. Mimo to st-lé měli každý své povolání, a nemohl si své dílcc každý zvlášť spravovati. Námitkou touto snaží se st-lé dovoditi, že na jejich straně není úmyslu zákon obcházeti a záboru se vymknouti, nýbrž že dílčí smlouva, již mezi sebou uzavřeli, jest pouhou realisací testamentu dávno před záborem sepsaného.
Než z nař. rozhodnutí neplyne, že by úřad odpíral souhlas k rozdělení statku právě pro onen subjektivní moment, jak domnívá se stížnost, totiž že st-lé pojali úmysl statek svůj rozděliti jen z toho důvodu, aby unikli záboru, a že nemají jiných vážných příčin pro tento svůj krok, než zmaření záboru, spíše nutno nař. rozhodnutí rozuměti tak, že úřad jím odpírá souhlas jediné z příčin objektivních, že by totiž majetek, jenž vzhledem ku své výměře státem zabrán jest, schválením dílčí smlouvy zabrán býti přestal, a tak touto cestou určení svému stanovenému zákony o pozemkové reformě se vyhnul.
Tedy nikoliv úmysl st-lů, ale faktický účin, jaký by mělo udělení souhlasu k dílčí smlouvě, tvoří dle nař. rozhodnutí překážku pro vyhovění žádosti st-lů.
Dále vytýká stížnost, že majetek st-lů nepodléhá vůbec záboru, ježto testamentem zemřelých rodičů byl již v roce 1909 rozdělen na 5 samostatných částí, jež nedosahují výměry k záboru potřebné.
Tvrzení to jest však v odporu se spisy. Testament, jehož se st-lé dovolávají, sám rozdělení pozemkového majetku mezi st-le neuskutečňuje, nýbrž toto na dobu pozdější odkládá a nařizuje, aby s dělením bylo zatím posečkáno, než uplyne nájem tohoto statku, do té doby pak aby dědicové setrvali při společném užívání dědictví.
Přistoupili-li dědicové teprve za platnosti zákona záborového k rozdělení svého společného majetku, dlužno přípustnost tohoto právního jednání, třeba dalo se na základě nařízení obsaženého v testamentu, posuzovati dle §u 7 tohoto zákona, a nutno pak pro účinnost jeho vůči státu požadovati souhlasu stpú.
Postrádá tudíž námitka ona veškerého podkladu a je bezdůvodná.
S námitkou touto souvisí námitka další vytýkající, že st-lé nelze pokládati za jediný vlastnický subjekt ve smyslu § 2 zák. zábor., poněvadž mají každý samostatnou svoji domácnost a tvoří samostatné hospodářské jednotky. Za jediný subjekt lze prý dle § 2 zák. zábor. pokládati pouze manžele. Tomu nasvědčuje prý i § 11 zák. zábor., dle něhož každý ze spoluvlastníků může si ponechati ze zabraného majetku výměru dle § 2 zák. zábor.
Také tato námitka jest bezdůvodnou. St-lé sami udávají, že jsou spoluvlastníky majetku, o který zde jde, a není také sporu o tom, že majetek ten přesahuje výměru uvedenou v § 2 zák. zábor. Potom však nutno majetek onen pokládati za jediný majetkový soubor náležející týmž spoluvlastníkům, který, poněvadž přesahuje výměru § 2 zák. zábor., jest státem zabrán.
Neprávem dovolává se stížnost ustanovení odst. 2 téhož paragrafu, dle něhož nerozvedené manžele nutno při sčítání nemovitého majetku pokládati za osobu jedinou, neboť dle ustanovení toho pokládají se manželé za osobu jedinou, i když nejsou spoluvlastníky. Jsou-li spoluvlastníky určitých nemovitostí, pak nutno nemovitosti ty pokládati za jeden majetkový soubor již dle věty prvé a nelze tvrditi, že by pouze nemovitosti nacházející se ve spoluvlastnictví manželů mohly tvořiti jeden majetkový soubor.
Ani § 11 zák. zábor., jehož se stížnost dovolává, názoru tomu není na odpor. Především sluší vytknouti, že předpis tento vůbec neupravuje otázku, které nemovitosti podléhají záboru a které nikoliv, nýbrž stanoví, jakou výměru propustiti jest ze záboru vlastníku půdy zabrané. A i v tom se stížnost mýlí, domnívá-li se, že každému spoluvlastníku musí ze záboru býti propuštěna výměra uvedená v § 2, neboť nárok na propuštění výměry dle § 11 zábor. zák. přísluší všem spoluvlastníkům dohromady, nikoli každému z nich o sobě (§ 11 zábor. zák. a § 5, odst. 3 zák. náhr. ve znění zákona ze dne 13. července 1922 č. 220 sb.).
Konečně vytýká stížnost, že úřad porušil zákon záborový a platná právní pravidla tím, že rozhodnutím svým překazil st-lům uplatnění práv přináležejících iim dle poslední vůle rodičů.
Již svrchu bylo dovozeno, že majetek st-lů před působností zákona záborového reálně rozdělen nebyl, a že nutno jej pokládati za jeden majetkový soubor záboru podléhající.
Je-li tomu tak, pak podléhá majetek ten veškerým omezením vlastnického práva ze záboru plynoucím, tedy i omezení volnosti zrušiti poměr spoluvlastnický a rozděliti dotud společný majetek mezi jednotlivé spoluvlastníky.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 2294. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1157-1159.