Č. 1963.

Státní zaměstnanci: 1. Přeložil-li úřad státního zaměstnance na trvalý odpočinek bez ohledu na to, zda vzhledem ke své kvalifikaci a věku může býti podle služ. pragmatiky pensionován, a opomenul-li je podle § 82 služ. pragm. vyzvati, aby se o důvodech svého event. pensionování vyjádřil, mohlo by jíti jen o nezákonnost a vadnost řízení, nikoli o zmatečnost aktu. — 2. Státní zaměstnanec pravoplatně pensionovaný nemá zákonem odůvodněného nároku na reaktivaci. — 3. § 92 ústavní listiny nepropůjčuje sám o sobě nárok na náhradu škody způsobené nezákonným výkonem veřejné moci, pokud není vydán zákon v paragrafu tom zmíněný.
(Nález ze dne 13. února 1923 č. 2543.)
Věc: Čeněk S. v P. a spol. proti ministerstvu veřejných prací (min. místotaj. M. Krása) o reaktivování a odškodnění za předčasné pensionování.
Výrok: Stížnost se zamítá jednak jako nepřípustná, jednak jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem ze dne 10. května 1921 č. — vyrozumělo státní báňské ředitelství v Příbrami st-le Vojtěcha P., hormistra na B. H., že jej min. veř. prací v Praze výnosem ze dne 25. dubna 1921 č. — přeložilo podle § 1 služ. pragm. dnem 1. června 1921 na trvalý odpočinek, a dalším svým výměrem ze dne 9. července 1921 č. — uvědomilo ředitelství také druhé dva st-le, Františka P. a Čeňka S., že byli výnosem min. veř. prací ze dne 30. června 1921 č. — dnem 1. srpna 1921 pensionováni.
St-lé podali dne 22. prosince 1921 prosbu k presidentu republiky za reaktivování nebo za odškodnění proto, že byli předčasně přeloženi do pense, uvádějíce, že horní úředníci přeřadění z podúředníků do statusu úředníků byli vyzváni, aby zažádali o pensionování, ačkoliv mnohý z nich jest sotva 55 roků stár, kdežto úředníci vysokoškolští podobného vyzváni neobdrželi. St-lé byli prý přeloženi na trvalý odpočinek, aniž bylo vyčkáno zákonného termínu dle služ. pragm., a všechny kroky jejich, aby domohli se reaktivace zůstaly marnými.
Prosba st-lů byla kanceláří presidenta republiky postoupena ministerstvu veř. prací, jež výnosem ze dne 7. února 1922 č. — vyrozumělo st-le, že žádosti jejich o reaktivování neb odškodnění vyhověti nelze, a upozornilo st-le na zákonné ustanovení o nss-u.
Proti tomuto rozhodnutí podávají st-lé stížnost k nss-u, o níž soud uvážil takto:
Stížnost formálně směřuje proti rozhodnutí min. veř. prací ze dne 7. února 1922 č. — jímž toto ministerstvo odepřelo reaktivovati st-le a odškodniti je za předčasné pensionování. Věcnými vývody směřuje však stížnost proti svrchu uvedeným dřívějším opatřením min. veř. prací, jimiž st-lé byli přeloženi na trvalý odpočinek.
Pokud stížnost brojí materielními svými vývody proti v patřením žal. úřadu, jimiž st-lé přeloženi byli na trvalý odpočinek, musil nss stížnost tuto odmítnouti jako nepřípustnou pro opožděnost.
Na věci ničeho nemění okolnost, že st-lé vytýkají zmatečnost uvedených opatření žal. úřadu, neboť i zmatečnost musela by býti vytýkána ve lhůtě v § 14 zák. o ss vytčené.
Stížnost ovšem směřuje také proti rozhodnutí ze dne 7. února 1922 č. — a namítá, že měl úřad reaktivovati st-le, ježto pensionování jich bylo zmatečné, tedy se vůbec nestalo, a že odmítl-li jejich reaktivaci, porušil tím zákon. Námitka tato mohla by býti jedině tehdy důvodnou, kdyby skutečně opatření žal. úřadu, jimiž st-lé byli přeloženi na trvalý odpočinek, trpěla vadami tohoto druhu, jež by ona opatření činily zmatečnými. V tom směru vytýká jednak stížnost, že úřad přeložil st-le na trvalý odpočinek nedbaje, že st-lé dle své kvalifikace a svého věku nemohou vzhledem k ustanovení služ pragm. býti pensionováni, jednak namítá, že se st-lům nedostalo podle § 82 služ. pragm. vyzvání, aby se o důvodech svého případného pensionování již ve správním řízení vyjádřili.
Vytýká stížnost tedy jednak nedostatek zákonných podmínek pro pensionování st-lů, jednak nedostatky správního řízení, předcházejícího pensionování st-lů.
Nss neshledal, že by výtky ony zakládaly zmatečnost dotčených aktů správního úřadu, naopak uznal, že mohlo by se jednati pouze o nezákonnost a vady řízení, jež mohly arci býti vytýkány stížností k nss-u včas podanou, které však tím, že strany nepoužily v zákonné lhůtě tohoto prostředku proti dotčeným rozhodnutím úřadu, nechavše je vejíti v moc práva, staly se nenaříkatelnými. Nejde tedy v daném případě o zmatečnost, jež by bránila tomu, aby dotčený správní akt mohl nabýti moci právní.
Není tudíž nezákonné, když žal. úřad opíraje se o dřívější svá pravoplatná rozhodnutí, odepřel st-lům jejich reaktivování.
Nějakého nároku na reaktivování v tom případě, když pensionování pravoplatným výrokem úřadu bylo již vysloveno, zákon vůbec neposkytuje, a nestanoví, za jakých podmínek by se mohli úředníci svého reaktivování v tom případě domáhati. Není-li však takového nároku, pak nemohou st-lé vůbec vytýkati, že nař. opatřením žal. úřadu ze dne 7. února 1922 bylo nějaké jejich subjektivní právo porušeno.
Stížnost formálně směřuje také proti výroku úřadu, jímž tento odepřel uděliti st-lům odškodnění za to, že přeloženi byli předčasně na trvalý odpočinek.
Dle § 92 ústavní listiny určuje zákon, pokud stát ručí za škodu způsobenou nezákonným výkonem veřejné moci. Není však dosud zákona, jenž by propůjčoval st-lům takovýto nárok, a následkem toho jest stížnost jejich i v tomto bodě bezdůvodnou.
Z důvodů těch bylo stížnost odmítnouti dílem jako nepřípustnou, dílem jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 1963. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 495-497.