Č. 1968.Ústavní práva politická (právo jazykové): Dle § 2 jaz. zák. jsou i cizí státní příslušníci účastni menšinového práva jazykového, jsou-li příslušníky přípustného menšinového jazyka. (Nález ze dne 14. února 1923 č. 2607.1)Prejudikatura: Boh. 966 adm. Věc: Firma Christof a Beron v Innomostí (adv. Dr. K. Schreiter z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti v Praze (min. místotaj. Dr. J. Srb) stran jazykového práva cizinců. Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost. Důvody: Revisní rekurs, jejž podala stěžující si firma ve své záležitosti proti firmě B. a B. v Jablonci n. N. pro 18000 Kč u krajského soudu v Liberci do usnesení vrchního zemského soudu v Praze ze dne 11. října 1921, č. —, byl usnesením nejv. soudu v Brně ze dne 13. prosince 1921 č. — vrácen k opětnému předložení v jazyce státním. Důvodem vrácení bylo, že st-lka, majíc své sídlo v Rakousku, nemá jako cizozemec práva činiti u soudu republiky čsl. podání v jiném jazyce než státním.Rekursy st-lčiny byly pořadem správních instancí zamítnuty, a to na konec rozhodnutím min. sprav. ze dne — s následujícím odůvodněním., akceptovaným z důvodů potíraného rozhodnutí presidia nej. soudu: § 2 jaz. zákona sluší vykládati úzce. Neboť jest výjimkou ze zásady § 1 jde o ústavní zákon a o ústupek podmíněný závazkem státu ze smlouvy mírové na úkor státního jazyka. Obrat přijímati podání »od příslušníků jazyka této menšiny« musí se vykládati v souvislosti se smlouvou St. Germainskou a s ústavní listinou. Hlava I této smlouvy jest v 1. odst. § 2 jaz. zákona citována. Čl. 2 této hlavy vztahuje se sice na všechny obyvately, ale čl. 7, odst. 4 smlouvy platí jen pro státní občany čsl. a právě čl. 7 hlavy 1 je citován v § 1 a 2. Souvislost jazykového zákona s ústavní listinou plyne ze 6. hlavy ústavní listiny a z nadpisu zákona jazykového. Tato hlava 6 jest nadepsána: »Ochrana menšin národních, náboženských a rasových«. Její § 128 shoduje se s prvými třemi odstavci čl. 7 zmíněné smlouvy a oboji tyto předpisy jednají o státních občanech čsl. Splnění posl. 4. odst. čl. 7 vyhrazuje § 129 zvláštnímu zákonu, jímž jest právě jazykový zákon. Má tedy i jazykový zákon na zřeteli stejnou ochranu jako 6. hlava ústavní listiny a 4. odst. cit. čl. 7, totiž jazyková práva státních občanů čsl. Dle toho všeho míněni jsou v § 2 jaz. zákona příslušníky jazyka oné 20% menšiny v soudním okrese i ti, kdož jsou sice čsl. státními občany, ale v okresu tom nebydlí. Vůči odůvodnění nálezu tohoto soudu ze dne 5. října 1921 č. 12285 poukazem k úmyslu zákonodárcovu a vylíčením tohoto úmyslu, odvolává se nař. rozhodnutí na rozdíl od neuveřejněných materialií zákona na zprávu ústavního výboru vytisknutou pod č. 2442 z r. 1920. Citáty z této zprávy dovozuje pak nař. rozhodnutí jako základní zásadu jaz. zákona, že menšinová ochrana jazyková jest poskytnuta jen státním občanům čsl. Stížnost na toto rozhodnutí podaná navrhuje jeho zrušení pro nezá- konnost. Odvolávaje se na vývody připojené k nálezu nss-u ze dne 5. října 1921 č. 12285 (Boh. 966 adm.) nss založil své rozhodnutí na těchto úvahách: Již v nálezu právě zmíněném obíral se tento tribunál stejnou otázkou a dospěl k přesvědčení, že zákon k subjektům menšinového práva jazy- kového, jež jest poskytnuto v § 2, odst. 2 zákona, nepočítá jen příslušníky státní, nýbrž všechny osoby, ať jakékoli státní příslušnosti, je-li jejich jazykem jazyk národní minority, zastoupené v onom soudním okresu, o který jde. Na stanovisku tomto nss přes opačné mínění žal. ministerstva v plném rozsahu setrval a rovněž v plném rozsahu podržel i všechny důvody k nálezu onomu připojené. Musil tak učiniti tím spíše, že ani vývody nař. rozhodnutí, ani vývody spisu odvodního žal. úřadu nebyly s to, aby důvody ony vyvrátily nebo jen seslabily. Vývody tyto kladou hlavní váhu na to, že zákon v § 2 byl veden účelem splniti Saint-Germainskou smlouvu, která prý na úkor státního jazyka chtěla jen úzká omezená práva národnostních minorit přiznati jinojazyčným občanům státním. Nss pravdu tohoto tvrzení nepopírá, nýbrž naopak zdůraznil to sám již ve svém prvním nálezu a připustil, že jak ústavní listina v § 129, tak i návrh jaz. zákona v původním svém textu měly jen tento omezený obsah. Ale za rozhodné pokládal, že zákon jaz. ve svém znění konečně přijatém v tomto rámci nesetrval, nýbrž v předpisu, jenž tvoří pro otázku spornou jedinou sedes materiae, t. j. v 2. odst. § 2 tento rámec překročil. K úsudku tomu dospěl i na základě gramatického výkladu tohoto předpisu. Nemohl se totiž, jak to činí odvodní spis žal. úřadu, přenésti přes slova zde výlučně rozhodná, t. j. slova: »příslušníci jazyka této menšiny«, poznámkou, že rozsah slov těchto jest nepochybný. Nemohl také, jak rovněž odvodní spis za to má. slovní obrat »příslušníci jazyka menšiny« (§ 2) ztotožňovati s obratem »příslušníci menšiny« (§ 5 jaz. zákona) a vykládati obě tyto dikce stejně. Textová různost obou těchto předpisů nutně jej k tomu vedla, by ani nepřehlížel ani nepodceňoval slovo »jazyka« v obratu prve zmíněném. Slovo to tvořící přívlastek slova »příslušník« naznačuje, že zákon tu nemyslí na příslušníka této jazykové menšiny, která arci se skládá toliko z příslušníků státních, nýbrž že chce za subjekt práv menšinových zde uznaných prohlásiti každého, jehož jazyk se shoduje s jazykem dotyčné menšiny ať náleží k jakémukoliv státu jako jeho příslušník. Tento čistě gramatikální výklad vystupuje se vší určitostí v popředí, čte-li se § 2, odst. 2 konkrétně se zřetelem na určitou jazykovou menšinu, na příklad německou. Pak jest jeho znění toto: Soudy, jichž působnost se vztahuje na okres soudní, v němž podle posledního soupisu lidu obývá alespoň 20% státních občanů jazyka německého, jsou povinny přijímati od příslušníků jazyka německé menšiny podání v témže jazyku atd. Že slovy »příslušník jazyka německé menšiny« nelze i při slovném výkladu rozuměti jiného, než příslušníka německého jazyka a nikoliv státního příslušníka německé minority, nemůže býti popíráno. Jestliže však zákon ve své dispositivní části, kde jest hledati vlastní projev jeho vůle, dal ustanovení tohoto obsahu, pak nutno pokládati jen tento obsah za rozhodný, aniž je přípustno seslabovati jej úvahou, že zákonodárce tak daleko jdoucí povinnost dle smluv mírových neměl a proto tak široce oprávněný subjekt jazykový determinovati nemusel. Jest proto i výklad obsahu mírových smluv pro výklad § 2, odst. 2 jaz. zákona naprosto bezcenný. Z poukazu na 1. odst. § 2, jenž odvolávaje se na hlavu první mírové smlouvy Saint-Germainské, hlásá, že »o národních a jazykových menšinách platí tato ustanovení« rovněž ničeho nelze získati pro náhled, v nař. nálezu zastávaný, ježto ta zákonná ustanovení, která tu platiti mají, právě dle disposice samého zákona (viz slova: »platí tato, t. j. následující ustanovení«) teprve v následující odstavec jsou pojata a z nich odst. 2 za subjekt jazykového práva prohlašuje nikoliv příslušníka národní nebo jazykové menšiny dle smlouvy Saint-Germainské, nýbrž příslušníky jazyka oprávněných menšin. Že textování toto není jen nahodilé, ale že úmyslně bylo voleno, aby jím bylo vyjádřeno, že opravdu nemá býti právo to omezeno na občany státní k dotčeným jazykovým menšinám patřící, nýbrž že právo toto má příslušeti každému, kdo jazyka oné minority jako svého užívá, bylo dokázáno již v nálezu č. 12285/21. Při tom nešlo jen o mínění jednotlivých členů ústavního výboru, jak žal. úřad soudí, nýbrž o návrh, který byl podán v sezení tohoto výboru s příslušným odůvodněním a to se strany vládní, který pak výborem jako celkem po debatě byl přijat, načež teprve toto usnesení jako takové právě onou textací bylo vyjádřeno a kodifikováno. Nař. rozhodnutí i odvodní spis snaží se arci tento argument čerpaný z protokolu o jednání výborovém zbaviti ceny jednak tím, že prohlašuje materiálie vůbec za bezvýznamné, jednak tím, že pro ně zdá se býti z materiálu rozhodnou jen zpráva ústavního výboru podaná Národnímu Shromáždění, která prý dokazuje, že ústavní výbor dotčený předpis jinak pojímal. Nss souhlasí úplně s odvodním spisem, že materiálie mohou býti jen oporou při výkladu zákona, že však nikterak neopravňují vykladatele, aby jich použil proti zákonu, soudí však, že proti tomuto zcela oprávněnému hledisku hřeší sám žal. úřad, když používá zprávy výboru, by z ní čerpal podporu svých výkladů, které právě odporují onomu smyslu, jenž — jak ukázáno — se ze slovného znění zákona podává.Ostatně nelze nevzpomenouti toho, že tato zpráva výboru již tím ztrácí veškeré ceny jako pomůcka interpretační, že se jeví kusou, nepodávajíc naprosto žádného poučení o tom, jak právě ve výboru k textu navrhovaného zákona došlo a jaký smysl text tento má a jaký účel sleduje.Naproti tomu lze se jistě dovolati debaty výborové pro výklad slov »příslušníci jazyka«, a to proto, že návrh v debatě té na volbu právě této formulace učiněný byl výborem přijat a usnesení tohoto obsahu a smyslu pak plenu NS předloženo a od něho beze změny schváleno. Při tom jest úplně lhostejno, co zpráva výborová jako obsah osnovy zákona uvedla, poněvadž předmětem usnášení parlamentu nebyla zpráva výborová, nýbrž jen onen text osnovy. Na platnosti a závaznosti usnesení NS o tomto textu nemohlo by ničeho změniti, ani kdyby bylo dokázáno, že ani referent výboru ústavního, ani většina poslanců ve sněmovně hlasujících plného rozsahu navrhovaného usnesení nepostřehli, poněvadž každý zákon, jakmile jest vyhlášen, vede svůj vlastní život nezávislý na tom, jaké motivy vedly členy zákonodárného sboru pro něj hlasovati. Ze všeho toho plynou následující závěry: Ústavní výbor nepřijal původní vládní osnovu, jež omezovala ve smyslu mírových smluv i dle § 129 ústavní listiny subjektivní jazykové právo příslušníků národnostních menšin jen na státní občany čsl., nýbrž propůjčil je i příslušníkům cizím, jichž jazyk jest shodný s jazykem dotčené menšiny. Za dostatečný a plný výraz této své vůle pokládal záměnu prvotního textu obsahujícího slova »od státních příslušníků« ve znění »od příslušníků jazyka této menšiny«. Toto usnesení výborové bylo parlamentem beze změny přijato a zákon v tomto znění publikován. Nelze mu proto přikládati jiný smysl, než jaký do něho ve slovech »příslušníci jazyka« byl vložen a těmi slovy také vyjádřen. Jeví se proto nař. rozhodnutí v rozporu s vlastním obsahem zákona a bylo je dle § 7 zák. o ss zrušiti. Výtkou přednesenou zástupcem stížnosti teprve při veřejném ústním líčení, v písemné stížnosti však neobsazenou, že by zásadou vyslovenou nař. rozhodnutím bylo dotčena nepřímo také subjektivní jazyková práva advokátů jako zástupců stran, nemohl se nss vzhledem k ustanovení § 18 zákona o ss při svém uvažování zabývati. Stejně nálezy z téhož dne č. 2606/23.