Č. 1950.

Zajištění bytů: 1. Skutečnost, že prováděcí nařízení dle § 13 zák. ze dne 11. července 1922 č. 225 sb. dosud nebylo vydáno, nebrání, aby úřad učinil dle § 13, odst. 1 tohoto zákona opatření o zajištění bytu. — 2. Zajištění bytu dle § 13, odst. 1 zák. ze dne 11. července 1922 č. 225 sb. omezuje volnost majitele domu jen potud, že vlastník domu nemůže pronajmouti zajištěný byt osobě jiné než státnímu zaměstnanci úřadem označenému, není však vlastník domu omezen, aby naložil s bytem způsobem jiným.
(Nález ze dne 9. února 1923 č. 2085).
Věc: Emilie T. v B. (adv. Dr. O. Taussig z Prahy) proti zemské správě politické v Praze o zajištění bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud vyslovuje, že st-lce označený státní zaměstnanec má právo uvázati se v držbu bytu od počátku působnosti zajištění, jakmile st-lce oznámí, že byt přijímá, zrušuje se jako nezákonné, jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím ze 4. září 1922 zajistila zsp v Praze podle zákona ze dne 21. července 1922 č. 225 sb. v domě st-lčině v B. byt obývaný státním zaměstnancem stav. radou inž. Jaroslavem L., jenž se uprázdní tím, že zaměstnanec byl přeložen služebně do T., pro státního zaměstnance Dra Jiřího F., ježto bylo zjištěno, že výpověď z bytu dána nebyla a není žádného vylučujícího důvodu § 20 cit. zák.
Zajištění působí ode dne, kdy se zruší dosavadní nájemní smlouva, neb ode dne, kdy se byt uprázdní. Označený státní zaměstnanec má právo, uvázati se v držbu bytu od počátku působnosti zajištění, jakmile st-lce oznámí, že byt přijímá.
Rozhoduje o stížnosti na toto rozhodnutí podané, uvážil nss takto:
Nař. rozhodnutí zajišťuje jednak byt pro státního zaměstnance, jednak přiznává státnímu zaměstnanci, pro něhož byl byt zajištěn, právo, uvázati se v držbu bytu ode dne, kdy se zruší dosavadní nájemní smlouva, nebo kdy se byt onen uprázdní.
Pokud jde o námitku, že žal. úřad vůbec nebyl oprávněn byt zajistiti, poněvadž řízení správní spojené se zajištěním bytu nebylo dosud zvláštním nařízením upraveno, jest sice dáti stížnosti za pravdu, že zákon ze dne 11. července 1922 v posl. odst. § 13 nařizuje, aby taková zvláštní úprava se stala, leč nebylo-li dosud tomuto příkazu vyhověno, nelze z toho dovozovati, že by nesměl předpis, obsažený v § 13 zák. potud vůbec býti prováděn, pokud tato úprava nenastala.
To vysvítá již z toho, že hlava III. cit. zákona, pojednávající o zajištění bytů státním a železničním zaměstnancům, nabyla podle § 22 cit. zákona stejně jako ostatní ustanovení tohoto zákona účinnosti dnem 2. září 1920 a zákon sám nestanoví, že ustanovení obsažené v hlavě III. tohoto zákona (§ 13) nabude účinnosti až dnem vyhlášení zmíněného provád. nařízení. Dokud tedy taková zvláštní úprava nenastala, musí se správní úřady říditi všeobecnými zásadami platnými pro řízení před správními úřady. Tvrdí-li pak stížnost, že se zde tak nestalo, jest po této stránce v zřejmém rozporu se spisy, z nichž jest patrno, že žal. úřad konal všechna šetření, jichž bylo k vydání rozhodnutí zapotřebí, a straně poskytl příležitost, aby se mohla proti výsledkům šetření brániti.
V dalších vývodech namítá stížnost nezákonnost nař. rozhodnutí, poněvadž se přikázal byt státnímu zaměstnanci, který není nástupcem dřívějšího nájemníka v úřadu, neb alespoň v témže správním odboru.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou, neboť zákon mluví všeobecně o státních a železničních zaměstnancích, pro něž mají býti byty zajištěny, a jest tudíž ponecháno zcela volnému uvážení rozhodujících úřadů, kterého státního zaměstnance chce majiteli domu jako budoucího nájemce bytu označiti.
Rovněž bezdůvodnou jest námitka, že se nař. rozhodnutí nevyjadřuje o závažné okolnosti, zda byt, o nějž jde, byl v rozhodný den, totiž 19. srpna 1920, obýván, neboť v nař. rozhodnutí jest výslovně řečeno, že byl byt onen v této době obýván státním zaměstnancem, ing. L-em.
Žal. úřad měl pro svůj závěr, že byt byl jmenovaným státním zaměstnancem skutečně obýván, dostatečný podklad ve zjištění, že inž. L. byl 19. srpna ještě nájemcem zmíněného bytu, že měl nájemné do listopadu zaplaceno a že v bytě byl všechen rodinný majetek jmenovaného státního zaměstnance.
Okolnost, že inž. L. v té době úřadoval již v T., kam byl od 1. února 1922 služebně přeložen, a že jeho rodina dlela na letním bytě, nepadá na váhu, neboť přes to nepřestal býti byt, o nějž jde, rodinným bytem jmenovaného státního zaměstnance.
Pokud však stížnost brojí proti výroku žal. úřadu, že označený státní zaměstnanec má právo uvázati se v držbu bytu od počátku působnosti zajištění, jakmile st-lce oznámí, že byt přijímá, shledal nss stížnost důvodnou.
§ 13 zák. ze dne 21. července 1922 č. 225 sb. má ustanovení, jimiž se svrchované právo vlastnické majitele domu omezuje, a nutno proto ustanovení ta vykládati restriktivně a to podle litery a úmyslu zákona.
Stanoví-li § 13, odst. 1, že uprázdní-li se byt, obývaný v den vyhlášení citovaného zákona státním zaměstnancem tím, že zaměstnanec byl slu- žetone přeložen do jiné obce, smí býti byt takový pronajat jenom státnímu zaměstnanci, kterého úřad označí, byl-li byt ten zajištěn dříve, než vlastník domu obdržel výpověď z bytu, pak omezuje se tu zřejmě volnost majitele domu svobodně nakládati s byty ve svém domě jen potud, že jest mu bráněno pronajmouti zajištěný byt někomu jinému než právě onomu státnímu zaměstnanci, který jemu úřadem jako nový nájemce byl označen. Tím však není nikterak vlastníku domu bráněno, aby naložil s bytem způsobem jiným.
Nenahrazuje tedy zajišťovací výrok úřadu nájemní smlouvu mezi majitelem domu a označeným zaměstnancem, jak se nař. rozhodnutí dle posledního jeho odstavce domnívá.
Bylo proto nař. rozhodnutí, pokud jde o tento výrok, zrušiti pro nezákonnost, jinak však stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 1950. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 472-474.