Č. 1888.

Státní občanství: 1. O případech opce podle § 4 úst. zákona č. 236/ 1920. — 2. Na přiznání čsl. státního občanství podle § 9 téhož zákona není právního nároku.
(Nález ze dne 25. ledna 1923 č. 1197.)
Věc: Izák K. v Mukačevu proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím ze dne 29. srpna 1922 nevyhovělo min. vnitra žádosti st-lově o přiznání čsl. státního občanství.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Třeba že žal. úřad necituje v nař. rozhodnutí žádného určitého ustanovení ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb., jest z jeho znění v souvislosti s předloženými spisy správními patrno, že bylo vydáno na podkladu § 9 cit. zák.
V tomto smyslu pojímá nař. rozhodnutí i stížnost, která namítá, že st-l nežádal o udělení, nýbrž o uznání státního občanství a že jemu nárok na uznání státního občanství přísluší podle cit. zákona, při čemž se stížnost zejména dovolává jeho § 4.
Tím namítá stížnost, že žal. úřad neměl žádost vyřizovati podle § 9 cit. zákona, nýbrž že byl povinen pouze uznati, že st-li přísluší státní občanství přímo ze zákona.
Jest tedy na sporu v prvé řadě otázka, zdali nař. rozhodnutím vyřízena byla žádost st-lova tak, jak ji na úřad vznesl čili nic.
St-l žádal dne 7. prosince 1921, aby bylo jemu a jeho rodině uděleno čsl. státní občanství ve smyslu zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb., vykázav, že od roku 1903 bydlí v Mukačevu, že jest podnikatelem staveb, že se narodil r. 1880 v Bukovsku v Haliči a že mu bylo r. 1914 uděleno maďarské státní občanství. Závěrečný petit žádosti zní na uznání čsl. státního občanství. Při svém výslechu udal st-l, že jest israelita, že dříve příslušel do Bukovska a že v r. 1914 obdržel domovské právo v Mukačevu dle domovského listu č. 2558/21.
Na § 4 cit. zákona st-l se ani v žádosti své ani v řízení administrativním neodvolával a okolnosti, na něž se odvolával a které vykazoval, neobsahují předpokladů, požadovaných pro uznání čsl. státního občanství ve smyslu § 4.
§ 4 obsahuje předpoklady pro optování ve prospěch čsl. republiky jen v č. 2, 4 a 6.
Č. 2 předpokládá, že jde o cizozemce, jenž měl dříve domovské právo v území někdejšího mocnářství rakousko-uherského, jež náleží nyní čsl. republice, a že pak, nabyv bezprostředně domovského práva v jiné obci bývalého mocnářství rakousko-uherského, ležící mimo obvod čsl. republiky i nynějšího státu rakouského a uherského, stal se státním občanem státu, v jehož hranicích leží nynější obec domovská.
Č. 4 předpokládá, že jde o cizozemce, který jest jazykem a racou Čechoslovák a který přísluší domovským právem do některé obce někdejšího mocnářství rakousko-uherského, ležící mimo území čsl. republiky, a
č. 6 jedná jen o německých státních občanech čsl. národnosti, bydlících v Německu.
Z těchto předpokladů nebyl st-lem v administrativním, řízení uplatňován žádný.
St-l však neuplatňoval v řízení administrativním ani žádný z předpokladů § 1 cit. zákona, jenž za určitých podmínek dalších uznává za čsl. státní občany pod č. 1 ty, kdož nabyli domovského práva v nynějším území čsl. republiky před 1. lednem 1910, pod č. 2 státní občany říše německé, pod č. 3 ty, kteří se na nynějším území čsl. republiky narodili a pod č. 4 ty, kdož se stali úředníky nebo zřízenci čsl. státu nebo některého čsl. státního ústavu nebo podniku.
Poněvadž pak další ustanovení cit. ústavního zákona jednají jen o osobách majících domovské právo na nynějším, území státu Srbsko-Hrvatsko-Slovinského (§ 10) neb italského (§ 11), jest zřejmo, že žádost st-lova o tento zákon výslovně se opírající, mohla býti jedině žádostí ve smyslu § 9 cit. zákona, jehož předpoklady jedině jsou v žádosti st-lově tvrzeny.
Proto neměl žal. úřad příčiny považovati žádost tuto za žádost opírající se o jiné ustanovení cit. ústavního zákona, než o ustanovení jeho § 9, a rozhodl-li o ní jako o žádosti podané podle § 9, nelze v tom shledávati ani vadu řízení, ani nezákonnost.
Než i ve věci samé odpovídá nař. rozhodnutí zákonu.
Podle cit. § 9 určí vláda nařízením osobám tam označeným propadnou lhůtu, do které mohou podati žádost za přiznání státního občanství. Lhůta ta určena byla nařízením vlády ze dne 30. října 1920 č. 601 sb., jež v čl. 2 stanoví, že úřady rozhodují o žádostech podle § 9 uvedeného ústavního zákona podle volného uvážení.
Ani v ústavním zákoně ani v uvedeném vládním nařízení není však pro tuto volnou úvahu dána úřadům zákonná direktiva, z níž bylo by lze dovozovati subjektivní právo na přiznání čsl. státního občanství.
Neshledalo-li tedy min. vnitra vhodným, aby přiznalo st-li státní občanství čsl., nelze v tomto rozhodnutí spatřovati poškození st-le v jeho subjektivních právech, a jest jeho stížnost i v tomto směru bezdůvodná.

Citace:

Nález č. 1888. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 345-347.