Č. 2186.

Vyvlastnění: 1. Zákon o stavebním ruchu z 27. ledna 1922 č. 45 sb. nepřiznává stavebníku právo voliti si libovolně pozemek pro zamýšlenou stavbu bez ohledu na zájmy vlastníka pozemku. Pouhá větší výhoda stavebníkova nesmí býti tedy vyvažována ujmou vlastníka. — 2. Plánkem zmíněným v § 4, odst. 2 zák. č. 45/22 rozumí se nástin, z něhož strany i úřad mohou seznati situaci budoucího zastavění vyvlastňovaného pozemku, nikoli však plány stavební pro jednotlivé stavby. — 3. Podle § 2 zák. č. 45/22 lze vyvlastniti určité pozemky pro stavbu obytných domů, aniž nutno, aby byla prokázána potřeba tam stavěti.
(Nález ze dne 5. dubna 1923 č. 4600).
Prejudikatura: srovn. Boh. 1281 adm.
Věc: Josef D. v L. (adv. Dr. Ž. Fischer z Berouna) proti zemské správě politické v Praze o vyvlastnění pozemků ke stavebním účelům.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení, pokud vyvlastněna byla část pozemku č. kat. 90/1 v L.; jinak zamítá se stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezy okresní správy politické v Hořovicích ze dne 29. prosince 1921 č. — a dne 10. března 1922 č. — byly vyvlastněny podle zákona ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. a ze dne 27. ledna 1922 č. 45 sb. k žádosti obecně prospěšného stavebního a bytového družstva dělnických rodinných domků pro L. a okolí, z. spol. s r.-o. na stavbu 16 rodinných domků z pozemku č. kat. — v L., náležejícího st-li, část této pozemkové parcely ve výměře 8000 m2 a z téže. parcely část ve výměře 7068 m2 na ulice a komunikace dle připojeného situačního nástinu za cenu 10 K za čtverečný sáh vyvlastněné plochy a pro totéž družstvo na stavbu 8 rodinných domků části poz. parcel č. kat. —, — a — kat. obce M., náležejících rovněž st-li v celkové výměře 5799 m2, z čehož na stavbu 8 rodinných domků připadá 4000 m2 a na ulice a komunikace 1799 m2 dle připojeného situačního nástinu za cenu 5 K za čtvereční sáh vyvlastněné plochy.
Nař. rozhodnutím změnila zsp tyto nálezy v ten smysl, že z pozemků č. kat. —, — a — kat. obce M. vyvlastňuje se pouze plocha ve výměře 5668 m2, v ostatním však odvolání st-lovo zamítla a nálezy 1. stolice potvrdila.
Rozhoduje o stížnosti proti tomuto rozhodnutí veden byl nss těmito úvahami:
Dle § 18 zák. o ss třeba ve stížnosti na nss podané jednotlivé body stížné přesně označiti. Nelze však považovati za přesné označení bodů stížných všeobecné odvolání na všecky okolnosti a námitky, uplatněné v řízení administrativním, jak stížnost všeobecně i na ně se odvolává, a musel se proto nss omeziti pouze na výtky a tvrzení, jež stížnost sama přesně precisuje, aniž mohl hleděti k tomu, zda byly v řízení administrativním vzneseny i jiné námitky a tvrzeny jiné skutkové okolnosti.
Ovšem může nss rozhoduje o stížnosti, přihlížeti jen k těm námitkám jejím, které již i v administrativním řízení byly vzneseny a které tedy byly předmětem úvah a rozhodování úřadů administrativních (§ 5 a 6 zák. o ss). Námitka stížnosti, že nemělo býti přistoupeno k vyvlastnění pozemků st-lových, poněvadž jsou v obcích — zejména v M. — pozemky obecní pro stavbu domů se hodící, nebo, že mělo z úřední povinnosti býti vyšetřeno, není-li takových pozemků obecních, nebyla v administrativním řízení st-lem vůbec vznesena a je proto nepřípustná. Z téhož důvodu je nepřípustnou námitka stížnosti, že vyvlastnění pozemků pro stavbu obytných domů dle zákona z 27. ledna 1922 č. 45 sb. z. a n. smějí žádati pouze jednotlivci a nikoli družstvo a že tedy vyvlastnění ve prospěch družstva je nezákonné. Tato námitka čerpána je ovšem ze zákona, který nabyl účinnosti teprve po vydání vyvlastňovacího nálezu ze dne 29. prosince 1921, ale druhý z vyvlastňovacích nálezů 1. stolice, který mění a doplňuje nález první, vydán byl 10. března 1922 a odvolání z něho podáno bylo st-lem 23. března 1922, tedy již za platnosti zákona ze dne 27. ledna 1922 č. 45 sb., a přece námitku tu nevzneslo.
Jako podstatnou vadu řízení vytýká stížnost, že situační nástiny, předložené ve vyvlastňovacím řízení, nevyhovují ustanovení § 4, odst. 2. zákona ze 27. ledna 1922 č. 45 sb. Výtka ta je však bezdůvodná. Před vydáním nálezu 1. stolice z 29. prosince 1921 předloženy byly situační nákresy, které byly i st-li sděleny. V odvolání ze dne 16. ledna 1922 uvádí st-l výslovně: »Mimo to vychází ze situačního nástinu, že situace domků byla by taková, že by jednak nebyla ani v zájmu stavebníků, samých, jednak by mé pole v L. bylo znetvořeno«. Podobně uvádí odvolání to ohledně situačního nástinu pozemku v M., že z nástinu toho patrno, kde domky se mají stavěti a že vznikne stavbou situace nevýhodná jak pro stavbu domků samotných, tak pro zbývající část pozemku st-lova. Je tedy z tohoto odvolání zřejmo, že st-l z nástinů celou situaci postřehl a postihnouti mohl a že tedy účelu, jaký sleduje předpis § 4 zák. č. 100/21 a § 4, odst. 2 zákona č. 45/22, aby totiž úřad i strany poznaly z plánku situaci, bylo předloženými nástiny vyhověno. Je proto výtka ta vyvrácena obsahem odvolání st-lova a je tedy bezdůvodná. Míní-li snad stížnost, že měly býti předloženy plány stavební pro jednotlivé stavby, tu stačí poukázati na cit. ustanovení zákonná, z nichž zřejmo, že stavebního plánu předkládati není potřebí.
Stížnost vytýká dále, že družstvo neosvědčilo, že skutečně je tolik uchazečů pro zamýšlené prý stavby rodinných domků, že neuvedlo jich počet a jména, takže chybí podklad pro rozhodnutí, že je tu potřeba oněch domků a tedy potřeba vyvlastnění. Dle názoru stížnosti chce si družstvo jen do budoucnosti stavební místa zajistiti. V nevyšetření těchto okolností spatřuje stížnost podstatnou vadu řízení. Ze zákonů o stavebním ruchu nedá se dovoditi, že by předpokladem pro vyvlastnění dle zákona toho byla existence bytové nouze v obci, v jejímž území o vyvlastnění pozemku bylo žádáno. Zákon č. 45/22, o který se nař. rozhodnutí opírá, stanoví v § 2 zcela všeobecně, že lze určité pozemky vyvlastniti pro stavbu obytných domů a neváže nikterak vyvlastnění to na podmínku, že by tam, kde se o vyvlastnění to žádá, musila býti i potřeba staveb těch. Slov »pro dobu nynější nouze o byty« užívá se tam zcela všeobecně, ne s ohledem na určité místo. Nebylo by tedy lze právem vytýkati neúplnost řízení, kdyby úřad vůbec nebyl šetřil, zda v L. a v M. novostaveb obytných budov je potřebí či nic, a je tato námitka bezdůvodná, nehledě ani k tomu, že dle vyjádření zástupců obou obcí je nových bytů v nich potřebí. V té příčině pokazuje se i na zdejší nález ze dne 16. prosince 1921 č. 16910 (Boh. č. 1068 adm.), v němž vysloven právní názor, že zákon nečiní zjišťování bytové nouze v konkrétním případě podmínkou vyvlastnění. Není však ani vady v tom, že nebyla zjišťována jména členů družstva a doba, kdy chtějí se stavbou počíti. Obavám, že družstvo mohlo by kupovati do zásoby, čeleno je dostatečným způsobem v zákoně samém a to v §§ 8 a 10, v nichž se stanoví, co se má státi, jestliže stavby, pro které vyvlastnění bylo povoleno, v čas provedeny nebudou. Vzhledem k těmto ustanovením, jimiž práva a zájmy st-lovy již zákonem samým jsou chráněna, nebylo potřebí zjišťovati, má-li družstvo dostatečný počet členů, kteří budou stavěti a kdy stavěno bude, poněvadž vyvlastněno bylo pro družstvo a pro případ, že nebude stavěno ve lhůtě jemu k tomu dané, zákon sám stanoví, co se státi má. Proto je i tato námitka stížnosti bezdůvodná.
Stížnost namítá dále, že plocha vyvlastněná je příliš veliká.
Vzhledem k tomu, že — jak v enunciátě uvedeno bylo — nař. rozhodnutí, pokud se týká vyvlastnění pozemků v L., zrušeno pro vady řízení z důvodů, jež níže budou uvedeny, odpadá ovšem možnost zabývati se touto námitkou, pokud týká se plochy v L. vyvlastněné a bylo se jí zabývati pouze ohledně pozemků v M. vyvlastněných. V tom směru vychází nař. rozhodnutí, jak v důvodech svých výslovně uvádí, od zjištění, že v M. má býti postaveno 8 domků o 2 bytech. Proti tomuto zjištění stížnost ničeho nenamítá. Poněvadž pak dle § 3, odst. 4 zák. ze dne 27. ledna 1922 č. 45 Sb. pro stavbu domku se dvěma byty lze vyvlastniti pozemek do 500 m2, nelze shledávati nezákonnost v tom, když pro stavbu 8 takových domků vyvlastněno bylo 4000 m2 půdy. Pokud jde o komunikaci k nim, připouští zákon vyvlastnění ploch pro komunikaci k stavbám nutnou (§ 2). Kolik půdy je potřebí, aby nutná komunikace byla kryta, to tvoří část zjištění skutkového, je tedy otázkou skutkovou. Mohla by tedy stížnost, poněvadž jde o řešení otázky skutkové a nikoli právní, pouze namítati, že úřad buď vůbec nevyšetřil, kolik půdy komunikace nutná vyžaduje nebo že, stanoviv výměru půdy té určitým číslem, je v rozporu s tím, co ve směru tom bylo zjištěno. To však stížnost vůbec nečiní, nýbrž omezuje se všeobecně na tvrzení, že na komunikaci vyvlastněno bylo půdy příliš mnoho. Vymyká se však z kognice tohoto soudu přezkoumávati věcně otázku, zda úřad na nutnou komunikaci přiznal vyvlastnění více půdy, než skutečně nutno bylo. Nss může jen s hlediska § 6 zák. o ss zkoumati, zda úřad pro výrok svůj, že nutná komunikace vyžadovati bude ploch skutečně vyvlastněných, měl ve spisech podklad, není-li výrok ten v rozporu se spisy nebo nezakládá-li se na vadném řízení. Toho však nss neshledal a bylo tedy uznati i námitku, že v M. vyvlastněna plocha příliš veliká, bezdůvodnou.
Stížnost vytýká, že i náhrada za vyvlastnění přiznaná je příliš nízká. I touto námitkou mohl se nss zabývati jen, pokud týká se pozemků vyvlastněných v M. Dle § 6 cit. zákona přísluší majiteli pozemku vyvlastněného jako náhrada obecná jeho hodnota. Obecná hodnota věci je ocenění věci dle užitku, který vynáší vzhledem k době, kdy ocenění její se děje, a vzhledem k místu, kde se nalézá. Zda ta která náhrada obecné hodnotě věci odpovídá, je ovšem otázkou skutkovou a tvoří odpověď na ni část skutkové podstaty, z níž úřad vycházel. Proto možno zodpovědění to přezkoumati zase jen s hlediska § 6 zák. o ss. Byli-li v řízení administrativním vyslechnuti opětně znalci různí, kteří vyvlastněné pozemky odhadli způsobem různým, totiž 1 čtver. sáh na 8, 5, 4 a 3 K, uvedše při tom i základy, na jichž podkladě k výpočtům těm dospěli, nelze jistě tvrditi, že by řízení v tom směru bylo neúplné neb že by bylo proti spisům, jestli žal. úřad přiklonil se k jednomu z těchto dobrozdání, asi uprostřed mezi nejvýhodnějším a nejméně výhodným a stanovil náhradu 5 K.
Jeví se tedy všechny výtky, které vznáší stížnost proti nař. rozhodnutí, pokud týká se vyvlastnění pozemků v M., bezdůvodnými a bylo stížnost v tomto směru zamítnouti.
Ohledně pozemku č. kat. 90/1 v L. namítá stížnost, že neměl býti vyvlastněn tento pozemek, resp. jeho části, nýbrž pozemky č. kat. 631/1 a 632 st-lem nabízené. K námitce té zaujal žal. úřad v nař. rozhodnutí stanovisko odmítavé a to jednak proto, poněvadž bylo při komisionelním šetření konstatováno, že se pro stavbu nehodí, jednak proto, že je na vůli vyvlastňovatele vyvlastniti z pozemků v témž pořadí vyvlastňovacím se nalézajících ten, který on uzná za nejvýhodnější, takže úřad nemůže vyvlastňovatele nutiti, aby se spokojil s jiným nabízeným pozemkem téhož pořadí vyvlastňovacího. Tento názor právní jest ovšem mylný. V nálezu nss-u ze dne 5. dubna 1922 č. 4665, (Boh. 1281), na který se zde dle § 44 jedn. řádu poukazuje, vysloven byl právní názor, že zákon o stavebním ruchu z 11. března 1921 č. 100 sb. nepřiznává vyvlastňovateli právo libovolně si voliti pozemek pro zamýšlenou stavbu bez ohledu na zájmy vlastníka pozemku a že pouhá větší výhoda vyvlastňovatele nesmí proto býti vyvažována újmou osoby třetí, do jejíž vlastnické sféry se vyvlastněním zasahá. V témž nálezu vysloveno, že je nepřípustno, aby stavebník žádal expropriaci určitého konkrétního místa stavebního, je-li jisto, že buď on sám místo takové pro účely ty způsobilé má, nebo že mu řádně je nabízeno. To, co vysloveno bylo v cit. nálezu ohledně zákona z 11. března 1921 č. 100 sb., platí dle názoru nss-u i pro zákon ze dne 27. ledna 1922 č. 45 sb., poněvadž ani tento zákon v žádném ze svých ustanovení nestanoví ani výslovně ani obsahově, že by stavebník měl právo libovolně si zvoliti pozemek, který se jemu nejlépe zamlouvá, a že by mohl dle své vůle určiti si polohu budoucího staveniště. I zákon č. 45/22 v § 3 opakuje to, co bylo stanoveno § 3 zák. č. 100/21, z něhož zejména byla správnost názoru nss-u v cit. nálezu vysloveného dovozována.
Kdyby tedy rozhodnutí, pokud jde o vyvlastnění části č. kat. — v L., opíralo se pouze o názor, že vyvlastňovatel má právo si pozemek voliti a že ho nelze nutiti, aby se spokojil s jiným mu nabízeným pozemkem, bylo by ovšem v rozporu se zákonem a bylo by je nutno zrušiti v tomto směru jako nezákonné. Ale žal. úřad zamítl stížnost st-lovu o tuto námitku opřenou i z jiného důvodu a to proto, poněvadž pozemky st-lem na místo kat. č. — nabídnuté nepovažuje za vhodné pro účely, pro které se vyvlastnění děje, čímž zřejmě chtěl vysloviti, že považuje je za nezpůsobilé k zamýšleným stavbám. Pak ovšem nelze shledati, že by rozhodnutí žal. úřadu, zamítající nabídku st-lovu a vyvlastňující jiný jeho pozemek, bylo nezákonným.
Neboť, jak svrchu již uvedeno, musí ovšem pozemek stavebníkovi vlastníkem vyvlastňované půdy nabízený býti pro tu stavbu způsobilým. Nepřestává ovšem býti způsobilým proto, že se ať svojí polohou ať svým tvarem pro konkrétní již hotový projekt nehodí, nebo že snad neskytá stavebníkovi při provádění stavby stejné výhody, jako pozemek jím žádaný, poněvadž projekt konkrétní nutno vždy přizpůsobiti tvaru místa stavebního a nikoli naopak a pouhá větší výhoda stavebníkova nesmí býti vyvažována újmou osoby třetí, do jejíž vlastnické sféry se zasahá, jak již svrchu vysloveno.
Dle spisů mohl žal. úřad svůj výrok, že st-lem nabídnuté pozemky v L. jsou pro zamýšlené stavby nezpůsobilé, opírati jedině o vyjádření obecního úřadu v L., který během řízení prohlásil, že by nemohl uděliti povolení stavební na pozemcích st-lem nabízených, poněvadž by vznikla samota od obce vzdálená, byl by porušen plán schválený okresní správní komisí a obec by byla rozptýlena, čímž trpěla by veřejná bezpečnost; blízkost velikého stáje byla by i s hlediska zdravotního na závadu.
Naproti tomu tvrdil a tvrdí st-l, že pozemky jím nabídnuté jsou při veřejné komunikaci, blízko nádraží a obce a že pro zamýšlené stavby úplně jsou způsobilé a popírá tak správnost tvrzení obce L.
Žal. úřad ani úřad 1. stolice neprovedl v tomto směru žádného šetření, nezjistil v řízení za účasti st-lovy provedeném, jsou-li nabídnuté jím pozemky způsobilé ve smyslu, jak svrchu je vyložen, nýbrž spokojil se s prohlášením obce, která v řízení vystupovala jen jako interesentka, a na základě tohoto prohlášení vyslovil, že pozemky st-lem nabídnuté jsou pro stavby zamýšlené nezpůsobilé.
V tom shledává nss podstatnou vadu řízení, poněvadž o sporné otázce skutkové, jsou-li pozemky ony pro stavbu způsobilé či nikoli, nebylo provedeno šetření za účasti st-le a sporné okolnosti skutkové nebyly řízením za účasti stran provedeným zjištěny.
Skutkové zjištění žal. úřadu, že pozemky st-lem nabídnuté jsou pro zamýšlené stavby nezpůsobilé, zakládá se tedy na řízení podstatně vadném. Muselo proto nař. rozhodnutí, pokud potvrzen jím vyvlastňovací nález 1. stolice ohledně části pozemku kat. č. — v L., zrušeno býti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

Nález č. 2186. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 954-959.