Č. 2201.

Justiční správa: Byl-li aktem milosti presidenta republiky prominut trest, soudem nepodmínečně uložený, pod podmínkou, že ten, jemuž milost udělena, nebude na určitou dobu odsouzen pro nový čin trestný, nerovná se toto podmínečné udělení milosti co do účinků svých podmínečnému odsouzení ve smyslu zákona ze dne 17. října 1919 č. 562 sb. z. a n.
(Nález ze dne 9. dubna 1923 č. 1580).
Věc: Antonín S. na Král. V. proti ministerstvu pošt a telegrafů stran opětného převzetí do služby a přiznání výslužného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako neodůvodněná.
Důvody: St-l, který byl poštovním podúředníkem, odsouzen byl rozsudkem krajského soudu v Jičíně ze dne 8. listopadu 1920 č. — pro zločin krádeže dle § 171, 174 II c, 176 II b tr. z. k těžkému žaláři na 1 měsíc. Návrh na podmínečné odsouzení byl zamítnut.
Odvolání st-lovo co do výroku o podmínečném odsouzení bylo rozsudkem vrchního zemského soudu v Praze zamítnuto.
Rozhodnutím ředitelství pošt a telegrafů ze dne 28. července 1921 byl st-l ve smyslu § 116 služ. pragm. ze služeb poštovních propuštěn a požitky jeho dnem 31. července 1921 zastaveny. Toto rozhodnutí bylo st-li doručeno 9. srpna 1921.
Rozhodnutím presidenta republiky z 18. května 1922 byl st-li v cestě milosti prominut trest pod podmínkou, že nebude do dvou let odsouzen pro čin trestný spáchaný ze ziskuchtivosti.
Odvolávaje se na tuto milost žádal st-l u ministerstva pošt a telegrafů, aby byl opět přijat do činné služby neb aby mu bylo přiznáno výslužné.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad tuto žádost s poukazem na to, že byl st-li sice podmínečně prominut trest, že však jinak rozsudek zůstal netknutým. Proto trvá ztráta způsobilosti k veřejnému úřadu a nemůže st-l ani býti přijat do činné služby ani nemůže mu býti přiznáno výslužné.
Stížnost podaná u nss namítá, že st-l se svolením ústředního úřadu může býti přijat do státní služby přes své potrestání (§ 2 sl. pragm.), a je proto výrok žal. úřadu způsobilost tu mu oduznávající nezákonný. Nad to nebyl st-l odsouzen definitivně, nýbrž s podmíněným odkladem trestu. Dle § 1, odst. 2 zákona ze 17. října 1919 č. 562 sb. stanoven je právní účinek podmíněného odsouzení v ten smysl, že, osvědčí-li se odsouzený v určené době zkušební, bude pokládáno za to, že vůbec nebyl odsouzen. I st-li byl trest takto podmínečně prominut.
Uvažuje o této stížnosti veden byl nss těmito úvahami:
Rozhodnutím ředitelství pošt a telegrafů ze dne 28. července 1921 byl st-l ve smyslu § 116 služ. pragm. ze služeb poštovních propuštěn a požitky jeho dnem 31. července 1921 zastaveny. Toto rozhodntí bylo st-li doručeno 9. srpna 1921.
Podal-li st-1 v říjnu r. 1922 žádost, aby vzhledem k milosti mu udělené byl přijat do poštovní služby, neb aby mu vyměřena byla pense, nelze žádost tu pojímati jinak, než že vzhledem k tomuto aktu milosti žádal o změnu rozhodnutí z 28. července 1921 a nař. rozhodnutí nelze pojímati jinak, než v ten smysl, že žal. úřad neshledává v tom, že st-li cestou milosti byl podmínečně prominut výkon trestu, důvodu, aby rozhodnutí z 28. července 1921 bylo změněno. S tohoto hlediska případ tento posuzuje, shledal nss stížnost bezdůvodnou.
Neboť vývody stížnosti, pokud se zabývají zákonem ze dne 17. října 1919 č. 562 sb., jdou mimo. St-l nebyl odsouzen podmínečně ve smyslu tohoto zákona. Naopak odvolání jeho co do výroku o nepodmíněném odsouzení bylo zamítnuto. Aktem milosti presidenta republiky byl mu toliko podmínečně prominut výkon trestu, aniž prominuty byly i následky trestu, které trestní zákon s odsouzením spojuje, a k nimž dle § 26 d. tr. z. patří i ztráta veřejného úřadu nebo služby.
Jestliže za toho stavu věcí žal. úřad vyslovil, že u st-le přes to, že mu výkon trestu aktem milosti presidenta republiky podmínečně byl prominut, trvá nezpůsobilost k nabytí veřejného úřadu a proto zamítl žádost jeho za změnu rozhodnutí z 28. července 1921, nelze v tom shledávati nezákonnost.
Míní-li stížnost, že rozhodnutí je předčasné, poněvadž mělo aspoň býti vyčkáno lhůty, na kterou prominutí trestu bylo vázáno, je i tento názor mylný. Neboť prominut byl cestou milosti podmínečně pouze výkon trestu, nikoliv však zákonné jeho následky a podmínečné prominutí výkonu trestu milostí nelze klásti na roven podmíněnému odsouzení dle cit. zákona a nelze proto na daný případ použíti ustanovení § 5 téhož zákona.
Proto shledána stížnost bezdůvodnou a byla zamítnuta.

Citace:

Nález č. 2201. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 984-986.