Č. 2167.Státní úředníci: Úředník ustanovený při státním úřadě v Praze, jehož jedno oddělení bylo z Prahy přemístěno na Smíchov, nemá nároku na náhradu stěhovacích výloh, jestliže se rovněž na Smíchov odstěhoval (před utvořením Velké Prahy). — Administrativní řízení. — Řízení před nss-em: Vydal-li úřad nejprve rozhodnutí bez udání důvodů a k žádosti strany později další rozhodnutí udávající důvody pro rozhodnutí prvé, jest oba výroky pokládati za jeden celek. (Nález ze dne 30. března 1923 č. 5282).Věc: František H. na S. proti ministerstvu pošt a telegrafů (min. rada Dr. Bohumír Peška) o stěhovací výlohy. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Podáním z 22. listopadu 1913 žádal účetní rada František H. ředitelství pošt a telegrafů v Praze za náhradu stěhovacích výloh 916 K, které mu vznikly tím, že se v roce 1913 přestěhoval z Král. Vinohradů na Smíchov, když poukázkové kontrolní oddělení, jemuž byl přidělen, a jež se dosud nacházelo v hlavní budově ředitelství pošt a telegrafů v Praze, umístěno bylo v nové poštovní budově na Smíchově. Podání toto bylo Františku H. dne 9. prosince 1913 jeho představeným vráceno s ústním sdělením, že nemohlo býti vzato v jednání. Vzhledem k tomu sdělení podal F. H. dne 20. prosince 1913 žádost, kterou domáhal se meritorního rozhodnutí min. obchodu o svém nároku na hrazení zmíněných stěhovacích výloh. Min. pošt a telegrafů zamítlo pak žádost dne 5. prosince 1919 bez udání důvodů. Na protokolární žádost st-lovu přednesenou v prosinci 1919 u řiditelství pošt a telegrafů v Praze byly mu dodatečně rozhodnutím pošt a telegrafů ze 4. prosince 1921 sděleny důvody, jež vedly k zamítnutí jeho stížnosti. Na to podal H. stížnost na nss jak proti rozhodnutí ze dne 5. prosince 1919, tak proti rozhodnutí ze dne 4. prosince 1921. O této stížnosti uvážil nss takto: Náhled st-lův, že obě rozhodnutí nutno pokládati za jeden celek, bylo uznati za správný. Rozhodnutí žal. úřadu ze 4. prosince 1921 obsahuje důvody, které měly býti uvedeny již v prvním rozhodnutí, jest proto rozhodnutí to jen doplňkem rozhodnutí prvého a teprve intimací druhého výnosu min. pošt a telegrafů dostalo se st-li vědomosti o plném obsahu min. rozhodnutí. Stížnost namítá, že náhled žal. úřadu, jsoucí podkladem nař. rozhodnutí, že totiž ani st-l sám ani jeho úřad nebyl přeložen, není správný, ježto fakticky oddělení pro kontrolu poštovních poukázek, jemuž je přidělen, od listopadu 1913 na Smíchově se nachází, a uvádí dále, že nesrovnalost tato dá se vysvětliti pouze tím, že žal. úřad nerozeznává rozdílu mezi pojmy »sídlo úřadu« a »místo služební«. Námitce této nebylo lze přiznati odůvodněnost. Neboť, že st-l sám nebyl přeložen na jiné místo služební, vychází z toho, že v roce 1913 byl a také i nadále zůstal úředníkem řiditelství pošt a telegrafů v Praze v témž oddělení pro kontrolu poštovních poukázek, což st-l ostatně ani nepopírá. Na tomto služebním poměru se ničeho nezměnilo ani tehdy, když zmíněné oddělení pro kontrolu poukázek bylo přemístěno z Prahy, kde se dříve nacházelo, do poštovní budovy na Smíchově; neboť st-l zůstal nejen úředníkem ředitelství pošt a telegrafů, nýbrž i v témž oddělení. Rovněž úřední sídlo řiditelství pošt a telegrafů zůstalo nezměněno. Neboť úředním sídlem řiditelství pošt a telegrafů je Praha, pro niž bylo zřízeno, a v Praze se také dosud nachází. Na tom ničeho nemůže změniti umístění jednotlivých oddělení v jiných místnostech v Praze neb předměstích. Nezakládá proto ani změna úředních místností oddělení pro kontrolu poukázek, v němž st-l se nachází, přeložení úřadu. Pokud st-l tvrdí, že služební místo úředníka dlužno rozeznávati od sídla úřadu, jemuž úředník je přidělen, a dovolává se v tom ohledu čl. 3 odst. 2. min. nař. ze dne 14. května 1873 č. 74 ř. z., nutno podotknouti, že ustanovení toto mluví přímo proti st-lovi, neboť praví, že za místo služby pokládá se místo úřadu (Amtsort), v němž úředník službu koná ne pouze přechodně. Jelikož místem úřadu, jak dovozeno, byla a zůstala Praha, byla stále i služebním místem st-lovým Praha. Předpisu, že by místnosti úřadu se musely nacházeti v tomto místě jeho a nikoli i mimo territorium toto, není. Nejsou tudíž dány podmínky pro nárok st-lův na hrazení stěhovacích výloh po smyslu dvor. dekretu ze dne 13. září 1804 a není proto ani případné, dovolává-li se st-l dekretů dvor. komory č. 30451, 40124, 47846 ex 1841 a č. 7957 z 5. března 1843 o přiznání stěhovacích výloh na krátké vzdálenosti. Pokud pak st-l poukazuje na výnos býv. min. obchodu ze dne 30. října 1885 č. 34519 a výnosy býv. min. fin. ze dne 6. října 1856 č. 46917 (06.10.1856) a ze dne 14. listopadu 1879 č. 1699, jimiž úředníkům z Prahy na Smíchov přeloženým náhrada stěhovacích výloh byla přiznána, připomenouti, že rozhodnutí ta nemají vůbec povahu právní normy, jež by pro daný případ byla směrodatnou, nehledě ani k tomu, že skutková podstata dle údajů st-lových se tu liší od jeho případu tím, že dotčení úředníci byli skutečně na Smíchov přeloženi, čehož u st-le není. Bylo tudíž stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.