Č. 2099.

Školství (nucený nájem místností pro školu menšinovou): 1. Není třeba formálního návrhu finanční prokuratury jménem státu, aby ministerstvo školství mohlo vysloviti nucený nájem podle zák. č. 189/19. — 2. I místnosti sloužící účelům veřejným mohou býti podrobeny nucenému nájmu, avšak jen tehdy, není-li jich již třeba k účelům, kterým jsou věnovány. — 3. Předpis § 6 zák. č. 189/19 nevadí tomu, aby také místnosti patřící obci byly zabrány nuceným nájmem. — 4. Volbu místností ponechává zákon úřadu.
(Nález ze dne 17. března 1923 č. 4079.)
Prejudikatura: Boh. 1140 adm.
Věc: Obec a místní školní rada v P. proti ministerstvu školství a národní osvěty o nucený nájem místností pro účely školské.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Aby se zabezpečilo umístění české školy v P. zřízené podle §u 5 zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb., vyslovil min. škol. nař. rozhodnutím podle práva, které mu dává § 7 zák. ze dne 3. dub- na 1919 č. 189 sb., pozměněný a doplněný zákonem ze dne 9. dubna 1920 č. 295 sb., pokud se týče §em 2 zák. ze dne 9. dubna 1920 č. 292 sb., nucený nájem přízemní učebny v budově německé obecné školy, v níž dříve umístěna byla 5. třída této školy (nyní zrušená) ve smyslu protokolu ze dne 17. listopadu 1921. V důvodech bylo uvedeno, že umístění školy nedá se jinakým způsobem provésti, naproti tomu pro obecní kancelář přechodně v místnosti zabírané se nalézající bude možno vzíti v úvahu buď dřívější místnost, o níž nebyl v konaném řízení podán průkaz, že jest jinak použita, nebo prázdný byt v domě čp.
Rozhodnutí stalo se v dohodě s min. vnitra.
Stížnost neuznal nss důvodnou z těchto úvah:
1. Stížnost nejprve vytýká, že podle §u 7 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. může býti vysloven nucený nájem jenom k dožádání státu nebo země. Takové dožádání jménem státu musilo by vycházeti od finanční prokuratury. Ministerstvo nemůže býti zároveň úřadem požadujícím a úřadem o nuceném nájmu rozhodujícím, neboť v každém řízení vyvlastňovacím vystupují tři subjekty, stát jako nositel moci vyvlastňovací, vyvlastnitel jako nositel nároku na vyvlastnění a vyvlastněný.
Námitku tuto neuznal soud důvodnou setrvávaje i tu na právním názoru vysloveném již v opětovných nálezech, zejména v nálezu Boh. 1140 adm., že totiž není třeba zvláštního formálního návrhu fin. prokuratury jménem státu, aby min. škol. nucený nájem mohlo vysloviti.
Soud setrvává tu plně na důvodech projevených v nálezu.
Proti obšírným vývodům stížnosti stačí poukázati na to, že kdyby i snad uspořádání věci ve směru stížností zastávaném nalézalo opory ve všeobecných zásadách právních a názorech doktríny právní, tedy přece de lege lata za organisace a kompetence státních úřadů a zejména fin. prokuratury tak, jak platnými předpisy jest dána, požadovati zvláštní návrh fin. prokuratury jménem státu by znamenalo úplně zbytečnou a jenom řízení protahující formalitu, jelikož přece fin. prokuratura návrh na vyvlastnění mohla by podle předpisu § 15 B min. nař. ze dne 9. března 1898 č. 41 ř. z. podati toliko k vybídnutí příslušného správního úřadu, tedy opět min. škol. Pro názor stížnosti nelze však také nic vyvoditi z toho, že zákon ze dne 3. dubna 1919 č. 189 mluví výslovně o »žádaném vyvlastnění« a o požadování státem nebo zemí, nikoliv však ministerstvem nebo školní radou, neboť jest z toho jen patrno, že vyvlastnění se požaduje, není však řečeno, že by požadování to nemohlo vycházeti od příslušného úřadu správního, a rozdíl mezi požadováním vyvlastnění státem nebo zemí činí se tu toliko zřetelem k tomu, že před 1. lednem 1921 vydržující subjekt příslušné menšinové školy byl stát nebo země (dle toho, šlo-li o školu zřízenou podle § 5 anebo 1 zák.), aniž však ze znění toho lze vyvoditi, že požadovatelem nuceného nájmu jménem .státu by musil býti orgán jiný než příslušný úřad školský.
2.—
3. Za bezdůvodnou uznal soud dále námitku, že budova sloužící již veřejnému účelu, totiž německému školství, nemůže býti předmětem vyvlastnění, dokud nebyla veřejnoprávním aktem svého věnování k tomuto-účelu zbavena. I v tomto směru setrvává soud na právním názoru již opětně vysloveném (zejména též v nálezu Boh. 841 adm.), že totiž stihá nucený nájem podle §u 7 zák. č. 189 ex 1919 každou realitu bez ohledu na to, je—li ve vlastnictví soukromém nebo ve vlastnictví právnické osobnosti veřejnoprávní a bez ohledu na účely, kterým budova slouží, s tou ovšem výhradou, že místností zabraných není již třeba k účelu, kterému jsou věnovány, v konkrétním případě, že provoz německé školy ztrátou zabrané místnosti není ohrožen. V tomto směru stížnost ani netvrdí, že by provoz německé školy záborem prázdné učebny po zrušené 5. třídě byl ohrožen a jest za daného stavu věci, jelikož právě dřívější 5. třída školy jest zrušena, také zřejmo, že německá škola učebny té nepotřebuje. Pokud pak jde o umístění obecní kanceláře, tedy rovněž stížnost proti příslušným vývodům naříkaného rozhodnutí konkrétních námitek nečiní.
4. Namítá-li dále stížnost, že nucený nájem ukládá obci břemeno, což podle §u 6 není přípustným, tedy činí tak rovněž bezdůvodně, neboť jednak neukládají se nuceným nájmem obci nižádná břemena jakožto domnělému konkurenčnímu činiteli, nýbrž podrobuje se jen obec jako vlastnice budovy stejnému omezení vlastnického práva, jakému v mezích zákona podroben jest každý vlastník reality; ostatně platí se i z nuceného nájmu nájemné, které hradí stát a nese též stát veškerý náklad na tuto školu, takže obec v důsledku §u 6 zákona konkurenčním činitelem v příčině české školy není a jím také nuceným nájmem se nestane.
5. Pokud pak stížnost vytýká, že vyvlastnění jako zákrok výjimečný musí se státi pokud možno s největším šetřením práv soukromých, že obec nabídla k umístění české školy dům čp. —, že však zal. úřad na tuto nabídku nevešel a nezkoumal, zda umístění české školy v této budově by nebylo účelnější, překročil tedy v tomto směru volné uvažování, porušil zásadu slyšení stran vůči obci vzhledem k jejímu návrhu a vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu, tedy jest ovšem pravda, že vyvlastnění jest opatřením výjimečným a že k vyvlastnění nutno přikročiti s největším, pokud možno, šetřením práv soukromých. To však i v tomto případě se stalo. Neboť z protokolu o místním jednání ze dne — a — jde, že v příčině umístění české školy bylo podrobně hledáno po vhodných místnostech a že i místnosti v domě č. —, na které obec poukazovala, byly podrobně prohlédnuty a to za účasti zástupců st-lek, takže námitka neúplnosti skutkového zjištění a porušení zásady slyšení stran jest zřejmě bezdůvodná. Ostatně jest námitka, že škola mohla nebo měla býti umístěna v místnostech jiných než v budově německé školy, pro st-lky nepřípustnou, poněvadž zákon (§ 7 zák. č. 189) ukládá každému vlastníku budovy, aby se podrobil nucenému nájmu, pokud tím není ohroženo jeho vlastní bydlení nebo jeho vlastní živnost. Volbu místností však ponechává úplně rozhodujícímu úřadu. Mimo to jde z uvedených protokolů, že žal. úřad o možnosti umístění české školy jak v budově německé školy, tak v domě č. — uvažoval, a že jeho závěr v tom směru, že vhodnější jest umístění v budově školní, jest spisy úplně doložen.
6. Bezdůvodná jest konečně i poslední námitka stížnosti, že totiž § 7 zák. výslovné nařizuje, že min. škol. má rozhodnouti v dohodě s min. vnitra. V tomto případě, že bylo straně toliko sděleno, že min. škol. vyslovilo nucený nájem, aniž byla učiněna zmínka o min. vnitra. Mimo to nebylo obci stanovisko min. vnitra sděleno.
Neboť ze správních spisů jest zjevno, že min. vnitra poznámkou na spise č. — projevilo souhlas s nuceným nájmem oné učebny a že jak koncept nař. rozhodnutí tohoto souhlasu se výslovně dovolává tak konečně i vyrozumění, které místní školní rada o nař. rozhodnutí dostala výměrem osp-é v Č. L. z — a které stížnost sama předkládá, výslovně uvádí, že nař. rozhodnutí resp. min. výnos o něm jednající byl vydán v dohodě s min. vnitra.
Tvrdí-li pak stížnost, že rozhodnutí jest vadné proto, poněvadž stanovisko min. vnitra nebylo st-lům sděleno, tedy jest tvrzení to zřejmě liché, poněvadž v tom, že se obci sděluje, že nař. rozhodnutí bylo vydáno v dohodě s min. vnitra, zajisté leží sdělení o tom, že min. s tímto opatřením souhlasí, poněvadž jinak by nebylo lze mluviti o dohodě. Bližšího odůvodňování tohoto souhlasu min. vnitra však třeba není již proto, poněvadž zákon je nepředpisuje a poněvadž důvody nař. rozhodnutí jsou zřejmy z tohoto rozhodnutí a jest proto jasno, že min. vnitra, přivolujíc k nucenému nájmu, staví se též na stanovisko důvodů min. školství.
Jelikož tedy všecky námitky stížnosti se ukázaly lichými, bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 2099. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 789-792.