Č. 2301.

Státní úředníci: 1. Služba advokátní není na roveň postavena službě veřejné ve smyslu § 4 zákona z 23. července 1919 č. 457 sb.1) — 2. Služba vojenská není službou veřejnou ve smyslu téhož předpisu.
(Nález ze dne 3. května 1923 č. 7444.)
Prejudikatura: Boh. 942 a 1191 adm.
Věc: Dr. Josef S. v Bratislavě (adv. Dr. Alois Štůla z Prahy) proti ministerstvu s plnou mocí pro správu Slovenska o započtení válečných půlletí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím propočtena byla st-li jako konceptnímu úředníku politické správy na Slovensku na základě zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. služební doba ve skupině A takto:
1. státní služba v soudní praxi jako právní praktikant od 7. srpna 1913 do 30. září 1913, od 31. října 1913 do 15. července 1914, od 16. července 1914 do 9. září 1914;
2. soukromá služba jako advokátní kandidát od 1. listopadu 1915 do 1. října 1916 a od 11. října 1916 do 10. dubna 1917;
3. vojenská služba: od 24. září 1914 do 12. října 1915, od 15. dubna 1917 do 31. března 1918, vojenská soudní praxe od 1. dubna 1918 do 7. května 1919;
4. válečný půlrok za rok 1918;
5. státní služba konceptní od 10. května 1919 do 31. prosince 1920.
Válečná půlletí za roky 1914 až 1917 st-li započtena nebyla s odůvodněním, že nebyl v této době v civilní státní nebo jiné veřejné a nebo jí na roven postavené službě zaměstnán (§§ 1 a 4 zák. ze dne 23. července 1919 č. 457 sb.).
O stížnosti proti odepření započísti válečná půlletí i za roky 1914 až 1917 pro nezákonnost a vadnost řízení podané uvažoval nss takto:
Stížnost namítá především, že nař. rozhodnutí jest v odporu se zákonem z 23. července 1919 č. 457 sb., neuznalo-li zásadně advokátní praxi na roven postavenou službě veřejné.
Jak již v nálezu tohoto tribunálu Boh. 1191 adm. bylo vysloveno, přiznává zákon ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. výhody § 1 resp. § 4 tohoto zákona jen takové službě neveřejné, která byla službě veřejné na roveň postavena platnou normou. Pokud pak jde o službu advokátních koncipientů, není žádné platné normy, kterou by služba ta službě veřejné na roveň byla stavěna.
St-l snaží se dále dovoditi, že specielně v jeho případě v konkurse, na základě něhož byl jmenován definitivním úředníkem konceptním v politické službě, byla advokátní praxe výslovně na roven postavena službě veřejné, ježto bylo žádáno, aby uchazeč prokázal předchozí praxi v povolání veřejném nebo jako advokát, veřejný notář nebo jako kandidát advokacie nebo notářství. Nss neshledal, že by tímto požadavkem předchozí praxe veřejné nebo advokátní, notářské a pod. konkursem předepsané byly i služby posledního druhu stavěny na roveň co do povahy těchto služeb službě veřejné.
Konkurs tento není ničím jiným, než veřejným sdělením, za jakých modalit úřad hodlá určitá místa obsaditi. V konkurse také úřad nikde nevyslovil, že petentům bude službu soukromou započítávati jako službu veřejnou. Nelze se tedy z konkursu v daném případě dovolávati subjektivních práv na kvalifikování soukromých služeb jako služby veřejné ve smyslu cit. zákona 457/1919.
St-l namítá dále, že nař. rozhodnutí započtením jednoho válečného půlletí za rok 1918 uznalo vojenskou soudní praxi od 1. dubna 1918 za službu veřejnou nebo za službu veřejné službě na roven postavenou a mělo tedy důsledně započítati válečná půlletí aspoň za roky 1914 a 1915, kdy st-l též působil ve vojenské soudní službě jako právník, a sice od 24. září 1914 do 12. října 1915 a od konce září 1917 do 1. dubna 1918 jako domobranec — dobrovolník přidělený zeměbr. divis. soudu ve Vídni jako zapisovatel a tlumočník resp. jako domobranec — desátník přidělený jako zapisovatel divis. soudu v Praze. Nebylo tedy důvodu, aby žal. úřad za dobu st-lem v hodnosti praporčíka v záloze ztrávenou od 1. dubna 1918 za vojenskou soudní praxi válečný půlrok připočetl, za dobu však ve stejné vojenské soudní praxi jako domobranecký dobrovolník resp. desátník ztrávenou nikoli.
Z nař. rozhodnutí není zřejmo, na jakém podkladě zákonném a na základě jakých skutkových okolností st-li za rok 1919 jedno válečné půlletí bylo připočteno. Ve svém odvodním spise však uvádí žal. úřad s poukazem na § 4 zák. 457/1919, že toto půlletí za rok 1918 započteno bylo nesprávně, ježto st-li dle povahy jeho služby v roce 1918 ani za tento rok připočtení válečného půlroku nepřináleželo.
Nss již ve svém nálezu Boh. 942 vyslovil právní názor, že službu vojenskou za veřejnou službu ve smyslu § 4 zák. ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. pokládati nelze. Neodporuje tudíž předpisům tohoto zákona, jestliže žal. úřad za léta 1914—1917, resp. aspoň za léta 1914 a 1915 st-li válečných půlletí nepřiznal. Jestliže žal. úřad přes to nesprávně, jak sám tvrdí, za rok 1918, kdy st-l konal vojenskou službu, jemu jedno válečné půlletí podle zákona č. 457/1919 započetl, nemůže st-l z této okolnosti dovozovati nárok na započtení dalších půlletí, když nárok ten, jak dovozeno, v zákoně opřen není.
Nebylo tedy ani potřebí, aby žal. úřad ještě přezkoumal kvalifikaci st-lovy služby vojenské v letech 1914 a 1915, čímž jeví se bezdůvodnou i výtka vadnosti řízení v tomto směru uplatňovaná. Ježto tedy žádná z námitek nebyla shledána důvodnou, bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Stejně i v jiných nálezech (na př. ze 16. června 1923 č. 10579)

Citace:

Nález č. 2301. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1170-1172.