Č. 2213.Příděl pastvin (Slovensko): 1. Význam schválení pachtovní smlouvy o pastvinách stát. poz. úřadem. — 2. Podmínky pro založení povinnosti vlastníka pastviny přenechati ji chovatelům dobytka podle vl. nař. č. 226/21 a 105/22. (Nález ze dne 11. dubna 1923 č. 5894.)Věc: Gejza O. v Z. P. proti županskému úřadu v Trenčíně stran přídělu pastvin. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Konečným rozhodnutím okresního pasienkového výboru v Trenčíně č. 3648/20 byla chovatelům dobytka obce Š. podle § 4 min. nařízení z 11. dubna 1919 č. 68 Úr. Nov. na hospodářský rok 1920/21 do pronájmu přidělena pastvina H. ve výměře 28,1035 kat. jiter z majetku velkostatkáře Gejzy O. za roční nájemné 120 Kč. Odvolání z tohoto rozhodnutí dnešním st-lem podané bylo konečným rozhodnutím županského úřadu v Trenčíně z — zamítnuto a rozhodnutí toto nabylo moci práva. Podáním z 13. března 1921 zažádali chovatelé dobytka v Š. opětně o stejné přidělení této pastviny i na rok 1921, o žádosti té zavedeno také úřední jednání, rozhodnutí o ní však vydáno nebylo. K opětovné žádosti občanů z Š. za přidělení této pastviny na r. 1922 vydal okresní výbor pro pasienky v Trenčíně konečné rozhodnutí z 21. dubna 1922, jímž uznal, že podle vl. nař. ze 16. března 1922 č. 105 sb. jest st-l, resp. jeho nájemce Richard Š. povinen ponechati žadatelům pasienku H. v rozloze asi 28 kat. jiter i na rok 1922 za podmínek stanovených rozhodnutím č. 3648/20, jehož platnost dodatečně schválena i za rok 1921. Rozhodnutí toto bylo pak nař. rozhodnutím v plném obsahu potvrzeno. Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná vytýká mu nezákonnost, již dovozuje takto: 1. St-l dal pastvinu, o niž jde, v roce 1921 do pachtu svému nájemci Richardu Š. na 4 roky za pachtovné ročních 700 Kč a za podmínky, že bude mu vyhrazeno, aby i sám svůj dobytek zde pásti mohl. Smlouva tato byla schválena stpú-em, tedy vzhledem k tomu, že jde o majetek zabraný, bylo tu již tímto kompetentním úřadem o způsobu užívání této pastviny rozhodnuto, takže úřady pastevní nebyly vůbec již oprávněny o věci této jednati ani rozhodovati. Námitce této nemohl nss přiznati důvodnost. Výrok stpú-u, jehož se stěžovatel dovolává, není vůbec rozhodnutím o tom, komu se má sporná pastvina do pachtu přenechati, nýbrž jest pouhým projevem souhlasu se soukromoprávní pachtovní smlouvou, uzavřenou mezi majitelem pozemku a osobou třetí, kterýžto souhlas nemá jiného obsahu než ten, že stpú s hlediska provádění pozemkové reformy nemá námitek proti tomu, aby byla sporná pastvina během nejbližších 4 let používána pachtýřem st-lovým. Tímto projevem nemohlo tedy nikterak býti zasaženo do kompetence úřadů pastevních upraviti samostatně s hlediska veřejnoprávního poměr mezi majitelem půdy a chovateli dobytka dle zvláštních o tom vydaných předpisů, kteréž se vztahují stejně na půdu zabranou jako nezabranou. 2. Další námitkou snaží se st-l dovoditi, že během roku 1921 pásli zde občané z Š. neprávem, poněvadž o jejich žádosti za příděl na tento rok nebylo rozhodnuto. Úřad tedy nebyl oprávněn založiti rozhodnutí své na vl. nař. č. 105/22, kteréž má místa jen tam, kde dotčené pastviny do pachtu dány byly řádným způsobem a neměl zejména též v nař. rozhodnutí dodatečně ono násilné pasení z r. 1921 schvalovati. Anj v tomto směru nelze dáti stížnosti za pravdu. Již cit. vl. nařízením č. 226/21 byla majitelům půdy, kteří v pastevním období 1920 ponechali majitelům dobytka užívání pastvy na této půdě, uložena povinnost ponechati ji k pastvě i v roce 1921. St-l sám doznává, že v roce 1920 byla pravoplatným rozhodnutím sporná pastvina přikázána občanům z Š. Tím také splněna jediná podmínka, jež zakládala povinnost st-lovu ponechati s-ckým spornou pastvinu i v roce 1921, neboť jest lhostejno, ponechal-li jim majitel půdu tu dobrovolně, či byl-li k tomu donucen úředním rozhodnutím. Občané tito byli tedy už po zákonu oprávněni zde pásti, aniž potřebovali ještě domáhati se úředního výroku o tomto svém oprávnění. Naopak bylo věci st-lovou, měl-li za to, že dotčení chovatelé dobytka pasou zde protiprávně, domáhati se úřední cestou, aby jim to bylo zakázáno; ježto tak neučinil, dal tím na jevo, že ponechává pastvinu tuto š-ckým i na rok 1921. Z toho důvodu dlužno také onu část nař. rozhodnutí, jímž dodatečně schválena platnost pachtovních podmínek z r. 1920, také pro rok 1921, pojímati za deklaratorní výrok o zákonitosti stavu z r. 1921, kterýžto výrok také, jak shora dovoděno, odpovídá plně citovanému vl. nařízení z r. 1921. 3. St-l vidí dále nezákonnost v tom, že nebylo hleděno ke změně hospodářských poměrů, kteréž způsobily, že sporné pastviny potřebuje nyní jednak st-l sám pro sebe, jednak jeho pachtýř Š., jemuž dal pastvinu tu na 4 léta do pachtu, jednak, že pozemkový majetek občanů š-ckých se tak zvýšil, že oni pastviny té nyní již nepotřebují. Pokud jde předem o zájmy pachtýře Š., dlužno konstatovati, že tento sám stížnost nepodal — naopak ze spisů je patrno, že s přenecháním pastviny »H.« občanům š-ckým souhlasil — jeví se tedy po této stránce námitky st-lovy nepřípustnými. Avšak ani v dalších směrech nelze jim přiznati důvodnost, neboť, co svrchu již dovoděno o vl. nař. č. 226/21, platí také o vl. nař. č. 105/22, jehož čl. 1 výslovně stanoví jako jedinou podmínku pro vznik vyslovené tam povinnosti majitelů půdy tu okolnost, zda přenechali — ať už dobrovolně nebo následkem úředního rozhodnutí — půdu svoji chovatelům dobytka do pastvy v roce 1921. St-l doznávaje, že tu občané š-čtí v roce 1921 svůj dobytek pásli, namítá, že tak činili bez úředního povolení a proti jeho vůli. Na tuto jeho námitku bylo však již shora odpověděno v ten smysl, že úředního povolení nebylo třeba, kdyžtě st-l pastvu tu chovatelům dobytka po- nechal tím, že proti skutečnému a o cit. vl. nař. č. 226/21 se opírajícímu pasení jejich úředního zákazu si nevymohl. Pokud st-l zde uplatňuje, že opětnému přenechání pastvy občanům š-ckým je na překážku pachtovní smlouva, již uzavřel s Richardem Š., dlužno poukázati na ustanovení článku 2 vl. nař. ze 16. března 1922 č. 105 sb., resp. jím v platnosti zachovaného čl. 2 vl. nař. ze 27. května 1921 č. 226 sb., dle nichž úmluvy o pastvě pro pastevní období 1921 a 1922 na půdě, kterou majitelé její ponechali v předchozím pastevním období chovatelům dobytka k pastvě, jsou neplatný, pokud odporují těmto nařízením. Že pak smlouva ta skutečně odporuje těmto nařízením, o tom nemůže býti sporu, ba stížnost sama to přímo doznává. 4. Poslední námitkou brojí st-l proti výši úředně stanoveného nájemného. Tuto námitku opírá jediné o tvrzení, že výrokem tím bude hlavně poškozen jeho nájemce Richard Š., jenž se zavázal platiti ročně mnohem větší nájem z tohoto pozemku. Než ani námitkou touto nemůže se nss zabývati, neboť jednak jí uplatňuje st-l opětně jen domnělý právní nárok osoby třetí, k jejíž zastupování není legitimován, jednak bylo právě dovoděno, že nájemní smlouva, jíž se tu dovolává, jest neplatná. Ježto pak tuto námitku jiným způsobem neprovádí, bylo ji a tím i celou stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.