Č. 2242.

Veřejní notáři (Slovensko): Neznalost státního jazyka odůvodňuje propuštění veřejného notáře na Slovensku (§ 1 zák. z 12. srpna 1921 č. 305 sb.).
(Nález ze dne 19. dubna 1923 č. 6198.1)
Věc: Dr. Vendelín U. v D. S. (adv. Dr. L. Janowitz z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti v Praze (min. r. Dr. Nussbaum) o zbavení úřadu veřejného notáře.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zbavil žal. úřad st-le podle § 1 zák. ze dne 12. srpna 1921 č. 305 sb. úřadu veřejného notáře, poněvadž pro nedostatek znalosti státního jazyka není způsobilým vykonávati úřad čsl. notáře.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
1. Bezdůvodnou jest námitka, že v daném případě neměl min. sprav, vůbec práva zbaviti st-le úřadu veřejného notáře, ježto veřejný notář může býti zbaven svého úřadu toliko v důsledku disciplinárního neb trestního rozsudku. St-l vznášeje tuto námitku má patrně na mysli ustanovení hlavy 4 zák. čl. 35:1874 (§§ 33 až 47), která jednají o ztrátě úřadu veřejného notáře; podle těchto ustanovení není ovšem min. sprav, vůbec oprávněn zbaviti veřejného notáře úřadu. St-l však přehlíží, že cit. ustanovení zák. čl. 35:1874 doznala dočasně změny ustanovením § 1 zák. ze dne 12. srpna 1921 č. 305 sb. Podle § 1 zák. č. 305 z roku 1921 — a právě o tento předpis opřel žal. úřad svůj výrok — může totiž min. sprav, do jednoho roku od účinnosti tohoto zákona, která nastala dne 6. září 1921, zbaviti úřadu veřejné notáře, kteří nejsou způsobilí vykonávati úřad čsl. veřejného notáře.
Jak nesporno, bylo nař. rozhodnutí vydáno v době, na kterou bylo § 1 zák. č. 305 z roku 1921 ministru sprav, uděleno právo zbaviti veřejného notáře úřadu. Nemůže se tedy st-l v daném případě cit. ustanovení zák. čl. 35:1874 vůbec dovolávati. 2. Rovněž nemohl soud shledati důvodnou námitku, že neznalost jazyka státního u veřejného notáře není důvodem pro použití § 1 zák. č. 305 z roku 1921.
Podle § 2 zák. čl. 35:1874 ve znění doplněném § 1 zák. čl. 7:1886 jest jednou ze zákonných podmínek pro ustanovení veřejným notářem úplná znalost státního úředního jazyka. Vzhledem pak k ustanovení § 1 zák. ze dne 29. února 1920 č. 122 sb. jest nyní státním jazykem, jehož znalost jest podle cit. zákonů z roku 1874 a 1886 podmínkou ustanovení veřejným notářem, jazyk československý.
Pokládá-li tedy žal. úřad st-le za nezpůsobilého k výkonu úřadu notáře proto, že u něho není splněna podmínka, kterou zákon vyhledává k ustanovení veřejným notářem, totiž náležitá znalost jazyka státního — československého — a z tohoto důvodu zbavil st-le podle § 1 zák. č. 305 z roku 1921 úřadu veřejného notáře, nelze ve výroku jeho shledati nezákonitost.
Míní-li st-l, že i kdyby neovládal jazyk státní — československý — nemohla by tato okolnost činiti jej nezpůsobilým k výkonu úřadu veřejného notáře, ježto obvod, v němž svůj úřad vykonával, jest ryze maďarský, slušelo odkázati k tomu, že podle cit. předpisů zák. čl. 35:1874 a 7:1886 vyhledává se u každého veřejného notáře bezvýjimečně znalost jazyka státního, tedy nyní, jak svrchu uvedeno, jazyka československého bez ohledu na jazykové poměry v úředním obvodu jeho.
3. V dalších svých vývodech brojí stížnost proti závěru žal. úřadu, že st-l neovládá jazyk státní — československý — tou měrou, aby mohl vykonávati úřad veřejného notáře.
Závěr ten jest však součástí skutkového zjištění, z něhož žal. úřad při svém rozhodnutí vycházel. Vzhledem k ustanovení § 6, odst. 1 zák. o ss, nemůže nss přezkoumávati tento závěr po stránce věcné jeho správnosti, nýbrž podle § 6, odst. 2 téhož zák. pouze s hlediska formálního, totiž v tom směru, byl-li skutkový základ, o nějž úřad uvedený svůj závěr opřel, zjištěn způsobem procesně bezvadným.
Zkoumaje pak uvedený závěr žal. úřadu s tohoto hlediska shledal soud, že žal. úřad zjistil st-lovu znalost jazyka státního v ten způsob, že podrobil st-le ústní i písemní zkoušce z jazyka státního před zkušební komisí k tomu cíli zvláště dosazenou.
Podle spisů správních vyzněl pak posudek této zkušební komise, o nějž žal. úřad uvedený svůj závěr opřel, v ten smysl, že st-l neovládá jazyk státní tou měrou, aby mohl vykonávati úřad veřejného notáře.
St-l nebrojí proti tomu, že žal. úřad zjišťoval st-lovu znalost jazyka státního tímto způsobem a také netvrdí, že v řízení správním, jehož součást tvořilo právě zjišťování st-lovy znalosti jazyka státního, vznesl nějaké námitky proti tomuto postupu.
Pokud ze stížnosti, v níž se uvádí, že členové zkušební komise mluví pouze dialektem obvyklým v severních částech Slovenska, kdežto st-l mluví dialektem obvyklým v západních částech Slovenska a dále, že prý již před zkouškou počítal žal. úřad s tím, že st-l při zkoušce neobstojí, lze souditi, namítá st-l jednak, že členové zkušební komise neměli způsobilosti k posouzení st-lovy znalosti jazyka státního, jed- nak, že členové zkušební komise byli podjati. Těmito výtkami nezpůsobnosti a podjatosti členů zkušební komise nemohl se však nss vůbec zabývati, ježto je st-l v řízení správním neuplatňoval (§§ 5 a 6 zák. o ss).
Opřel-li žal. úřad svůj závěr, že st-l neovládá jazyk státní tou měrou, aby mohl vykonávati úřad veřejného notáře, o svrchu uvedený posudek zkušební komise, před níž se st-l bez námitek podrobil zkoušce z jazyka státního, nemohl nss shledati, že by tento závěr žal. úřadu, jejž, jak uvedeno, může soud přezkoumávati pouze s hlediska § 6, odst. 2 zák. o ss, spočíval na skutkovém podkladě vadně zjištěném.
Poukazuje-li st-l k tomu, že obdržel v roce 1903 od býv. uher. min. správ, zmocnění vydávati notářské listiny také slovensky, že také skutečně v řadě případů listiny slovensky sepisoval a že zástupce min. sprav, republiky čsl. pověřený organisováním soudnictví na Slovensku uznal v roce 1920, že st-l ovládá jazyk čsl., brojí tím v podstatě proti věcné správnosti svrchu zmíněného závěru žal. úřadu; jak svrchu bylo již řečeno, vymyká se však přezkoumání tohoto závěru žal. úřadu po stránce věcné jeho správnosti z kognice nss-u.
Z těchto příčin bvlo tedy stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Tak důsledně i v dalších případech.

Citace:

Nález č. 2242. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1069-1071.