Č. 2031.

Váleční poškozenci: O podmínkách pro povolení vdovského důchodu.
(Nález ze dne 2. března 1923 č. 11026/22.)
Věc: Julie P. v Praze proti ministerstvu sociální péče v Praze stran důchodu vdovského.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádost Julie P. za přiznání důchodu vdovského byla výměrem zemského úřadu pro péči o válečné poškozence ze dne 20. října 1921 zamítnuta z důvodu, že příjem žadatelky a osob s ní ve společné domácnosti bydlících, k jichž výživě je po zákonu povinna přispívati, převyšuje částku v § 2 zákona ze dne 20. února 1920 č. 142 sb. vytčenou. Stížnost na tento výměr podaná byla žal. úřadem zamítnuta z důvodu, že dosažený příjem st-lčin v roce 1919 a i 1920 převyšuje hranici pro přiznání důchodu stanovenou, tak že jí dle § 2 cit. zák. vdovský důchod nepřísluší.
Nss jednaje o stížnosti proti tomu podané uvážil takto:
St-lka předně namítá, že se dne 2. ledna 1922 vzdala živnosti leštičské a že jí tudíž žal. úřad neprávem započítává důchod z této živnosti, zjišťuje nárok její na přiznání vdovského důchodu.
K námitce této nemohl nss přihlížeti. V daném případě jde o vyměření vdovského důchodu na rok 1920. Nemůže tudíž přijíti v úvahu při zjišťování nároku na vdovský důchod na zmíněný rok okolnost, která nastala nejen po podání žádosti za vyměření vdovského důchodu, nýbrž i po roce 1920.
Další námitka st-lčina, že dcera Marie spotřebuje svůj příjem k ošacení a že jí jen nepatrnou částkou přispívá, je nezávazná, ježto § 2 zák. ze dne 20. února 1920 č. 142 sb., jednající o započítávání příjmu osob s válečným poškozencem ve společné domácnosti žijících, nečiní žádných výjimek pro případ, že by tyto osoby celý svůj příjem neb větší část válečnému poškozenci neodváděly přes to, že se jejich příjem do jeho příjmu při zjišťování jeho nároku na invalidní důchod započítává.
Co se posléze tkne námitky, že žal. úřad zjišťuje celkový příjem st-lčin nezapočítal příjem jejích dcer z hospodářské činnosti nesamostatné po smyslu § 2 zák. ze dne 20. února 1920 č. 142 sb. polovičkou, nýbrž zcela, nutno přiznati, že toto tvrzení odpovídá skutečnosti; než tímto postupem žal. úřadu st-lka ve svém právu poškozena nebyla.
Neboť st-lka nepopřela v správním řízení, že by neměla po zákonu povinnosti přispívati k výživě svých dítek Marie, Anny a Karla a že tuto povinnost plní, ani nepopřela, že v nař. rozhodnutí vykázaný její celkový příjem není správně vyšetřen.
Okolnosti tyto tvořily však skutkovou podstatu, na níž žal. úřad svůj výrok založil a jsou tudíž mezi stranami nesporné.
Když pak nss zkoumaje důvodnost zmíněné námitky na základě těchto nesporných okolností zjišťoval, zda žal. úřad postupoval správně vyšetřuje nárok st-lčin na invalidní důchod, seznal toto:
Dle § 2 zák. ze dne 20. února 1920 č. 142 sb. přísluší válečnému poškozenci nárok na celý invalidní důchod, není-li jeho příjem větší než 4000 K.
Po smyslu § 3 cit. zák. žijí-li s válečným poškozencem ve společné domácnosti osoby, k jichž výživě je po zákonu povinen přispívati a skutečně přispívá, zvyšuje se řečená hranice o 10% za každou jednotlivou osobu, nejvíce však o 2000 K.
V daném případě činí příjem st-lčin z její činnosti hospodářsky samostatné 4000 K a dosahuje tudíž hranice v § 2 zák. o invalidním důchodu válečných poškozenců stanovené. Hranice tato zvyšuje se v případě st-lčině dle § 3 téhož zákona o 10% za každé z jejích tří dítek, tedy o 1200 K a činí proto obnos 5200 K hranici, při které by st-lka měla nárok na celý vdovský důchod a přestával by dle toho její nárok i na částečný důchod při příjmu 5800 K (5200 K + 600 K vdovského důchodu). Příjem st-lčin však činí: a) z její činnosti hospodářsky samostatné 4000 K, b) polovicí započítatelný příjem její dcer Marie a Anny z jejich činnosti hospodářsky nesamostatné 4800 K, tedy úhrnem 8800 K.
Vyslovil-li tudíž žal. úřad v nař. rozhodnutí, že v případě st-lčině hranice příjmová, do které by jí příslušel důchod, činí 10600 K a zjišťuje pak její celkový příjem započítal do jejího příjmu 4000. K z činnosti hospodářsky samostatné celý příjem její dcer Marie a Anny z jejich činnosti hospodářsky nesamostatné obnosem 9600 K a vyslovil, že celkový její příjem v domácnosti v roce 1919 činil úhrnem 13600 K, nebyla st-lka tímto výrokem ve svém právu dotčena.
Slušelo tudíž stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

Nález č. 2031. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 638-640.