Č. 2209.

Pojišťování dělníků nemocenské. 1. Při práci »vypomáhá« ve smyslu § 2 zák. z 15. května 1919 č. 268 sb. i takový člen rodiny zaměstnavatelovy, který koná práci trvale. — 2. členové rodiny zaměstnavatelovy, sdílející s ním společnou domácnost, kteří překročili 14. rok svého věku, vypomáhají při práci podrobené nemocenské povinnosti pojistné a za své spolupůsobení mají pravidelnou mzdu v hotovosti, podléhají nemocenské povinnosti pojistné podle § 1, odst. 1 zák. z 15. května 1919 č. 268 sb.
(Nález ze dne 10. dubna 1923 č. 5906.)
Věc: Valentin K. v R. proti ministerstvu sociální péče (min. místotaj. Dr. J. Tučný) stran nemocenského pojištění.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 9. srpna 1921 vyslovila okresní správa politická v Šumperku, že Valentin K. ml. ve smyslu § 1 zák. ze dne 15. května 1919 č. 268 sb. podléhá nemocenské pojistné povinnosti, jelikož nachází se v takovém pracovním poměru k otci Valentinu K. st., jak předpokládá nemocenský zákon. Zároveň uznala, že Valentin K. st jest povinen zadržené nemocenské příspěvky v úhrnném obnosu 161 K 43 h za rok 1919 až do 3. dubna 1921 okresní nemocenské pokladně zapraviti.
Odvolání, jež proti tomu podal Valentin K. st. v pořadí instancí, posléze rozhodnutím min. sociální péče ze dne 14. prosince 1921 vyhověno nebylo. Odůvodněno to tím, že syn rekurentův Valentin, jsa výhradně a dle svého povolání zaměstnán v hospodářství svého otce, nachází v této práci svoji výživu a nahrazuje jemu pracovní sílu, kterou by si on jinak musel zaopatřiti; podle toho jest vůči otci v poměru pra- covním ve smyslu nemocenského zákona. Při tom nerozhoduje, zda dotčená osoba obdrží mzdu; i naturalie jako strava, byt, ošacení a vůbec úplné ošetřování nutno pokládati za odměnu, již otec poskytuje svým dětem. Vzhledem k tomu nemůže býti pojat syn pod ustanovení § 2, odst. 2 cit. zák., jelikož jeho práce v hospodářství otcově není prací výpomocnou, nýbrž, jak dokazuje šetření, pokládati jest ji jako práci stálou na základě pracovního poměru ve smyslu nemocenského zákona.
O stížnosti uvážil nss toto:
Zákon o pojištění dělníků pro případ nemoci ze dne 15. května 1919 č. 268 sb. podrobil podle všeobecných ustanovení § 1, odst. 1 povinnosti pojistné zásadně každého, kdo vykonává práce a služby na základě poměru pracovního, služebního neb učňovského a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Zvláštní ustanovení obsahuje však § 2, odst. 2 ohledně členů rodiny zaměstnavatelovy, sdílejících s ním společnou domácnost a překročivších 14. rok svého věku. Těmto osobám přiznává zákon za určitých podmínek právo přihlásiti se za členy okresní nemocenské pokladny místně příslušné, čímž jest však řečeno, že dávaje jim na vůli použíti výhod dobrovolného pojištění — zákon osoby ty za podmínek tam stanovených nepodrobuje povinnosti pojistné, že ony tedy podle § 1 ex lege pro případ nemoci pojištěni nejsou.
Podmínky, jež jsou podle cit. § 2, odst. 2 předpokladem práva na dobrovolné pojištění, jsou: 1. že členové rodiny zaměstnavatelovy, o něž jde, vypomáhají při práci podrobené povinnosti pojistné a 2. že za své spolupůsobení nemají pravidelné mzdy v hotovosti.
Žal. úřad vykládá podmínku ad 1. uvedenou, jak vysvítá z kontextu rozhodnutí 2. stolice, jehož důvody vzal za své, v ten rozum, že zákon vylučuje pojistnou povinnost jen tehdy, když dotčený člen rodiny nevykonává práce, pojistnou povinnost jinak zakládající, stále a jako své povolání. Zastává tudíž žal. úřad právní názor, že i členové rodiny jsou podrobeni pojistné povinnosti za stejných podmínek jako osoby cizí a že povinnost pojistná jest u nich nahrazena právem na dobrovolné pojištění (§ 2, odst. 2) jen za podmínek, které dle § 1 povinnost pojistnou vylučují, t. j. když vykonávají práce jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně, že tedy »vypomáhání« a »spolupůsobení« ve smyslu § 2, odst. 2 neznamená nic jiného, než »vykonávání prací jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně« ve smyslu § 1.
Názoru tomuto nss přisvědčiti nemohl, vycházeje z těchto úvah:
Jestliže zákon v cit. § 1, odst. 1 osoby vykonávající práce v podniku cizím jen jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně, zásadně vůbec vyjímá z povinnosti pojistné, ani jim v dalších ustanoveních neposkytuje možnosti dobrovolného pojištění, pak není rozumného důvodu míti za to, že by výhodu tuto chtěl poskytnouti osobě jiné, pracující za stejných předpokladů, jen proto, že jest členem rodiny zaměstnavatelovy. Odporovalo by logickému myšlení a účelu zákona, činiti osobu tuto účastnou zmíněné výhody, ač o její potřeby jest postaráno již se zřetelem k tomu, že jest ve svazku rodinném se zaměstnavatelem a s ním žije ve společné domácnosti, s druhé strany pak odpírati výhodu tu pracující osobě cizí, která po případě ani nemá, kdo by se o ni stejným způsobem mohl postarati.
Názor žal. úřadu vedl by však i k dalším důsledkům, jež se nedají srovnati s účelem zákona. Člen rodiny zaměstnavatelovy »vypomáhající při práci«, to jest pracující — podle názoru žal. úřadu — jen ve vedlejším zaměstnání nebo příležitostně za mzdu v penězích, nebyl by podroben pojistné povinnosti podle § 1, odst. 1 proto, že práce koná jen ve vedlejším zaměstnání nebo příležitostně, a nebyl by ani účasten výhody dobrovolného pojištění, neboť se mu dostává pravidelné mzdy v hotovosti. Naproti tomu by však členu rodiny pracujícímu stejným způsobem bez pravidelné mzdy v hotovosti nárok na dobrovolné pojištění podle § 2, odst. 2 příslušel. Byl by pak člen rodiny »vypomáhající při práci« za mzdu v hotovosti po stránce nemocenského pojištění v nepříznivější situaci nežli onen, jenž pracuje bez mzdy v penězích, ač poměr prvého k rodinnému podniku nebo hospodářství, pokud se týče k přednostovi domácnosti jako zaměstnavateli jest jistě volnější a více se blíží poměru pracovnímu osob cizích, nežli tomu jest u člena rodiny, jenž za svoji práci mzdy v hotovosti vůbec nebéře.
Důsledky tyto, jež se nedají srovnati ani s intencí zákona ani ne- vyhovují přirozenému logickému myšlení, vedly nss k právnímu přesvědčení, že výrazu »vypomáhání«, jehož užívá § 2, odst. 2 nelze rozuměti tak, jak jemu rozumí žal. úřad. Podle právního názoru nss-u výraz ten neoznačuje povahu práce s hlediska její stálosti nebo přechodnosti, nýbrž toliko s hlediska jejího poměru k činnosti přednosty domácnosti, to jest označuje ji jako práci povahy podřadné.
Z toho však následuje, že právo na dobrovolné pojištění přísluší a tím povinnost pojistná jest vyloučena i tehdy, když členové rodiny, o něž jde, pracují v podniku nebo hospodářství přednosty domácnosti stále, ovšem dána-li jest i další podmínka ad 2. uvedená, že za práci tu se jim nedostává pravidelné mzdy v hotovosti. Béřou-li však za stálou práci svoji pravidelnou mzdu v penězích, pak jim dle výslovného ustanovení § 2, odst. 2 právo na dobrovolné pojištění nepřísluší. Jest tedy podstatu předpisu § 2, odst. 2 spatřovati v tom, že zákon členy rodiny tam vyznačené vyjímá, i když jinak jsou u nich dány předpoklady § 1, odst. 1, z pojistné povinnosti potud, pokud nedostávají pravidelnou mzdu v hotovosti, poskytuje jim v tomto případě toliko možnost pojištění dobrovolného.
V daném případě jest mimo spor, že syn st-lův, o jehož pojistnou povinnost jde, sdílí se st-lem jako zaměstnavatelem společnou domácnost, že překročil 14. rok svého věku a že pracuje v hospodářství otcově stále. On tudíž podle toho, co bylo výše řečeno, otci svému jako zaměstnavateli při práci podrobené povinnosti pojistné skutečně vypomáhá (§ 2, odst. 2). Jelikož jest dále nesporno, že za svoji práci od st-le mzdy v hotovosti nedostává, přísluší mu podle cit. § 2, odst. 2, toliko právo dobrovolného pojištění a není pak podroben pojistné povinnosti podle § 1, odst. 1.
Bylo proto nař. rozhodnutí, jež založeno jest na nesprávném právním názoru, zrušiti podle § 7 zák. o ss jako nezákonné.

Citace:

Nález č. 2209. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1000-1002.